Zapnutý mobil na poradě? Pohroma! (Blog na pokračování: Terapie psaním 3)

Třetí díl fiktivního blogu na pokračování. Hlavní postava, gymnaziální učitel Jaromír, má vynucené studijní volno kvůli nekorektnímu chování vůči studentům a kolegům. Pravidelný týdenní blog je nápadem jeho terapeutky Hany. 

(První díl najdete zde)

(Druhý díl najdete zde)

III.

Terapeutka Hana mi pro třetí blog nechala volnou ruku. Tentokrát žádné zadání. Prý záleží jen na mně, zda něco zveřejním, nebo ne. Oznamovala mi to poněkud rezignovaně.

Když jsem od ní v pátek dopoledne odcházel, byl jsem rozhodnut, že si tady dám týdenní pauzu a vyčkám na další pokyny. Během víkendu se mi to ale rozleželo v hlavě.

Do mé osobní schránky, o níž jsem neměl tušení a na kterou mě upozornila až má starší dcera, mi přišlo několik vzkazů. Netušil jsem, kolik lidí si mé texty během uplynulých dvou týdnů přečetlo. Většinou šlo o kritiku plnou nadávek i znepokojivých výhrůžek. V několika zprávách mi ale čtenáři vyslovili upřímnou podporu. Budu tedy pokračovat. Sám od sebe, ne z donucení. Snad první i druhá skupina čtenářů a snad i terapeutka Hana pochopí, že ještě nejsem ztracený případ.

Středeční pedagogická rada byla další přehlídkou učitelské marnosti. Přišel jsem na poslední chvíli, protože už od rána se mi lepila smůla na paty. Vyrazil jsem jen tak, bez pracovní aktovky. Odchody do školy mám zautomatizované. Do tašky si před odchodem vložím diář, peněženku, osobní doklady i klíče. To jsem bohužel udělal i tentokrát.

Svůj omyl jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mě vyhmátla revizorka. Rázná postarší dáma mi nechtěla věřit, že u sebe nemám občanský průkaz. Asi jsem se zbytečně rozčiloval, a tak mě za poněkud razantnějšího přispění svého kolegy vyvedla z tramvaje na nejbližší policejní služebnu. Tam jsem jí nadiktoval osobní údaje a strážník zavolal mé ženě, která po telefonu poněkud neochotně potvrdila mou totožnost. Přitom mi ale dost ostře vynadala, že ji ruším v práci. Prý jak si to představuji, že jí to večer ještě vysvětlím a kdovíco ještě. Měl jsem sto chutí jí praštit s telefonem, ale udržel jsem se, poděkoval jsem jí a slušně se rozloučil.

Učebna, kde se porada konala, byla naplněná k prasknutí. Téměř všechna místa byla obsazená. Kolegové seděli v tradičních dvojicích, většinou ve skupinkách podle svých aprobací. Volná zůstala pouze místa vedle mladého učitele hudební výchovy, zženštilého homosexuála, až nepříjemně kontaktního; staršího fyzikáře, neupraveného, páchnoucího zatuchlinou, v jehož vousech se nezřídka ukrývaly zbytky od oběda; a výtvarnice, rozcuchané, poněkud bohémské ženy středního věku, v bavlněných barevných šatech, které vypadaly jako indiánskými znaky počmárané prostěradlo. Přisedl jsem si nakonec k ní, přátelsky ji pozdravil a porada mohla začít.

První, tradičně nudná část, patřila hodnocení jednotlivých ročníků, které obstarali třídní učitelé. Moc jsem neposlouchal, protože jsem mezitím vyplňoval test bezpečnosti práce.

Nechal jsem doma i brýle na blízko, takže jsem nejprve téměř nic neviděl. Výtvarnice si toho všimla a půjčila mi své extravagantní obří lennonky s růžovými obroučkami. Připadal jsem si v nich hloupě a trapně. Naštěstí jsme seděli v poslední lavici, takže mě většina učitelů nemohla vidět. Přesto jsem periferním viděním zahlédl podezřelé zamrkání hudebkáře, sedícího vlevo přes uličku.

Test už měli ostatní kolegové za sebou. Cítil jsem se znevýhodněný. Má sousedka mi totiž chlubivě pošeptala, že jim při společném vyplňování diktovala zkoušející z magistrátu správné odpovědi. Znervózněl jsem. Připadal jsem si jako při vědomostním testu v autoškole. Jak mám proboha znát správné odpovědi?

Jaké činnosti může řidič vykonávat během bezpečnostní přestávky?

a) nakládku a vykládku vozidla

b) nesmí vykonávat žádné činnosti vyplývající z jeho pracovních povinností, kromě dozoru na vozidlo a jeho náklad

c) může kontrolovat technický stav vozidla, doplňovat pohonné hmoty a kontrolovat stav nákladu

Spolehl jsem se na svou intuici a zaškrtal odpovědi, které mi přišli nejméně hloupé.

Hodnocení třídních učitelů po půl hodině skončilo a následovala desetiminutová pauza na kávu. Odnesl jsem zástupci ředitele vyplněný test a svěřil se mu se svými pochybnostmi. Překvapeně se na mě podíval: „Jaromíre, proč si všechno tak komplikuješ? Stačilo vyplnit osobní údaje, podepsat to a správné odpovědi bychom spolu označili.“

Zkontrolovali jsme společně mou půlhodinovou práci a zjistili, že jsem správně odpověděl jen z padesáti procent. Zástupce ředitele test roztrhl, vyplnil jsem nový, připojil podpis, poděkoval mu a šel jsem zpátky na své místo.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že se ke mně téměř nikdo nehlásí. Zaznamenal jsem několik zdvořilostních pozdravů, ředitel si se mnou potřásl rukou a zeptal se, jak se mám, a pak už jsem pouze cítil rozpačité pohledy svých kolegů, kteří sklopili oči ve chvíli, kdy jsem se na ně podíval.

Snad jen postarší dějepisář, ve škole ostrakizovaný za údajné milostné kontakty se studentkami, samozřejmě nikdy neprokázané, mi vyjádřil sympatie a prohodil se mnou pár slov.

Když jsem dosedal na židli, ozval se přes uličku nasládlý alt hudebkáře: „Prima brýle.“ Nevšímal jsem si ho, vzal si do ruky prezenční listinu a předstíral, že na ní cosi hledám.

Bylo to dlouhých pár minut. Ředitel nakonec zaklepal propiskou na katedru a porada mohla pokračovat.

Řešily se školní výlety, ředitelské volno, obědy ve školní jídelně, návrhy na ředitelské důtky, termín jarních prázdnin, den otevřených dveří i data třídních schůzek. Všechno nesmírně zdlouhavé, protože se všichni chtěli vyjadřovat i k té největší banalitě.

Byla to vyložená nuda, což jsem nepociťoval jen já. Měl jsem všechny jako na dlani, a tak jsem zpozoroval francouzštinářku, jak si na tabletu hraje pasiáns, informatik si na otevřeném notebooku psal přes facebook asi s pěti přáteli, chemikářka vyškrtávala prázdná políčka v třídní knize, angličtinář klimbal a tak bych mohl pokračovat.

O jediné oživení se postarala má kolegyně češtinářka z kabinetu, když jí začal nahlas zvonit mobilní telefon.

Milá dáma, zhruba padesátnice, si poněkud nevhodně zvolila za vyzváněcí tón skladbu kapely Queen We Are The Champions. Mimochodem, podezírám její škodolibou pubertální dceru, že je za to odpovědná, protože tenhle druh hudby se k Jiřině, která miluje operu a jazz, příliš nehodí.

Telefon hledala asi půl minuty a po celou dobu osazenstvo obšťastňoval zvučný hlas Freddieho Mercuryho.

To už se začaly ozývat kolegyně z matematického koutku, ať to proboha konečně vypne. Jiřina nakonec našla mobil na dně své obstarožní kabelky. Chvíli si nasazovala brýle, pak se zadívala na displej, nešikovně se ho dotkla, hovor přijala a omylem pustila nahlas reproduktor.

„Královno moje?“ ozvalo se z telefonu na celou třídu. V učebně zavládl neklid. Všiml jsem si škodolibého úsměvu ředitele, který přestal mluvit a vyčkával, co bude následovat.

„Krasavice, jsi tam?“

Češtinářka nešťastně manipulovala s mobilem, snažila se dotykem displeje hovor ukončit, ale marně.

„Už nemluv, mám tě nahlas,“ vykřikla vyděšeně.

„Tak vypni reproduktor, ty moje malá mořská vílo.“

Vyprskl jsem smíchy. Všimla si toho tělocvikářka oděná tradičně do modré teplákové soupravy a vrhla na mě nenávistný pohled.

Mladý informatik přede mnou dopsal jednomu z virtuálních facebookových přátel zprávu a rozhodl se trápení ukončit.

Vstal, došel k ní, vzal jí mobil z ruky a hovor jediným dotykem ukončil. Jiřina mu smutným pohledem poděkovala a se slzami v očích vyběhla z třídy ven.

Přestože jsem se pobavil, bylo mi jí nakonec líto. Mám Jiřinu rád. Přišla před mnoha lety o manžela a dlouho vychovávala svou poněkud nevycválanou dceru sama. Nikdo netušil, že se s někým schází, natož aby měla vážný vztah. Teď už to věděla celá škola.

Porada už se moc nenatahovala. V učebně začal být neklid a tak ji ředitel brzy rozpustil. Vzal si mě pak k sobě na pár slov. Nalil mi koňak a zeptal se, jak se cítím.

„Od začátku tvrdím, že mi nic není.“

„Jaromíre, to volno jsem ti zařídil pro tvé dobro. Těžko mě můžeš podezírat ze zlých úmyslů. Po těch tvých aférách jsem ale neměl jinou možnost. Pochop. Jsem pod tlakem. Některé kolegyně tě nenávidí. A upřímně, ty poslední události byly už přes čáru.“

„Máš na mysli ten reparát?“

„To bylo jen vyvrcholení. Myslím i ten školní výlet a poslední třídní schůzky.“

A tím bych protentokrát skončil. Berte prosím autentický záznam rozhovoru s ředitelem gymnázia jako dodatečné přiznání. Vlastně jsem až teď pochopil, co terapeutka Hana myslela tím slovem „osobní“.

Opravné zkoušce opravdu předcházely ještě dva další konflikty na konci loňského školního roku. Paní doktorko, berte tohle doznání jako příslib toho, že se v příštím blogu pokusím být opravdu osobní a upřímný.