Tichý Valentýn

Každý den ho vídala v parku. Chodil tam běhat. Většinou šla tak, aby jí musel minout. Dívala se mu přímo do očí, ale cítila, že je pro něj vzduch. Ona pro něj chtěla být vzduchem - ale vzduchem, který dýchá. Rozhodla se. Dnes nebo nikdy.

Venku bylo celkem chladno, ale věděla, že on běhá za každého počasí. Ani si nevzpomínala na den, kdy by ho v parku neviděla.

Musí to udělat teď nebo se tím zadusí. Trvá to už rok. 365 dní kolem ní běhá a zřejmě ji považuje za parkovou rekvizitu, něco jako stromy, lavičky a tak. Jenže ona se mu nemůže vyhýbat, když tudy chodí denně do práce a o víkendu vyvenčit psa.

Jeho soustředěný pohled ji fascinuje. 

Když ho potkala poprvé, považovala ho za kluka, co se jí líbí a čekala, že na něho zapomene stejně jako na ty stovky dalších. Po měsíci měla stále stejný pocit. Po prvním snu o něm si v sobě nedokázala představit jiného. Chtěla ho. Chtěla, aby jí to udělal v parku - vášnivě a rychle.

Po půl roce přešla od sexuálních fantazií ke společnému životu. Žil s ní aniž by to tušil. Chodil s ní nakupovat, na procházky, do kina, denně si s ním alespoň hodinu povídala. Milovala představu, kdy se mu opře o rameno, zavře oči a jen poslouchá jeho hluboký hlas.

Věděla, že je posedlá. Zároveň ji však k smrti děsil strach. Nedokázala si představit, že po takto prožitém roce ji odmítne. Vyčítala si, že ho nesbalila už dávno, ale něco ji drželo zpátky. Neuměla to pojmenovat, ale bylo jí jasné, že sbalit ho hned ten první týden by znamenalo rozchod ten další. Od rozvodu s nikým nikdy dlouho nevydržela. Vdávala se ve dvaceti a po čase to vyšumělo. Nechtěla to dál zkoušet opravovat - i tak to byl už dost znatelný patchwork. Děti nechtěl a tak to bylo jednoduché. Odstěhovala se do podnájmu a koupila si kocoura. Později se jí začalo stýskat po přírodě, ale když šla sama na procházku měla divný pocit. Sleduje jí někdo? Nejde moc rychle? Chtěla si to užít a místo toho se přistihne, že spěchá, aby už byla doma. V bezpečí. Dovezla si z útulku psa.

Mlhavě si uvědomovala, že je toho dne Valentýn. Dříve ho měla ráda - ne kvůli strojené romantice, ale kvůli tajemným "valentýnkám", které nacházela ve schránce nebo na pracovním stole. Nikdy to nebrala vážně. Vždyť je sama kolegům a kolegyním taky psávala. Bylo to milé.

Svázala si své neposedné zrzavé vlasy zelenou stuhou. Máma jí vždycky říkala, co by za takové prstýnky daly jiné holky. Časem se naučila své vlasy milovat a udělat z nich přednost. Chtěla vypadat přirozeně a žensky. Musí si pospíšit. Litovala, že se rozhodla teď v únoru. Léto by bylo lepší. Ne. Nebude to dál odkládat. Chce to mít za sebou.  

Jde vstříc svému vyvolenému. Jeho oči jí opět přimrazují nohy. Probíhá kolem ní a ona otevírá ústa k oslovení. Nic. Ani hláska. Podlamují se jí kolena. On se na ni poprvé usmál. Poprvé po roce náznak úsměvu. Rychle se chytá toho stébla naděje a otáčí se za ním. Tři, dva, jedna, teď.

"Haló, počkej! Chci s tebou mluvit." Neotočí se a běží dál. Ona je zmatená. Riskuje vše a rozbíhá se za ním. Po pár minutách toho lituje. Je daleko trénovanější než ona a není si jistá, zda ho dožene. V hlavě má jen jeho a svůj dech. Několikrát na něho ještě zkouší volat. Stále nic. 

Vzdává to. Popadá dech a po tvářích jí stékají slzy. Co si sakra myslela?

Potřebuje se uklidnit. Prochází kolem venkovní posilovny. Mezi stromy vidí jeho mikinu. Setře slzy a odhodlaně jde k němu. Má vztek. Tohle ve svém věku nemá zapotřebí. Chce se té posedlosti zbavit.

Postaví se před něho. V tu chvíli zapomíná na všechno okouzlení a křičí. Chce vykřičet všechnu tu bolest, která se v ní za ten rok nahromadila. On ji však zastaví pevným obětím. Má divný pocit. Ještě nikdy na něho nikdo takhle blízko nekřičel a on je zmatený. Když na něho lidé křičí, tak nikdy nestojí tak blízko. Rozhodne se. Je mu trapně. Sahá do kapsy, vytahuje tolikrát použitý papírek s nápisem:

Omlouvám se, chápu, že ode mě něco potřebujete nebo se na něco ptáte, ale já Vás neslyším. Použijte prosím znakovou řeč. Díky Štěpán