Pohled za dveře exekutorského úřadu I

Exekutor je pro širokou veřejnost hajzl, co si jen pakuje kapsy. Mohu vás ujistit, že na většině z běžně vymožených pohledávek se opravdu nenapakuje. V pár článcích na pokračování vám nastíním, jak to na takovém průměrném úřadu chodí.

Nejprve chci zdůraznit, že exekutor není státním orgánem. Takže hrabe jako každý jiný soukromník. Přemlouvá oprávněné, aby k němu své pohledávky dávali a snaží se jim nabídnout co nejrychlejší a nejefektivnější vymožení.

Před pěti lety jsem nastupovala do chaosu papírových spisů - ty byly všude (na stolech, v každé kanceláři ve skříních, na chodbě a v archivu). Každý na úřadě dělal tu samou práci, jen tři holky fungovaly jako pošta.

Po nástupu jsem na chodbě ve skříni dostala přidělený budník, kde mi každé ráno přistála práce a občas i v průběhu dne. Následovala ranní rozcvička - popadla jsem dané papíry a jala se příslušné spisy hledat. Většinou to byl úkol pro detektiva, protože málokdo dával do systému poznámku, že má spis u sebe. Po úspěšném lovu se zpracovávala daná pošta, kvůli které se spis hledal. Vydat jeden exekuční příkaz mi zabralo kolem deseti minut - vystavit, vytisknout, orazítkovat, vytisknout si obálku, zalepit a odpoledne všechny obálky odnést ke třem holkám jménem pošta. Navíc když se tiskla obálka, byl samozřejmě tisk nastaven trochu jinak a na tiskárnu vám nikdo jiný v kanceláři nemohl nic dalšího poslat, jinak se celý tisk zpackal. Dodnes si pamatuju hlasité vyvolání: "Obálka".

Když si uvědomím, že v podobném chaosu dodnes fungují soudy, tak se nedivím, že je všude a ve všem takový čurbes. Někdy mi trvalo i měsíc, než jsem nějaký spis našla. Odpoledne to pokračovalo, protože spisy se zase musely založit zpět a také do nich zakládat dokumenty a doručenky, na které se nemuselo nijak reagovat.

Cca jednou za měsíc se konala brigáda v archivu, což znamenalo, že se pět lidí (víc se jich do archivu nevešlo) obléklo do monterek a vyrazilo zakládat dokumenty do archivních spisů.

Systém “všichni všechno“ začínal pomalu nevyhovovat nárůstu práce. Proto se začala decentně rozdělovat. Pronajali se další kanceláře a přesunuli se tam zapisovatelé nových spisů. Začalo se přijímat více lidí.

Když přišel povinný něco vyřídit na úřad, šel nahoru přímo do naší kanceláře, pokud jsme byli na řadě. Být na řadě znamenalo, že ten den přijímá lidi naše kancelář a když bylo volno od lidí, braly se telefony. V každé kanceláři byl jen jeden telefon. Kolegyně, když nestíhala práci, ráda dělala change – dala mi její spisy a já jí za mě telefon. Nerada telefonuji, protože jsem na ty lidi moc hodná.

Jednou přišel jeden naštvaný povinný a na kolegyni začal dost nevybíravě křičet. Kdyby měl zbraň, tak nás postřílí všechny. Od té chvíle se začala řešit otázka bezpečnosti.

Exekutor s povinnými vůbec nejedná. To musí být hodně výjimečný případ. Všechno jsme vyřizovaly my.

Byla to doba přátelství, zmatku, stížností a papírování – když se například dělaly v jednom spise součinnosti, muselo se usnesení 10x vytisknout, ověřit a orazítkovat. Neumíte si představit, kolik razítek jsem nabouchala a nedej bože, když jsem to spletla. Bylo to fajn, že každý uměl všechno a skoro se vším jsme si poradili. Jediní dva lidé s právnickým vzděláním byli exekutor a doktorka.

Do práce jsem chodila ráda. Věděla jsem, že dvakrát denně uvidím všechny kolegy na chodbě u spisů. Atmosféra byla přátelská a i samotný exekutor s námi mluvil a byli jsme pro něj lidi. Výplatu jsme dostávali včas a na ruku. Kolegyně vtipkovaly a bylo nám dobře. Škoda jen, že ty z nově pronajaté budovy jsme viděli jen na vánočním večírku. Jo i bavit jsme se dokázali a nebyl problém nějakou párty uspořádat.

Chystaly se ale další změny, o kterých jsme nevěděli - specialitou našeho úřadu je, že se vše dozvíte v den, kdy se to koná a můžete si být jisti, že druhý den to bude stejně jinak.