ČSSD a tři zákony politické logiky

Quo vadis ČSSD? Přežije sociální demokracie druhou dekádu 21. století? Co ji sráží a co jí může pomoci? Malé zamyšlení nad výsledkem víkendových voleb.

Partajní logika je neúprosná. První podmínkou úspěšné politické strany je dostatečná zásoba kariérních politiků, kteří doslova „od plenek“ přebírají zkušenosti od svých předchůdců. Druhou je charisma stranických osobností, schopnost zaujmout, přesvědčit a vypořádat se s argumenty svých oponentů. Třetí je srozumitelný program, který zaujme přesně tu část populace, o jejíž hlasy strana usiluje.

Když se tyhle tři pilíře úspěšného fungování politické strany protnou, může přijít úspěch. Stačí jedno porouchané kolečko a vše se zhroutí jako domeček z karet.

Sociální demokracie má k dispozicí jediný zdravý pilíř, a tím je dostatek, možná i přebytek kariérních straníků. Miloš Zeman může být jako bývalý předseda ČSSD kritizován za mnohé. Pravdou však je, že umožnil růst řadě mladých politiků.

Možná je osobně ani neznal, ale stačí jmenovat: Hamáček, Netolický, ale i Dolínek, Poche a další. Všichni tihle „čtyřicátníci“ získávali první politické zkušenosti v lůně Mladých sociálních demokratů na přelomu tisíciletí.

Miloš Zeman je často kritizoval, občas se jim dokonce vysmíval, ale právě za jeho éry získávali první politické ostruhy.

Jsou to „schopní hoši“. Možná občas schopní čehokoliv. Mají vytříbené politické instinkty, učili se přece od mistra, skvěle ovládají stranické procedury.

Postrádají však charisma. Jsou dokonale přesvědčiví na stranických schůzích, ale až na regionální výjimky neumí zaujmout veřejnost, která je buď nezná, nebo je považuje za novodobé stranické papaláše.

Charisma se nedá naučit. Charisma musíte mít, od přírody, chcete-li od Pánaboha. A tak sice řídnoucí voliči dávají sociální demokracii stále ještě své hlasy, ale už jen z nostalgie a je jich stále méně. Čest výjimkám, v komunálních nebo krajských volbách občas i jako odměnu za užitečnou práci.

Možná by se nějakých pár procent dalo zachránit skvělým programem, ale ten ČSSD dávno „vybrakovalo“ v ekonomické a sociální části hnutí ANO a důrazem na zadluženou a opomíjenou populaci SPD.

Úspěšná strana musí být dobře promazaným strojem. Chybí-li jedna součástka, nemůže fungovat. ČSSD stroj buď opraví, nebo skončí na smetišti.

S podobnými problémy se potýkaly strany po celém světě. Někdy se obrodily, jindy skončily v propadlišti dějin. Ty úspěšné často riskovaly. Nebály se oslovit nezávislé osobnosti mimo stranické struktury. Vždyť podobnou proměnou si prošla i ČSSD, kterou vytáhl ze sedmi procent v roce 1992 Miloš Zeman, žádný vysloužilý sociální demokrat, ale čerstvý straník, veřejně respektovaný ekonom. Sociální demokracii zviditelnil, oslovil transformací zklamané voliče, sepsal srozumitelný program a vyhrál.

ČSSD to s kariérními politiky pokazila už několikrát. Neuspěl Stanislav Gross, pohořel Bohuslav Sobotka a v jeho stopách kráčí Jan Hamáček. Pokud chce uspět, musí riskovat. Třeba s někým mimo stranické struktury.

Česká politika postradá ženy, tak proč by to nemohla být charismatická, vzdělaná a přesvědčivá zástupkně něžného pohlaví? Třeba právě žena-politička sepíše program, který osloví znevýhodněnou část veřejnosti.

Logika je neúprosná, ale funguje. Pokud si to sociální demokracie neuvědomí, zůstanou jí jen dluhy, úšklebek veřejnosti a pachuť z promarněné šance.