Víkend se Citigo aneb jak jsem kvůli splněnému snu nevolila

Jaké to je, když Vám Váš milovaný partner vypůjčí na víkend jako překvapení Vaše vysněné autíčko?

Mé srdce zahořelo, jen co jsem tohle autíčko v zelené barvě viděla poprvé na obrázku. Moc se mi líbil jeho design a jako správná žena jsem na další detaily nekoukala, jen na to, že by mohl mít hezčí zadek.

Sledovala jsem hodně soutěží v rádiích, ale aktivně jsem o něj hrála snad jen jednou. Jelikož ale věřím na splněná přání z vesmíru, tak jsem si ho prostě "objednala" a nechala to plavat. Když se na to moc soustředím, tak se to nesplní. Mělo to však háček - nerada řídím (hlavně cizí auta) a také jsem si nebyla úplně jistá, jestli zrovna teď auto potřebuji a hlavně jestli ho využiji. Toto se ve mně pralo a převažovaly pochybnosti.

Po nějakém čase jsem autíčko přestala sledovat, jen občas na ulici jsem si nějakého všimla.

Na víkend jsme měli jet do našich rodných vísek vhodit naše důležité hlasy do uren. Honza mi jen oznámil, že si jede vyzvednout nějaké krámy a až mě prozvoní, tak mám vzít všechny věci a nabere mě před domem. Sbalila jsem vše dříve a jelikož jsem nějaké věci nesla i v krabici, tak jsem to všechno vystěhovala před dům dříve, abych tam pak nezacláněla, protože se u nás hůře parkuje a blokování celé jednosměrné ulice není nejlepší nápad. Když jsem zamkla vchod, tak se tak rozhlížím kolem a říkám si:To je divný, tamhle asi stojí naše auto.. Hm, tak to Honza jel asi tramvají.." Popadla jsem tedy krabici a šinula si to k autu, že tam (byť bylo zamčené) nebudu vypadat jako takový idiot než stát s krabicí u domovního vchodu. A jak tak kráčím, tak na mě troubí kolemjedoucí zelené autíčko a řidičem je hádejte kdo :o)

Po prvotním šoku a sdělení, že tím pojedeme domů, zjišťuji, že ona krabice se do kufru vejde jen tak tak. Prostě lady car :o) Zvenku je fakt krásné. Nasedáme a já se ptám Honzy, jestli se v tak malém autě necítí trochu trapně. Přiznává, že ano. Cestou už se mi to auto začíná trochu nelíbit - mlží se mu okýnka (úplně všechny), když chcete teplo, tak směrem na hlavu fouká horký vzduch, ale na tělo už nic nenasměrujete, aniž byste nepřipravili o vzduch to okýnko, takže mi na ruce byla trochu zima. Jinak je to něco jako Fabie - cítíte každý hrbol, zezadu je vše od kol slyšet a uvnitř je trochu strohý design a dokonce ponechány zelené plechy na dveřích :o) Trochu mi to připomíná rčení navrch huj dole fuj :o) Ale pozitivní je, že dobře sedí v zatáčkách. A také se nám každý smál, jakou nákupní taškou jsme to přijeli.

Sobotní ráno jsem se načančala volbám a popoháním maminu, aby už jsme šly. V tom slyším tu osudnou větu: Máš občanku?" Jasně, myslím si - mám přece pouzdro s doklady v tašce. Šmátrám v kabele a pouzdro nikde. No to není možný, že bych ho nechala v Praze? Posílám maminu samotnou a přemýšlím, kde mé doklady zůstaly. Aha, už je mi to jasný, kde se stala chyba - jsou v autě, jenže v tom našem vlastním :o) Takže první kolo voleb se muselo obejít bez mého hlasu. Ochotná známá, která seděla u voleb, mi ještě volala, že stačí řidičák nebo pas, jenže já nemám ani to.

Nemám řidičák a proto nemohu autíčko ani řídit. No to jsem to dopracovala. Naštěstí máme u nás veliké letiště, tak jsem si ho projela alespoň tam. Přiznávám se, taky jsem to riskla těch pár kilometrů až domů a dokonce i se zajetím do dvora, ale to ve mně byla malá dušička (každé cizí auto kromě svého vlastního jsem vždycky někde odřela, asi nějaký dar či co :o))

Splněný sen je na jednu stranu krásný, na druhou stranu smutný, protože už to není sen. Ale splnil se přesně podle mé objednávky - díky pochybnostem jsem ho měla jen na víkend a jsem za to ráda. Už pokukuji po jiném, elegantním, pohodlném a trochu těžším. Přeci jen jsem si v tomhle nepřipadala až tak bezpečně. Ale ta oběť, kterou pro mě Honza podstoupil, když řídil takhle malého zmetka místo jeho korábu - hmm on mě asi vážně miluje :o)