- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Starosvěckost nálady podtrhoval na dveřích vyvěšený Živnostenský list z 8. září 1947 vystavený v Hořicích panu Fejtovi (tchánovi pana Rudolfa) na výrobu hořických trubiček. Mnohé a různé hořické trubičky se vůní mísily s teplou čokoládou a kávou. Dokonalost atmosféry byla podtržena povídáním a vzpomínáním pana majitele a především jeho radostí z vlastního konání. Pro něj není provozování cukrárničky nástrojem pro vydělávání peněz, ale životní potřebou, stylem života, středobodem bytí a spokojenosti. Nejsem Bohumil Hrabal, abych pana Rudolfa zvěčnil mezi Pábiteli, a nejsem ani Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, abych o panu Rudolfovi složil píseň. Tak mu alespoň věnuji tento svůj krátký blog.
Všichni cítíme, že starobylé tradice má svoji důležitost a cenu, ale současně vidíme, jak je moderní svět válcuje a vytváří jepičí tradice nové a nové. Proto si vytváříme skanzeny a muzea či folklórní slavnosti, abychom alespoň letmo zachytili to, co je na tradici zjevné. Ve skanzenu však neexistuje život vesnice před sto lety, ačkoliv to tam je hezké a ačkoliv si namlouváme, že to tak nějak bývávalo. V cukrárně pana Rudolfa je však něco z minulosti stále dochováno. Není to v nábytku, ale např. v tom, jak jemný je vsypán skořicový cukr do trubiček, v tom, jak se na Vás pan majitel šibalsky usměje, jak pobíhá a jak se s drobnou úklonou rozloučí. Nemíním zde sentimentálně vzpomínat na staré dobré časy – ty se prostě rozplývají a mizí. Chci jen upozornit na hodnoty kolem nás (všude kolem nás), které míjíme a jež většinou neumíme vnímat, které ale nutně a zákonitě zanikají a vymírají. Měli bychom si zachovat a hýčkat schopnost je zachytit a se jimi obohacovat.
Přemýšlím, jak svůj vimperský zážitek ukotvit v mé paměti a v mém konání. Nejsem Hrabal ani Svěrák a tak vážně uvažuji o namalování impresionisticky laděného obrazu „Cukrárna v domě č. 9“.
Další články autora |