Žena muže bít nemůže...

…protože ho nepřemůže, zpívali V+W. To už dneska neplatí. Znám dámu, kterou fyzicky terorizoval manžel-ožrala, vzala si kurz sebeobrany a byl klid. Genderové teorie praví, že ženy trpí pod nadvládou mužů. Opravdu?  

Ohlédneme-li se do historie, vidíme zástupy přímých nebo nepřímých vládkyň, pevnou rukou řídících mužský svět, počínaje Agrippinou, Livií Drusillou, pak třeba Livií Klausovou, Margaret Thatcherovou, Goldou Meierovou, Dášou Veškrnovou-Havlovou, a dalšími. Snad jen náš Zeman je ženskou složkou neovlivnitelný, tedy pokud zemi ruského medvěda nebude řídit sukně. Což je pravděpodobné asi tak, jako že prasata budou lítat.

Když se teď rozhlížím, konstatuju, že současné ženy jsou nejen rovnoprávné, nezávislé, ale často ovlivňují a navigují - ať už zjevně nebo skrytě - muže, čím dál víc porcelánovější /nemyslím fyzicky/, a neschopné sami uživit rodinu. To je taky možná jedna z příčin, proč si jich ženy přestávají vážit.

Mému dědečkovi, když přišel v poledne z úřadu, služka v předsíni navlékla pantofle, po obědě se sklopil na pohovku a nádobí ženy musely umývat potichoučku, měly strach, aby pán domu a živitel nebyl rušen při šlofíku. S tím jsme teda zatočili, máme emancipaci, ovšem taky světový primát v rozvodovosti.

Se strachem je to naopak. Chodil jsem hrát tenis s chlapíkem jak Jánošík, a ten se tak bál manželky, že se musel vymlouvat na „důležitou schůzi“ a raketu tajně vyzvedával za popelnicí, kde ji měl ukrytou. Problém byl s mokrou hlavou po sprchování, bylo třeba čekat, až vlasy dokonale uschnou a bivojova hlava nevzbudí u manželky stín podezření.

Znám dost pánů, kteří se bojí před ženou radši brát i mobil, i když na tomto dokonce ani nezvoní milenka. Ozvou se pak z jiné místnosti. Jiný podpantofelník v přítomnosti manželky je zase schopen zkřečovaným hlasem stručně plknout do mobilu, že jde o omyl. Těžko pochopitelné, že? Ale z humornějšího pohledu: Byli jsme kdysi dávno na filmové přehlídce v Mnichově s panem Werichem a na tiskové konferenci, protože neměl rád Němce, se vymlouval na hluchotu. Do té doby, než se ze vzdálené místnosti ozvalo docela tiché: „Jene!“ A to vousaté zlatíčko zapomnělo na hluchotu a poslušně spěchalo za svojí Zdeničkou.

Aby bylo jasno: nepomlouvám ženy, naopak je celý život obdivuji /tedy většinu/ a respektuju jejich často nelehký úděl, jen se bojím, aby se to s tím feminismem nepřehnalo, aby to nedopadlo tak, že díky prý masovému sexuálnímu vykořisťování a vůbec zneužívání /mimochodem to bývá někdy i naopak/, jsme namísto rozumného konsensu nedospěli k totálnímu matriarchátu.

V restauraci jsem genderovou problematiku probíral s přáteli obého pohlaví.  

Nedávno jsem totiž točil dokument o seznamování, tak mě jejich názory docela zajímaly. „Chlapi si s ženskejma teď vyměňujou role, a to je špatný!“ „Když vy už nejste žádný chlapi!“ „My se vás ženskejch bojíme, protože chceme mít klid,“ pravil kdosi upřímně. „Od chlapů radši na sto honů!“ rozohnila se jistá dáma.

Později se ovšem podřekla, že je taky registrovaná v seznamovací agentuře.  

Jsou jich tam statisíce, mužů i žen, navzdory zmíněným negativům neházejí flintu do žita. Protože, nedá se nic dělat, jak to napsal Erich Maria Remarque: „Člověk bez lásky je jako mrtvola na dovolené“…