Starej fór

Host seděl v malé kavárničce, kde u stropu provokativně visely několikery zemanovské rudé trenýrky a u vchodu byla připíchnutá cedule: Tady není Babišovo…

Majitel kavárny, bojovník proti establishmentu, takový Kozina, si přisedl k hostovi. „Čoveče, finančáci tady votravovali už potřetí.“ „A?“ „Vejrali na ceduli, tak sem jim vysvětlil, že tady máme řádně povolenej spolkovej klub pétanque. Což  je koulový sport,“ šklebil se kavárník, „ale vám, povídám, koule asi chyběj. Sepsali protokol, chtěli ho podepsat, tak jsem je poslal do prdele!“  

Do kavárničky vešel muž kolem pětatřiceti, napřáhl ruku: „Promiň, táto, musel jsem něco zařizovat.“

Jako vždycky, pomyslel si otec. Čím jsem starší, tím dýl mě nechají všichni čekat. I vlastní syn.

„Ten tvůj mladej je jako přes kopírák,“ konstatoval kavárník, „dáte si taky vínko?“ „Ne, děkuju, třebas…neperlivou vodu,“ odpověděl syn. Kavárník zakroutil hlavou a vzdálil se.

Syn pohlédl na rudé trenýrky. „Trochu už starej fór, ne?“

Dneska kluk vypadá neobvykle unaveně…

„Vypadáš unaveně,“ řekl otec.“Děje se něco?“ „Ne, nic,“ odpověděl syn a mechanicky sáhl do kapsy pro mobil.

„Prodals něco?“ zeptal se otec. „Poslali mi do aťasu nějakýho zazobance, že si zařizuje interiéry ve vile,“ odpověděl syn. „Chvilku váhal nad plátnem Srdce bledly, víš, jak to bylo loni na výstavě, ale pak jeho stará plkla, abych namaloval něco jinýho, že abstrakce do haly nechce. Tak jsem se s nima rychle rozloučil.“

Pořád dokola.  Marné mu domlouvat, že trhu se prostě přizpůsobit musí.

Otec mlčky otáčel stopkou skleničky s červeným vínem, jež zanechávalo na skle tenkou olejovitou skvrnu.

„A co Eva? Má nějakou práci?“

Při vyslovení toho jména pohlédl syn na mobil a nervózně začal něco vyťukávat na displeji.  Současně, jakoby byl duchem jinde, řekl:

„Překládá od rána do večera. To víš, nájem, splátky…“

Jenže já vás teď  už bohužel podporovat nemůžu…

Otec se rozhodl raději odlehčit situaci: „A kdy už si pořídíte nějaký dítko? Dokaď eště utlačím kočárek v parku…“

„Nech toho, tati, to říkáš pokaždý,“ odsekl syn. „Už seš s tím trapnej! V týhle apokalypse a eště mít dítě…“

Milej zlatej, mě si rodiče pořídili za heydrichiády…

Kavárník přinesl ke stolku neperlivou vodu. „A eště si vofotili támhle na zdi klubový pravidla,“ ukázal na ceduli u věšáku. „Ale, počkejte, šmíráci finančácký, do roka a do dne…“ zahrozil imaginárním chodským čakanem Kozina a odkolébal se k baru.

„Kdybysme takhle s tvojí mámou uvažovali za totáče,“ pronesl otec k synovi, „tak ses nenarodil.“

„No a? Žádná škoda,“ poznamenal syn defétisticky. A znovu staccatově ťukal na displeji.

„Nemoh bys toho s tím mobilem nechat? Když se se mnou jednou za uherskej rok sejdeš? Copak seš puberťák?“ Otec vypadal docela naštvaně.

Syn na něho pohlédl. „Tati, promiň, já už musím běžet…ona…“ Bylo vidět, že se mu nechce nic vysvětlovat. Otec se na něho upřeně díval. Ze syna náhle vylétlo: „Přivez jsem ji ze špitálu, byla na potratu…“

„C o ž e ?…“

Syn se zvedl a rychle opustil kavárnu. Otec se zaraženě díval, jak se za oknem mihla jeho silueta v protisvětle.

Kavárník Kozina si přisedl. „Takovej eště plašan, co? Jako ty za mlada.“

Otec na to neodpověděl. Díval se na rudé trenýrky na stropě. Pak poznamenal:

„Už bys je měl sundat…“

„Co blbneš?“ napružil se Kozina. „A proč jako?“

„ Trochu už zastaralej fór…“

Otec vytáhnul z kapsy peněženku, aby zaplatil.