Ten vlasatej, co hrál na housle

Pozoroval jsem ho, jak kráčí ulicí, kde jsme bydleli. Rozježený jako dikobraz, v botách bez ponožek, pronikavé vizionářské oči. Zamířil do čísla 7 a za chvíli se z otevřeného okna linula hra na housle. Albert Einsten.

Samozřejmě, tohle bylo jen v mé představivosti – ale ta je, podle jeho slov, cennější než vědomosti. Ty jsem taky mimo humanitní oblast nikdy neměl. Ale pak jsem se dozvěděl, co ani mě nenechalo lhostejným.

Letošní rok je totiž stým výročím Obecné teorie relativity, kterou náš někdejší smíchovský soused po svém rok a čtvrt trvajícím profesorském pobytu v Praze formuloval. „Ovšem za pomoci výpočtů své ženy Milevy,“ neopomíná vždycky kousavě dodat manželka,  v duchu genderového mainstreamingu. Také jsem se dočetl, že génius praktikující své přednášky v bačkorách, za sebou trousil po světě hojně potomků. Dokonce jsou domněnky, že mohl být dědečkem Ladislava Smoljaka. Ten jako by byl přes kopírák. Pominout nelze ani Smoljakovy geny, vždyť ještě před Cimrmanem působil coby asistent na Fakultě technické a jaderné fyziky UK. A housle mu taky nebyly cizí, ve svém filmu Kulový blesk mě na ně přinutil hrát. Tohle nemůže být samo sebou.

Pokusil jsem se aspoň trochu proniknout do Einsteinovy Obecné teorie relativity, když tato má tak slavné výročí. Pochopil jsem, že libovolný objekt s vlastní hmotností, jako třeba já /a to nemalou/, zakřivuje časoprostor, ve kterém se nachází, a toto zakřivení se projevuje jako gravitace. A tu jsem taky proklínal, když jsem tuhle na Plzeňské zakopnul a málem spadnul do neosvětleného výkopu. A bylo mi v té chvíli jedno, jestli měl pravdu Newton nebo Einstein.

I když ten druhý je mi bližší, přece jen to byl taky soused, a kdoví jestli génius loci naší smíchovské městské části neměl na jeho slavnou teorii relativity vliv.

Relativní, pochopitelně.