Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Viržinka v kapli

Malostranský park zběsile kvete, hmyz ovšem, jak varují entomologové, díky životnímu prostředí skoro nebzučí. Bzučí akorát Japonci s fotoaparáty s objektivy velikosti sloních pyjů.

Japonečky s krátkýma nohama pózují mezi květy magnólií, všechny stejně, miliony identických fotografií, pomyslí si Bony, který se sem uchýlil proto, že ho z chodníku smetla ruská výprava, jak stádo buvolů. Bony si vzpomene na citát z Le Bona, že hlupáci, nevzdělanci a závistivci jsou v davech zbaveni své bezvýznamnosti i bezmocnosti a nabývají vědomí brutální, pomíjivé, ale nesmírné síly.

 

Kolegové mu přezdívali Bony, podle císaře Napoleona Bonaparta. Býval stejně ctižádostivý, urputný, panovačný, ale také výjimečný ve svém oboru. Teď už ovšem do parku vchází starý, pokulhávající pán, na nohou pohodlné tenisky, poznamenané dlouhými důchodcovskými procházkami. Z pravé se kapku klube palec.

 

Oblek ovšem lněný, bývalý lázeňský, na hlavě slamáček, do šedivého vousatého obličeje stabilně vetknuto dýmajíci kroucené Culebras. Jeho pravá ruka, snad po mrtvičce, je stále lehce pokrčená, podobně jako u Putina, ovšem u tohoto je to prý zvyk příslušníků KGB být neustále připraven vytáhnout pistoli. V levé drží vycházkovou hůlku se stříbrným úchopem ve tvaru lví hlavičky z divadelního fundusu.

 

Okruh parkem začíná kolem veřejných záchodků, kde ve dveřích stojí  hajzlbába s cigaretou. Vychtrlá tak, že není jisto, zda kouří cigaretu ona, nebo cigareta ji. „Dobrý den, Mistře!“

 

Bony zlehka pokývne hlavou, jakýpak Mistře, to bývalo za Vojana, po němž se park ostatně jmenuje, dneska mistr s velkým M může být tak leda třeba instalatér, kterého se vám s nadlidským úsilím podařilo sehnat na ucpaný odpad.

 

Penzista Bony kráčí kolem zahradního traktu ministerstva financí, připomene si výši své penze a na studená úřednická okna, připomínající blány očí mrtvých ryb, vrhne nenávistný pohled. Mine ho pištivý průvod dětí ze školky ve žlutých vestičkách. Možná až vyrostou, napadne Bonyho, obléknou si ty žluté vesty větší a budou z nich taky Mouvement de protestation des gilets jaunes jako ve Francii. Nebylo by marné praktikovat podobné hnutí i v téhle zemi.

 

Blízko brány do parku je ve zdi hluboký barokní výklenek, původně kaple, kde stávala socha sv. Jana Nepomuckého. Na lavici zabalený do několika dek kdosi vyspává, z pelechu vykukuje jen šošolka šedých vlasů. Bezdomovec si tu zbudoval pokojíček jako klícku, dokonce s věšákem a botníkem vyrobeným z bedny, malým vařičem, párem hrníčků a talířů a – to Bonyho fascinuje – kupou pečlivě srovnaných knih!

 

Bonyho by zajímalo výklenkového nájemníka poznat, ale tento do oběda spí a Bonymu je trapné ho budit. Posune tedy zdravotní procházky na později, až jednou zastihne muže, jak sedí na lavici a maže si chleby levnou paštikou. Bony je překvapen jeho zjevem, není to žádný smrdutý tramvajový bezďák, ale umytý, učesaný, oholený, v čistém oblečení, navíc s evidentně inteligentním výrazem.

                                                 _

 

 

„A to tady spíte, i když je dvacet pod nulou?“

„Jo, mám spacák a deky,“ odpoví slušně, ale trochu odtažitě, muž. „Jsem zvyklej.“

„Prokrista, ale proč nejdete do nějakého útul…sociálního zařízení? Třeba na tu loď na Vltavě…Hermes.“

„Mezi tamty nikdy,“ zabručí muž. Zaregistruje Bonyho nezáludný tázavý pohled a dodá poněkud neochotně: „Vykoupat se chodím do Naděje, vobčas mi daj i nějaký voblečení.“

„Vy… nemůžete najít práci?“

Muž postaví oprýskanou konvici na vařič, vypadá to, že váhá, jestli se má s tím vetřelcem vůbec bavit. Pak jeho pohled sklouzne na sympatickou dírku v ochozené Bonyho tenisce.

„Dělal jsem montéra na vejškovkách,“ leze z něho, „ale skolila mě artritida. A myslíte, že kripla někde vemou?“

Nastane ticho. Tady se nespěchá. Tady bdí duch utopeného sv. Jana Nepomuckého.

 

Bony nabídne podnájemníkovi barokní kaple Culebras. Ten si se zájmem prohlédne jeho zkroucený tvar, přičichne a pak si nechá připálit. „Děkuju.“

Šedomodré proužky kouře ze dvou viržinek se ladně splétají a stoupají k popraskané kupoli, kdysi snad znázorňující nebesa.

Společné kouření mužské vždy sbližuje.

„A z čeho vlastně žijete?“ vyptává se Bony.

„Z podpory, jsem skromnej. Já nežebrám!“

Oba si všimnou, jak nedaleko mezi rozkvetlými magnoliemi se zjevila japonská nevěsta v béžovém kimonu, s kyticí v náručí, obíhají ji dva šikmoocí mladíci, jeden se stříbrnou odrazovou deskou, druhý s dělovým fotoaparátem.

„To vypadá jako svatba,“ poznamená bezdomovec, „ale kde má ženicha?“

„V Japonsku tohle není nic neobvyklého,“ praví znalecky Bony, „o ženichy je v zemi vycházejícho slunce nouze, tak se nevěsty vdávají sólo…“

 

Potáhnou si z viržinek a Bony posléze pronese trochu nevhodně: „Ale dyť vy…vypadáte ještě dobře, moh byste si taky najít nějakou… s bytem, příteli…“

Bezdomovec se zamračí, vypadá to, že se Bony dotkl bolavého místa.

Uzavře se do sebe.

Mlčky se dívají na Japonku, na její šťastný a přitom vážný, důstojný a za budoucí, i když neexistující rodinu, zodpovědný výraz. Je to nepochopitelná, absurdní, a přitom dojemná hra.

 

Bony obrátí list:

„Jestli se můžu zeptat, to vás tady nechávají i přes noc?“

Bezdomovec se uklidnil dalším šlukem z lahodného viržinka a pronese:

„Večer se park zamkne, courám po městě, mám už svoje trasy. Doktor říkal, že mám prej co nejvíc chodit. Tak jo, tak chodím. Někdy se stavím na kafe v nočním obchoďáku, vohřeju se, projdu se mezi vejkladama. Uteče to. Před šestou tady votvírají bránu, jdu si lehnout. Já v noci stejnak vodjakživa nemůžu spát. Zaměstnanci parku jsou na mě hodný, někdy mi přinesou, co jim zbyde od voběda.“

Bezdomovec nalije Bonymu do koflíku kafe.

 „Akorát že mě sem chodí votravovat jeden polda, měšťák,“ poznamená bezdomovec. „Nevyhazuje mě, mám to tady od šéfa povolený, ale furt vyzvídá, proč ve dne spím? No, protože jsem sova, povídám. Čumí jak vejr. Já na to: to se nesmí? Tak jde pryč. Ale zas se vobjeví: jiný lidi v tudle dobu nespěj, buzeruje. Já na to, že nejsem skřivan, ale vod narození sova, tak dá zpátečku, ale za dva dny je tu zas, vopruz ze záliby.“

 

Bony usrkává kafe, je na něm vidět, že by se chtěl nájemníka vyptávat dál, ale ten to vycítí:

„Hele, já se vám tady svěřuju jak u ňákýho faráře, ale co vy jste vůbec zač?“

„Divadelník. Režisér. Teda, kdysi. Teďka mě zloběj nohy, jako toho kripla na Hradě. Musím hodně chodit. Kde jsou ty časy, když jsem z režisérskýho místa v hledišti přeběh po opěradlech na jeviště a škrtil Desdemonu.“

„Desdemonu?“ podiví se nájemník kaple. „Já jsem trochu sečtělej a vim, že Desdemonu škrtil Othello, Mistře.“

Bony sebou cukne: „Jen mi neříkat Mistře, prosímvás!...“

Bezdomovec to přejde. „Po vopěradlech jste skákal, fakt? Ale vy nevypadáte jako cholerik.“

„Už jsem vyhas, příteli, jako tohle viržinko...“ Škrtne znovu sirkou. „Říkávalo se, že když zhasne viržinko, je to jako když umře chlap…No, ale kdybyste si chtěl někdy zajít do divadla,“ řekne s pohledem na kupu knih, „mám v branži ještě známý…“

„Děkuju. Dyž tak někdy v pátek, to v Naději fasujem čistý košile.“

„Já už do divadla ani nepáchnu, tu jejich postmodernu nemůžu ani cejtit. Hamlet v džínách hraje v hospodě voko s Poloniem, Cyrano s Valvertem po sobě místo šermování střílej z revolverů a skoro v každým představení jsou herci nahatý. Bez toho se to prostě neobejde. Nejsem úzkoprsej, ale nahý pinďoury na jeviště Národního divadla prostě nepatřejí…Chutná vám to viržinko? Nechám vám tu jedno na pak.“

                                               -

                                               

Zuby co chvíli stisknuté bolestí, sunul se Bony parkem, vyhýbaje se hajzlbábě s tím jejím „Mistrem“. Na ministerstvu financí někdo otevřel okno, možná se chystá vyskočit nějaký úředník, který to přehnal s korupcí, ta představa ho potěší. Protáhne se mezi parchántky ve žlutých vestičkách, mine arogantní vřískající pávy a zamíří k výklenku kapličky.

 

Bezdomovec nespí. Naopak se vesele šplouchá v kýblu, drbe si zuby, pečlivě si češe vlasy a dokonce odněkud vytáhl i dezodorant.

„Ty máš dneska rande, Františku?“ zeptá se Bony.

„Něco lepčího,“ odvětí obyvatel bývalé kaple, „prej mě přidělej byt!“ A ukáže na hrst úředních papírů, rozprostřených na bedně od banánů. Bony ho poprvé vidí s úsměvem.

„No ne! To je senzace! To ti upřímně gratuluju!“

„Že jsem invalidní, že pudu brzo do důchodu a hlavně taky, že nechlastám. Což nechlastám.“

„A kde to hnízdečko budeš mít?“

„Někde na Černým mostě, prej. Prdel světa, ale to je jedno, já sem budu stejně chodit na vejlety, dyť jsem tady zakořeněnej už patnáct let, čoveče…“

„Patnáct let?“ nemůže uvěřit Bony.

„No jo, byl jsem prostě vůl…Ale víš, co se mě eště ptal ten ouřada? Esli si budu přát garsonku s vanou, nebo stačí se sprchou? To je fór, já se tady patnáct let šplouchám v kýblu…“

Bony se na to musí posadit na protější prázdnou lavičku, zapálí si Culebras a  pronese přátelsky: „Jedu teď za vnoučatama, ale slibuju ti, že to tady pak parádně oslavíme. Na panáka se zjeví i svatej Nepomuk!“  

 

 

                                             ­-

 

                                             

Když po týdnu vtrhne Bony do parku, zamíří po cestičce vystlané kvítky opadávajících magnólií rovnou k výklenku. V tašce nese láhve s alkoholem a krabici chlebíčků.

 

„Mistře! Mistře!“ ozve se za jeho zády. Jakoby ho bodnul, otočí se nevrle, a spatří vychrtlou hajzlbábu, s očima červeně podebranýma pláčem. „František  umřel…“

 

Cože?! Umřel? Jaktože umřel? Ze zkoprnělého Bonyho málem spontánně vyletěla nevhodná otázka.

 

„Přišel jako vobvykle brzo ráno z města,“ vzlyká babka, „ale dyž vodpoledne nevstával, šli se na něj zahradníci podívat a von už byl tuhej…a to eště měl zrovna vyfasovat novej byt, takovej dobrák, panebože, za co si ho takle potrestal?“

 

Bony se otočil k bábě zády a nejrychlejším krokem, jakou mu bolest v nohou dovolovala, spěchal k výklenku. Lavice byla uklizená, deky pryč, po kuchyňce ani stopy, jen knížky tu zůstaly, pokryté prachem a pylem.

 

Bony sklesl na lavici, hůlku mezi koleny a automatickým pohybem vytáhl z kapsy jako hádek zakroucené viržinko Culebras. Nic se o už o něm nedozvím,  pomyslel si zarmouceně, vůbec nic, mnul si viržinko mezi prsty. Zůstaly po něm akorát tyhle knížky. Ty nikdo neodnes. Koho by taky dneska zajímaly knížky?...

 

Za jeho zády se zjevila hajzbábaba. „Pojďte ke mně na kafíčko se štrůdlem, Mistře, dyť ste byl jeho kamarád. Štítit se nemusíte, mám vedle hajzlíků komůrku, tam by se dalo z podlahy jíst…“

 

Bony vůbec neodpověděl. Babka chvilku postávala a pak s pokrčením ramen uraženě odešla.

 

Bony sáhl do kapsy lázeňského saka pro krabičku, pomalu si zapálil, počkal až sirka dohoří a pak ji odhodil na kamennou podlahu.  

 

Zamyšleně se díval, jak kouř z viržinka stoupá ke kupoli bývalé barokní kaple. Znázorňovala nebeskou báň, kde na rozpraskané, kdysi snad modré omítce do nenávratna blednou hvězdy zvěrokruhu.

 

 

 

                                                  -

 

 

 

                  -

 

 

 

 

Autor: Vít Olmer | pátek 26.4.2019 15:58 | karma článku: 30,87 | přečteno: 995x
  • Další články autora

Vít Olmer

Bitva o důchod (humoreska)

Nedávno jsem se dočetl, že nějaká paní měla z vyřizování svého důchodu hlavu jak pátrací balon. Chtěl bych ji utěšit...

8.3.2024 v 19:08 | Karma: 44,03 | Přečteno: 8111x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Europoslanec v řece /humoreska/

Seděl jsem v čekárně u dentisty, s hubou tuhnoucí po injekci. Navzájem se neznající pacienti si vstřícně povídali, což se dnes děje snad akorát v čekárnách. U doktora.

31.7.2023 v 11:26 | Karma: 27,67 | Přečteno: 923x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Pozdní odpoledne u Pytlounových /humoreska/

V ulici Čs. armády č. 32 bydlí manželé Pytlounovi. Ona teď žehlí zelené košile, on, plukovník v genštábu, si v křesle čte o pušce Z-35/Q ráže 56x45. Pohodu naruší zvonek u dveří.

17.1.2023 v 11:42 | Karma: 23,12 | Přečteno: 820x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Pozdní sexstory /povídka/

Jednoho dne v koupelně na sobě nahý důchodce pan Samec zaregistroval jistý mužný úkaz, který ho samotného překvapil. Rychle se osušil, trochu navoněl, a jak ho pánbůh stvořil, tak vkročil hrdě do pokoje.

15.8.2021 v 9:32 | Karma: 29,77 | Přečteno: 1159x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Princ a chuďas /povídka/

Na lavičku na Petříně usedne padesátiletý muž, pan Princ. Úspěšný, oblek od Pietra Filipi, kravata od Bosse, ale skleslý jak smuteční vrba. Naproti němu bezdomovec s pet lahví vína, co vinnou révu nevidělo ani z rychlíku.

4.8.2021 v 10:43 | Karma: 30,50 | Přečteno: 896x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Politikův marketingový tah s berlemi (povídka)

„Auvajs!“ vyjekla levá noha. „Co blbneš?“ reagovala pravá noha - domlouvaly se spolu telepaticky. „Zvrtla jsem se o bouli na chodníku!“ Majitel nohou, politik na procházce, se opřel o zeď s obličejem zkřiveným bolestí.

16.6.2021 v 14:11 | Karma: 17,69 | Přečteno: 373x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Nočník na hlavě sovětského hrdiny /povídka/

V čekárně ortopedie seděly zlomená ruka, natržený meniskus a artritida. Vidno ortézy a roušky. Solidarita v utrpení. Zlomená ruka býval pilotem, než ho krach Českých aerolinek zavál do fabriky. V boeingu by si ruku nezlomil.

22.4.2021 v 13:16 | Karma: 44,88 | Přečteno: 13074x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Aspoň rakovinka kdyby byla /povídka/

Jezevčík Hamlet kulometným štěkotem ohlašoval příjezd televizního štábu. Přiharcovali ve starém bílém tranzitu, původně určeným pro rozvoz stavebního materiálu. Mrzutý štáb se vysoukal u vrat hercova stavení.

30.3.2021 v 17:55 | Karma: 25,01 | Přečteno: 709x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Čtyři veteráni /povídka/

Čtyři pánové spolu už půlstoletí hrají rekreační tenis. Z jejich osmi nohou by se tak tři daly považovat za zdravotně způsobilé. Přesto se bijí jak lvi. Než jim to bohužel zhatila pandemie...

26.1.2021 v 11:09 | Karma: 26,08 | Přečteno: 748x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Klíště na přirození

Jednou u mě na na Hradčanském náměstí zazvonili dva mladí esenbáci. Vedle ve Šternberském paláci někdo ukradl barokní obraz a jestli jsem prý neviděl v okolí osobu se svinutým plátnem. V podpaží.

12.7.2020 v 9:56 | Karma: 36,80 | Přečteno: 2091x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Hurá k psychiatrovi /povídka/

Psychiatr ukázal prstem na jednu z ohmataných karet Rorschachova testu. Byl na ní jakýsi abstraktní obrázek. „Uveď, Ludvíku, co třeba vidíš na tomhle?“ Ludvík se poctivě zamyslel. „Dámský přirození,“ odpověděl.

7.7.2020 v 9:40 | Karma: 23,85 | Přečteno: 770x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Smrt na balkoně /povídka/

Ráno se z balkonu ozval výkřik. Mladý muž u počítače se tam rozběhl. Mezi květináči stála jeho mladá žena a vyděšeně zírala na dlouhé hnědé zvířátko s bílou náprsenkou. Nehýbalo se.

4.7.2020 v 8:52 | Karma: 22,79 | Přečteno: 809x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Politici a holubi /nejen v nose/

Onehdy jsem viděl záběr skrytou kamerou, jak se známý politik a děvkař Silvio Berlusconi z nudy šťourá v nose. Z holuba užmoulal kuličku, kterou pak spolknul. Taková čuňata nemáme v politice ani my...

26.6.2020 v 13:34 | Karma: 26,21 | Přečteno: 774x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Na Ministerstvu kultury se krade? Nic nového pod sluncem

Před patnácti lety jsem sedával na předzahrádce kavárny proti Nosticovu paláci, kde sídlí darmožroutská instituce, zdánlivě pohroužená do klidu, jako přezimující termitiště.

19.6.2020 v 15:04 | Karma: 34,10 | Přečteno: 1268x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Zvířátka a miliardáři

Starý pán má jezevčíka Ferdu. Prý i pejskové se mohou nakazit kurvavirem. Tak chodili do parku s rouškou oba. Ferda mu oddaností zaháněl deprese. Večer si k pánovi vlezl do postele, pán si četl a Ferda chroupal oblíbenou mrkev.

28.5.2020 v 14:36 | Karma: 25,74 | Přečteno: 1015x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Pro blázny není kam plivnout

Ukázkové jarní slunečné ráno, na balkonu jsem se posadil na rotoped. Těšil jsem se, jak při důstojném šlapání, úměrném věku, si budu přemítat o životě, bilancovat. Na zábradlí seděla straka a s ironií mě pozorovala.

23.5.2020 v 12:21 | Karma: 29,38 | Přečteno: 1332x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Politici v kleci

Koukám na YouTube, v kleci se tam rvou dva potetování Bivojové, dávají si bomby do hlav, kopají se, válejí po zemi, nasazují si drtivé páky, škrtí se. Tisíce diváků šílí a čeká na krev. „Utáhni mu kravatu!“ „Ukonči ho!"

16.5.2019 v 20:26 | Karma: 26,77 | Přečteno: 904x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Blbej jak komouš v plavkách

Tohle jsem si vypůjčil z knížky česko-francouzského spisovatele Patrika Ouředníka, o němž točím GEN pro ČT. V osmdesátých musel emigrovat. Moc vyčníval z řady a zlobil. To se ostatně nerado vidí dodnes.

15.5.2018 v 11:19 | Karma: 42,39 | Přečteno: 6359x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

První máj je svátek práce, každý se dnes raduje, pojďte všichni do ulice…

...soudruh prezident nás pozdravuje. Tohle jsme psali v padesátých letech jako žáčci do sešitů. Pak ale soudruh prezident umřel, my stáli tryznu na školním dvoře a já dostal záchvat nezvladatelného smíchu.

30.4.2018 v 9:18 | Karma: 26,66 | Přečteno: 923x | Diskuse| Osobní

Vít Olmer

Frigo si chtěl dopřát radost

Na Malé Straně se prodírám džunglí turistů. Jsou jako tyranosauři, odstrkují občana do vozovky. Zřejmě i ti slušní ve stádu zpitomí a, jak známo z historie, mohou se státi nebezpečnými. Nejen na chodníku.

25.4.2018 v 19:51 | Karma: 22,92 | Přečteno: 1010x | Diskuse| Osobní
  • Počet článků 85
  • Celková karma 44,03
  • Průměrná čtenost 3823x
Jsem vyznavačem kréda Miloše Kopeckého, že "Humor je nejdůstojnější projev smutku".

Seznam rubrik