S píšťalkou v hubě

Náš filmový štáb si rozložil nádobíčko na náměstíčku renesančních Slavonic. Pozoroval jsem kulhajícího muže s tuří šíjí, který organizoval komparz pomocí píšťalky. Bývalý policajt, prý se mu kdysi říkalo mlátička, ale pro režiséra jako jsem já, jenž poněkud trpí fobií z davu, byl nepostradatelným pomocníkem.  

A přitom se komparz, jak prozrazují databáze, skládá kromě „pendlerů“, kteří se pouze honí mezi agenturami za korunou, také ze studentů, penzistů, ale i z restauratérů, vytvarníků, ajťáků, živnostníků, co si chtějí zpestřit přeracionalizovaný život. Třeba tím, že si navléknou renesanční kostým, nalepí vousy a prožijí pár hodin iluze v romantické éře.

Ovládáni říznou píšťalkou Velkého Organizátora.

Točili jsme manévry u Waterloo a já zjistil, že mezi komparzisty, francouzskými granátníky, je jeden letecký navigátor, sapéry zas vášnivě reprezentoval docent internista z Bulovky, rázným velitelem dělostřelců byl v civilu tichý katolický kněz.

Stříleli, šermovali, ani hustý déšť jim nevadil, s nepopsatelným nadšením padali do bláta – ovšem podle píšťalky někdejšího poldy, která mně naháněla husí kůži.

Kdysi, jako posluchač FAMU, jsem si vymyslel námět školního cvičení, které jsme realizovali v průběhu natáčení Fantoma Morrisvillu: jedna z komparzistek je v příběhu vybrána, aby tančila v záběru s Oldřichem Novým - představuje si přitom, že je Adina Mandlová ve slavné scéně z Kristiána, přičemž jsme onu hvězdu do našeho záběru několikrát prolnuli.

Komparzistka po natáčení plakala, byl to pro ni životní zážitek. Povídali jsme si o tom později s panem Novým, když jsem ho navštívil v jeho bytě na Starém Městě. Zemřela mu žena, v pokoji byl nepořádek, oknem létali dovnitř holubi a měkce trousili pírka po zaprášeném nábytku.

Mistr tam stál, navzdory ranám osudu vzpřímený, ze starého muže proměněný opět v gentlemana s nezbytným šátkem kolem krku - „arbiter elegantiarum“ - nezlomený symbol odešlé doby.

Ale zpět k Velkému Organizátorovi. Před dávnými lety jsem hrál ve filmové pohádce vojáčka, jenž dezertoval. Odsoudili ho k tzv. ,,uličce“, polonahý jsem musel projít kordonem vojáků, kteří mě bili pruty – úhel couvající kamery byl takový, že rány měly dopadat těsně za mne. Přesto jsem po závěrečném písknutí zjistil, že máın záda plná krvavých jelit. Kulhavec Velký Organizátor to tvrdě vyšetřoval, avšak marně.

Komparz, jednotlivě docela sympaťáci (jak napsal Jean-Jacques Rousseau, člověk je v jádru dobrý, ale lidé jsou špatní), se při exekuci proměnil v anonymní houf, ovládaný davovou psychózou krutosti, jak to známe i z naší historie, například při tzv. květnové revoluci 1945, kdy novopečení „hrdinové“ věšeli problematické příznivce fašistů na kandelábry hlavou dolů a ještě je opalovali ohníčkem.

Současní politici, s nimiž se dá někdy individuálně jakžtakž komunikovat, jakmile se semknou v stranických houfech, poslušní co ovce, začnou ztrácet veškerý lidský rozměr, navíc vůbec nejsou schopni pozitivně konat.

A to bývá dějinná příležitost pro kulhavého Velkého Organizátora, či spíš Manipulátora, s píšťalkou v hubě.

Pozor - už nedočkavě hrabe kopytem.