Smrt na balkoně /povídka/

Ráno se z balkonu ozval výkřik. Mladý muž u počítače se tam rozběhl. Mezi květináči stála jeho mladá žena a vyděšeně zírala na dlouhé hnědé zvířátko s bílou náprsenkou. Nehýbalo se.

„Co je to za potvoru?“ zeptal se mladý muž.

„Já nevím,“ řekla mladá žena. „Když jsem přišla, už to tady leželo. Spadlo to asi ze střechy.“

Mladý muž si přinesl iPhone. Pomocí aplikace IAT analyzoval snímek. „Kuna skalní, dříve zvaná domácí, z čeledi lasicovitých“, informoval ženu věcně. „Živí se rozličnými hlodavci, ptáky, hmyzem, a rostlinnou stravou,“ ocitoval. „A hele, to je zajímavý, kopulace kun bývá obzvlášť hlasitá a dochází k ní zejména v noci,“ dodal se snahou být vtipný.

„Nech toho,“ přerušila ho mladá žena bez náznaku úsměvu. „Je tak hezoučká… Dělej něco, třeba ještě žije!“

„Snad dejchání z úst do úst, ne?“ poznamenal sarkasticky.

Mladý muž strčil špičkou trepky do kuny. „Je tuhá,“ konstatoval. „Asi hnízděj pod střechou. A jsou to škůdci, jestli o tom nevíš. Přehryzávají kabely a hadičky u aut. Ještě že parkujeme Helmuta v garáži.“

„Ty seš cynik,“ řekla mladá žena. „A co když má mláďata? To tebe nenapadne, viď?“

To jeho nenapadlo.

Zadívala se na něj. Uhnul očima.

Pak zamířil do kamrlíku. Přinesl odtud černý igelitový pytel. Štítivě vzal zvíře za špičku ocasu a strčil je do pytle.

„Odnesu to do popelnice.“

Když se vrátil, stála žena na prahu balkonu. Pociťovala lehkou nevolnost.

„Já to tam vydezinfikuju,“ řekl, „ty potvory můžou roznášet všelijaký infekce.“ Chtěl se podívat do mobilu, jaké všelijaké infekce může kuna roznášet. Pak si to rozmyslel.

Všimnul si, že jeho žena má v očích slzy.

„Co je? Snad nebudeš brečet kvůli nějaký chcíplotině?“ pronesl chlapácky. Nic na to neodpověděla.

Pohladil ji po vlasech.

„Já už to nevydržím,“ řekla s podtónem začínající hysterie. „Dva měsíce jsme tady jak v kriminále!“

„Do hajzlu, a já za to snad můžu?“

„A pořád akorát sedíš u počítače!“

„Buď ráda, dyť nás to živí! Dneska lidi nemaj do čeho píchnout!“

„A ani…ani mluvit se už s tebou nedá…“

„Jakto, prosímtě, mluvíme spolu furt,“ oponoval. „No tak, miláčku… pusť  si televizi, třeba...“

Sjela ho pohledem. Obával se, aby zase nedošlo k zástupné hádce, zapnul televizor a radši se vrátil k práci na počítači.

Mladá žena popošla k oknu.

Na balkon nevstoupila.

Skrz okenní sklo, třpytící se miniaturními částečkami pylu, pozorovala, jak se dole rozprostírá město. Zalité sluncem, ale strašlivě liduprázdné. A nezvykle, až bolestně tiché.

V televizních zprávách hlásili, kolik na světě přibylo nakažených koronavirem.

Květiny, vzpomněla si pak.

Budu muset zalít květiny…