Vím, proč Klaus vetoval zákon o podpoře kinematografie

S panem prezidentem máme leccos společného, například den narození, 19. června, on je ale  o rok starší, a na rozdíl ode mne jest chloubou všech Blíženců.  Kdysi jsem napsal ve fejetonu, že mi rodiče vyprávěli, jak jsem za tzv. květnového povstání v roce 1945 v Praze coby klouček pomáhal povstalcům nošením kamínků na barikády. Brzy na to jsem se totéž dočetl v intervijú s panem prezidentem, on se kupodivu taky činil s kamínky – samosebou, mnohem, mnohem mohutnějšími.

Společně jsme byli také členy pražského sportovního klubu, kde on hrával tenis se státním trenérem, kterého pravidelně porážel – což tomuto profíkovi muselo dát hodně práce. Občas pan prezident opustil sličnou letušku opalující se na lehátku a vydal se do mělkého bazénku, který obeplouval důstojnými tempy, jak se na hlavu státu sluší.

Ze všech stran pak k němu připlouvali servilní adoranti (pokud nebyl zrovna v nemilosti, jako po Sarajevském atentátu – v tom případě plul zcela osaměle), a s otevřenými ústy naslouchali nad jemně šplouchajícími vlnkami jeho profesorským výkladům o ekonomické situaci v zemi, již svou privatizací přivedl k neobyčejnému rozkvětu.

Pan prezident vůbec rád poučoval, a to prý dříve i spoluhráče při basketbalu, z lavičky náhradníků, odkud ho nepouštěli do hry, poněvadž se netrefoval do koše. Ale kdoví, jestli to nejsou pomluvy, já ho měl rád, protože byl laskavý na své poddané, jednou dokonce pohladil mého synka v šatně po vláskách, a také si vzpomínám na roztomilou,  sympaticky zlidšťující Václavovu příhodu, kdy v klubu, s profesorsky vztyčeným ukazovákem vykládal vykulené známé herečce, že v oblasti ekonomie považuje za klíčovou Friedmanou teroii spotřební funkce a dále pak monetární historii Spojených států, kam ostatně příští týden pojede těm ignorantům přednášet. Přitom ovšem byl nucen couvat před mohutně se vzdouvajícím poprsím nátlakové hvězdy, zakopl, upadl pozpátku, přiběhla  jako vždy na terase se poflakující ochranka a s několika lobbisty a kmotry ho zvedla. Zaplatˇbůh, hlava státu si neublížila a prosperita státu v srdci Evropy nebyla ohrožena.

Přistupme však k prezidentově vetu podpory české kinematografie, nemající obdoby, snad možná v Zimbabwe. Usilovným investigativním pátráním jsem se dopídil, že pan prezident se chtěl stát coby mladík filmovým hercem. Což o to, figuru na to měl, fešáctví i charisma podobné Paulu Newmanovi, ale zkušební komisi herecké školy se nelíbil jeho poněkud změkčilý hlas, jenž by se nehodil k tehdejším drsným, chlapáckým filmovým postavám horníků, slévačů, zemědělců a koneckonců i příslušníků pracující inteligence.

V podvědomí Václava Klause se zahnízdila psychiatrem prof. C.G.Jungem popisovaná okolí často nebezpečně ohrožující zatrpklost. Proto jeho v pořadí již druhé veto podpoře kinematografie, proto ta slova o mizivé invenčnosti českých filmařů, kterou si tito tak jako tak bez finanční podpory státu můžou strčit kamsi.

A tak my, ludry kdysi ve světě uznávaného filmu, můžeme jen doufat, že parlament sebere zbytky své inteligence a veto přehlasuje.

K tomu by ale vůbec nemuselo dojít, kdyby třeba můj kolega režisér Zdeněk Troška už dávno obsadil pana prezidenta do jedné ze svých pohádek.

Jak se říká - pozdě bycha honit…