Alkohol na školním výletě? Pohroma! (Blog na pokračování: Terapie psaním 5)

Pátý díl fiktivního blogu na pokračování. Hlavní postava, gymnaziální učitel Jaromír, má vynucené studijní volno kvůli nekorektnímu chování vůči studentům a kolegům. Pravidelný týdenní blog je nápadem jeho terapeutky Hany. 

První díl najdete zde.

Druhý díl najdete zde.

Třetí díl najdete zde.

Čtvrtý díl najdete zde.

V.

Celé roky jsem se vyhýbal třídnictví. Být třídním učitelem obnáší množství zbytečné a velmi špatně placené práce. Za pár stovek osobního ohodnocení musíte být pečovatelem, psychologem, organizátorem, úředníkem, občas i náhradním rodičem, rádcem, soudcem i katem. Studenti vás buď milují, nebo nenávidí.

Dodnes nechápu, proč o tuhle psychicky náročnou práci kolegové tak stojí. Vlastně jsem se třídním učitelem léta nestal hlavně proto, že jsem o to nikdy aktivně neprojevil zájem. O nové ročníky se navíc na konci školního roku seběhne taková mela, že když se boji vyhýbáte, nikdo vás sám neosloví.

Mělo to tak zůstat navždy. Bohužel loni byly okolnosti poněkud odlišné.

Tenhle předposlední ročník osmiletého cyklu byl léta problematický. Třídním tam byla dlouhých šest let má kolegyně angličtinářka, poněkud roztěkaná, velmi dobře vypadající svobodná a bezdětná čtyřicátnice, kterou si ta banda výtržníků obmotala kolem prstu.

Chudák Věra. Večery trávila tím, že pro jedno nakladatelství překládala pod pseudonymem Nora Hornyová pornografickou literaturu. Bůh ví proč. Rozhodně to nedělala pro peníze, protože po rodičích zdědila celou řadu nemovitostí v centru Prahy, které pronajímala soukromým firmám. Do práce jezdila v luxusním sporťáku, což u části učitelského sboru vzbuzovalo žárlivost.

Netuším, jak se studenti dověděli o její utajované lásce k literární pornografii. Každopádně založili na facebooku její fiktivní profil.

Zpočátku vypadal docela důvěryhodně. Na profilové fotografii stála Věra u katedry, v ruce držela učebnici, usmívala se a moc jí to slušelo. I další snímky byly převážně ze školy nebo ze školních akcí. Zdaleka nic podezřelého.

Také statusy byly neutrální, stejně jako sdílené odkazy na různé články a fotogalerie. Před lety jsem kouzlu sociálních sítí podlehl i já a další kolegové. Nikomu z nás nepřišlo divné, že nás Věra požádala o přátelství. Dokonce nám ve vší slušnosti komentovala snímky, přála k narozeninám a přijímala nebo odmítala členství v některých skupinách.

Jeden páteční večer však polovině učitelského sboru dorazila do schránky veřejná pozvánka na podivnou akci s názvem: „Učitelská swingers party!“ Byla u ní zveřejněná fotografie evidentně upravená ve Photoshopu, na níž se usmívala vyzývavě načesaná Věra, pokud si vzpomínám, měla podobný účes na loňském maturitním plesu. K její hlavě bylo povedeně připojeno obnažené tělo jakési pornoherečky obuté do červených střevíců s vysokými jehlovými podpatky. Ruce měla v bok, mírně pokrčené rozkročené nohy, zcela vyholené přirození a obrovské, uměle zvětšené poprsí s obřími bradavkami. Vzpomínám si, že jsem otevřel pozvánku na notebooku před večeří u jídelního stolu, kde už se k jídlu chystala skoro celá rodina. Raději jsem odkaz co nejrychleji zavřel, aby mě Magda nepodezírala ze sjíždění pornografie na internetu.

Do druhého dne jsem na úchylnou pozvánku zapomněl, ale večer přišlo pokračování. Věra sdílela krátce po osmé hodině odkaz na článek se sadomasochystickými erotickými pomůckami, nutno dodat, že velmi zvrhlými, a přidala k tomu komentář: „Kdo má dneska chuť?“ V tu chvíli mě napadlo, že se má nebohá kolegyně asi zbláznila.

Vyvrcholilo to v neděli večer, kdy se na facebooku objevil šílený status: „Celý den překládám a jsem u toho celá vlhká. Posuďte sami...“ a pokračovalo to drsným pornografickým textem, v němž bylo nejslušnějším slovním spojením: „Olízl si prst a přejel jím po ztopořené bradavce.“

V pondělí jsem měl školu až od jedenácti, a tak jsem ráno nemohl být svědkem emotivní scény v sekretariátu ředitele. Věra se prý zmohla jen na pláč. Nebyla schopná souvislého projevu a ředitel jí raději poslal domů. Druhý den do školy zavolala její matka, že se Věra zhroutila. Odvezla ji k psychiatrovi na vyšetření. Za týden přišla řediteli písemná výpověď ze zaměstnaneckého poměru.

Potkal jsem nešťastnou kolegyni před Vánocemi v knihkupectví na Václavském náměstí. Slušně pozdravila, vypadala docela dobře, ale přišla mi zpomalená, zřejmě pod vlivem zklidňujících sedativ. Před prázdninami se pak řediteli ozvala, že je v pořádku a že učí angličtinu na nějaké soukromé jazykové škole specializující se na integraci Ukrajinců.

Studenti se k založení falešného profilu na facebooku nikdy nepřiznali, ale už druhý den stránka neexistovala a při hodině češtiny jsem si všiml, že Věřina třída je poněkud zaražená a vystrašená.

Pro mě to mělo bohužel dalekosáhlé následky. Jediným vyučujícím, který nebyl v tomto ročníku třídním učitelem, jsem byl, žel bohu, já. Dva týdny mě kolegové přemlouvali, abych třídnictví přijal. Čtrnáct dní jsem srdnatě odolával, až ředitel zneužil známosti s mou ženou a ta mě na jeho popud svým obvyklým vyděračským způsobem donutila k ponižující rezignaci.

Sice jsem se v pozici třídního nezhroutil jako Věra, ale vlastně mě potkal podobný osud. Mám vynucené studijní volno, ke kterému přispěl mimo jiné i nevydařený školní výlet na konci minulého školního roku.

Asi by bylo zbytečné vymlouvat se na smolnou souhru náhod. Stejnou měrou za to může má vlastní nešikovnost, prostořekost a lehkomyslnost. Je to ale naštěstí za mnou a těžko to mohu vrátit zpět. Jen bych chtěl na svou omluvu říct, že jsem školní výlet organizoval po dlouhých patnácti letech.

První chyba se stala už na začátku. Kontrolu nad událostmi jsem ztratil ve chvíli, kdy jsem organizaci přenechal studentům. Měl jsem vše zařídit osobně. I Magda se mi nabízela, že mi s tím pomůže.

Přirozená mužská lenost však způsobila, že tu zatracenou blešárnu v Hojsově Stráži vybrali moji studnenti. Neuváženě jsem přijal jejich argumenty o velmi nízké ceně a atraktivnosti prostředí. Uklimbala mě také informace, že ubytovnu vede teta jedné studentky. Domníval jsem se, že její přítomnost mi usnadní práci.

Na studentech jsem ponechal i výběr druhého učitelského dozoru, a tak nás na pětidenním výletu měla doprovázet mezi studenty oblíbená němčinářka.

Alici moc dobře neznám. Na gymnáziu učí třetím rokem, je jí teprve třicet a nikdy jsem se s ní nesblížil. Patří do "vodáckého" okruhu mých kolegů, kteří spolu o prázdninách sjíždějí jihočeské řeky.

Kdysi se mě k tomu snažili přemlouvat, ale osobně považuji vodáctví za velmi nudnou aktivitu. K vodě mě to nikdy netáhlo a jediný pokus o socializaci s tímhle pochybným kantorským klubem skončil před pěti lety několikanásobným převržením mé lodi. Žena pro mě druhý den přijela do Veselí nad Lužnicí a konsternovaného, promočeného a nemocného mě odvezla domů.

Alice je veselá a pohledná dívka. Vizáží i chováním bych jí tipoval na dvacet. Už má přitom dvě děti a ráda by třetí. Její zájmy evidentně podléhají módním trendům. Moc toho nenačte a bavit se s ní o literatuře nebo politice, to je jako házet perly sviním.

Poznal jsem to už během cesty na Šumavu. Seděli jsme v autobuse vedle řidiče. Během skoro tříhodinové cesty jsem se snažil najít společné téma, ale když netušila, kdo je Kaddáfí nebo Asad, a neměla ani páru o tom, jaké strany tvoří současnou vládní koalici, zmlkl jsem a raději si četl noviny. Ona si nasadila sluchátka a poslouchala nějakou stupidní moderní hudbu.

Nedohodli jsme se ani na tom, který film pustit studentům během cesty. Ona, společně s šoférem a několika křiklouny, prosazovala přihlouplou komedii Slunce, seno a pár facek, ale já trval na Ostře sledovaných vlacích. Nakonec jsem svou autoritou prosadil s podporou několika inteligentních studentů svůj návrh, ale první sporná situace byla na světě.

Studenti okamžitě napětí vycítili a vyloženě si ho užívali.

Nerad bych tvrdil, že tahle třída je bandou pitomců. Nazval jsem je výtržníky, ale ve své podstatě jsou to velmi inteligentní mladí lidé, bohužel občas s poněkud pokřivenou morálkou a velmi škodolibým smyslem pro humor.

Vlastně mi během toho společného školního roku vcelku přirostli k srdci. Dobře věděli, že jsem o ně nestál a přijetím třídnictví jsem pouze vytrhl řediteli trn z paty. Snažili se mi vycházet vstříc, neměli výraznější prospěchové problémy, literatura i politologie většinu z nich bavily a občas s nimi byla i legrace.

Do Hojsovy Stráže jsme dorazili kolem poledne. Jen co jsem otevřel dveře ubytovny, poznal jsem, že je zle. Z recepce se na mě vyvalil hustý cigaretový dým, ze kterého vystoupila jako z pekla rozkašlaná neupravená padesátnice, která se představila jako Vlasta, pokud jsem dobře rozuměl jejímu chrapotu.

„Ahoj, teto,“ ozvala se okamžitě jedna ze studentek a se svou příbuznou se objala. Vlasta jí něco říkala, ale jejímu tuberáckému hlasu jsem ani tentokrát nerozuměl. Až závěr byl trochu jasnější: „Pojďte za mnou, pokoje máte připravené.“

Při rozdělování pokojů nastal problém. Zjistili jsme totiž, že na ubytovně nebudeme sami. První dva dny nám měla dělat společnost skupina, která se v ubytovně účastnila školení k Silvově metodě. Všiml jsem si už při příjezdu skupinky tří vyšinutých žen středního věku, popíjejících před budovou kávu z automatu.

Bohužel kvůli tomu špatně vycházelo rozdělení na jednotlivé pokoje. Chlapci a dívky museli spát odděleně, na tom jsme s kolegyní trvali. To ale v jednom případě nevycházelo. Navíc by bylo nutné, abych spal na manželské posteli s Alicí. To zásadně odmítla, a tak jsme se další hodinu dohadovali, jak prekérní situaci na dva dny vyřešit. Nakonec jsem ustoupil a svolil s tím, že přespím na pokoji s jedním chlapcem a Alice s dívkou. Po dvou dnech pak prý všichni dostaneme samostatné místnosti.

Po odpolední svačině jsme šli na malý výlet po okolí. Jedna žákyně si ale na lesní cestě poranila kotník, a tak jsme se museli vrátit zpátky. Do večeře jsme se dodívali na Ostře sledované vlaky a pak jsme hráli nějaké společenské hry. Po jídle dostali studenti volno a mohli si do jedenácti uspořádat svůj vlastní program.

Bylo krásné červnové počasí a já se rozhodl pro večerní procházku. Dozor jsem nechal na kolegyni. Před devátou jsem se vrátil. Pokoj byl prázdný. Můj spolunocležník, vcelku talentovaný Honza, se potuloval se svými kumpány kdesi po ubytovně a já si chvíli četl. Pak jsem sešel dolů do restaurace a objednal si u barmana víno. Všiml jsem si u baru účastnic Silvovy metody. Po chvíli jsem se připojil k jejich konverzaci. Byly to typické fanatičky, velmi alternativní dámy, věřící v andělíčky, Gaiu, reiki i čarodějnice. Toužily po dobru a mě bavilo rozrývat jejich neúměrně pozitivní pohled na svět.

Jedna sklenka následovala druhou, pak jsem si objednal celou láhev a dostal se do nálady. Usměvavé psychedelické víly se po hodině vytratily a já na baru osaměl. Začala se mi motat hlava. Byl jsem z dlouhého dne trochu unavený, a tak jsem na chvíli položil hlavu na stůl a na pár minut usnul. Probudilo mě šťouchnutí do ramene. Probral jsem se a úlekem jsem málem spadl z barové židle. Vedle mě seděla Vlasta. Zapáchala cigaretovým kouřem a zblízka jsem si všiml, že jí chybí pár předních zubů. Nabízela mi sklenku nějakého tvrdého alkoholu.

„Dejte si se mnou, pane profesore,“ funěla na mě. Vzal jsem si od ní sklenku a na ex ji vyprázdnil. Něco nesrozumitelně žvatlala. Skoro jsem jí nerozuměl. Až když mi nabídla další sklenku, porozuměl jsem krátkému zvolání: „Tak ještě jednou, na zdraví.“

Ani nevím, jak jsem se dostal na pokoj.

Ráno mě probudilo zaklepání na dveře: „Dále, pronesl jsem automaticky.“

Z chodby nakoukla do místnosti Alice: „Jaromíre, vstávej, bude snídaně.“ Nejprve jsem zachytil její nesmělý úsměv. Pak se rozhlédla po místnosti. V jejích očích jsem náhle zahlédl zděšení a poté jen rychle zabouchla.

Posadil jsem se rychle na manželskou postel. Spal jsem v kalhotách, bez trička. Podíval jsem se vedle sebe a uviděl nahého Honzu s nohama na mé peřině.

Tak přesně takhle nešťastně začal školní výlet na konci loňského školního roku. Dobře vím, že situace působí skandálně. „Opilý učitel zneužil na výletě svého studenta,“ mohl by znít novinový titulek. Ale věřte, že se nic nepatřičného nestalo. Honza je údajně z domova zvyklý spát bez pyžama. Když mě prý Vlasta odtáhla pozdě večer na pokoj, už dávno spal. V pokoji bylo nesnesitelné horko a on si jen odkopal peřinu.

Podezření Alice jsem se však až do konce výletu nezbavil. A to byl jen začátek.