Čtvrteční ráno - pozor v Kauflandu mají mléko v akci

Dlouho jsem nebyla takhle ráno někde nakupovat, takže jsem to dnešní ráno docela koukala. Fronta nebyla na banány, ale na mléko.

Začalo to prosbou mé matky, že až budou mít v Praze někde levné mléko, tak ať jí nějaké přivezeme. Ptám se jí, co považuje za levné, tak prý kolem 12Kč. Ne že bych sama ceny vůbec nesledovala - např. v Tescu jsem nedávno chodila docela zděšená a nechápu, jak tam lidé mohou tak draze nakupovat, když většinu věcí seženete všude jinde daleko levněji - ale mléko si nijak pravidelně nekupuji.

Žádala mě o to před pár měsíci, ale až teď jsem si ho v letáku všimla. Leták byl z Kauflandu a jelikož u nás je Kaufland až ve Strakonicích a tady ho máme dvě stanice tramvají, tak že tam ráno zajedeme. Napsala jsem si seznam, nařídila budíka na šestou a těšila se ráno na pohodový nákup.

Při zajíždění do garážového parkoviště už vidím zástup lidí s košíky před zavřenými dveřmi. "Co blbnou, vždyť je teprve za pět sedm?", ptám se. A to už koukám, že kousek od nás parkuje první dodávka Vietnamců. Super, ještě že tenhle obchod je rozměrově celkem velký a nehrozí umačkání.

V 7:01 lidé přešlapují a ošívají se.

V 7:03 otvírají se dveře a první dvojice důchodů sprintuje na jezdící pás. My vystupujeme z auta a jdeme pro košík. Plán máme jasný - Honza jde pro mléko a já pro ostatní věci. První jsou pomeranče - vedle mě pán futruje do pytlíků banány a roztahuje ruce, abych mu tam náhodou pro nějaký nesáhla. Přece on tam byl první a tak si může vybrat ty nejhezčí. "Já ti na banány kašlu, potřebuju pomeranče na moje nachlazení", myslím si. Následují jahody - tam nikdo není, asi se jim zdají drahé, ale ty zase potřebuju na játra. Ověšená pomeranči, jahodami a tuňákem jdu hledat Honzu. Potkávám ho naštvaného a bez košíku. Zatrne ve mně - jestli to mléko nemají, tak mě zabije, protože to byl sice jeho nápad,že pojedeme autem, ale víte co pro chlapa znamená startovat svého naftového miláčka na takový kousek do obchodu. Naštěstí je jen naštvaný, že je ten košík těžkej, tak ho tam nechal. Celý nákup tak vypadal stylem pober co uneseš, najdi košík, slož, utíkej pro další věci na seznamu a mezitím se modli, ať ti někdo ten košík úmyslně nebo neúmyslně nevezme.

Odtrhávám poslední položku na seznamu a hurá ke kase. Jedou jen na tři a tak mám ve frontě čas studovat košíky ostatních. Vietnamci dneska nakupovali brambory, mrkve, rajčata, mléko a piva. Obdivuji je jak se tady u nás dokázali prosadit a že jim pořád všechno prochází. Když ale mají na našem úřadě exekuci, tak jsou to jedni z nejukázněnějších dlužníků. Sice jim moc nerozumíte, ale platí velmi rychle a mít exekuci je pro ně stále ještě ostuda na rozdíl od jiných.

"Je to všechno?" ptá se pokladník a Honza přikyvuje. Odvážíme si 908,-Kč v naturáliích a Honza v duchu počítá pomyslnou tržbu za první hodinu otevírací doby obchodu. Já naopak přemýšlím jak moc se jídlu podřizujeme.

O hodinu později v kanceláři se ptá kolega kolegyň: "Půjdete k Čongům?" Kolegyně zakroutí hlavou. "Ne dneska k Mekáči." "A vezmete mi cheese?" "Jo, ale už je za 25,-Kč." "Oni zdražovali jo? Ale to je jen pětikačka, tak mi ho vem." Tak tady to vidíte, ten koloběh přizpůsobování. Neumíme si říct, že dražší nechceme a proto plíživé zdražování pokračuje a my se pak ženeme pro zboží ve slevě, abychom na jednom konci mohli utrácet a na druhém něco ušetřili.

Říkám Honzovi, jestli bych neměla začít šetřit, protože jídlo si někdy koupím raději kvalitnější. "Chceš si kupovat rohlíky a Ramu jako vaši? Máš to zapotřebí?" Uznávám, že nemám.