První máj je svátek práce, každý se dnes raduje, pojďte všichni do ulice…

…soudruh prezident nás pozdravuje. Tohle jsme psali v padesátých letech jako žáčci do sešitů. Pak ale soudruh prezident umřel, my stáli tryznu na školním dvoře a já dostal záchvat nezvladatelného smíchu.

Nebylo to z kontrarevolučních pohnutek, ale, jak potom naštěstí diagnostikoval náš známý lékař, z nutkavé předpubertální neurózy. Jeden kamarád mi vyprávěl, že on tam zase nahlas vzlykal. To bylo horší, to se bralo jako Švejkův ostentativní, předstíraný pláč při projevu feldkuráta Katze. Taky časem emigroval do Austrálie.

My s tátou mnohem později nemuseli do prvomájového průvodu: on byl důchodce a já bez práce. Využili jsme nádherného dopoledne a přelezli zarostlý plot u tenisových dvorců na Prašném mostě. Brána byla zamčená. Nehodilo se prý tzv. buržoazním sportem znesvěcovat proletářský svátek.

Táta hrával závodně, měl to v ruce, a tak mi dával třicet fóra. Nic tak nemůže rozzuřit syna, dostává-li sportovní výprask od otce. Už prof. C.G. Jung říkával, že každý syn má někdy chuť svého otce zabít.

Ale on byl jinak hrozně hodný, slušný člověk. Z významného postu v bance ho po roce čtyřicet osm odsunuli na místo úředníčka v cukrovaru v zapadlém okresním městě.

Po zápase jsme na lavičce popíjeli limonádu z domova a vyhřívali se. Není na světě nic krásnějšího, než svěží antukové, čerstvě nakropené oranžové kurty na slunci, s bělostně svítícími lajnami pod kvetoucími korunami stromů.

Pravda, ze vzdálené Letenské pláně jsme občas zaslechli úryvky budovatelských písní  z tlampačů a sem tam šplouchnul výkřik vyvolávače hesel, například: „Ten kdo stojí na chodníku, obdivuje Ameriku!“

Otec se mě opatrně zeptal, jestli jsem už dostal nějakou pozitivní zprávu stran mého zákazu natáčení filmů. Zavrtěl jsem hlavou. Mlčky mi podstrčil bankovku.  Bylo to strašně zahanbující. Pro oba. Říkal jsem si, takhle to dál nepůjde.

Když jsem konečně po trestné pauze přece jen dostal odpuštění, musel jsem na prvomájovou manifestaci s ostatními barrandovskými tvůrci. Obdrželi jsme mávátka ze starých celuloidových odstřižků filmů. Já vyfasoval Rudou záři nad Kladnem. Naštěstí měl na 1. máje narozeniny jeden kameraman a bratrsky nechával kolovat demijonek domácí slivovice.  A tak se stalo, že pod tribunou s vedoucími představiteli strany a vlády pochodoval už jen ředitel Barrandova se svými náměstky a příserky.

Podobně to bylo i se seřadištěm herců pražských divadel, jen houfek nejmenovaných poctivě mašíroval až pod tribuny, dokonce s nadšenými, teatrálními zdravicemi. Byli tací, kteří si na ramena posadili vypůjčená „vnoučata“ a  jásali v očekávání rozdávání titulů zaloužilých a národních umělců.

Sportovci to měli těžší. Někteří stáli v pozicích „štronzo“ na alegorických vozech, jiní museli dokonce cvičit, moje nešťastná žena gymnastka za jízdy prováděla z trampolíny salto, avšak zrovna když byla v luftě, vůz popojel a ona spadla na zem, jen taktak zachycena přímo pod tribunou.

Před polednem jsem už ale zase přelezl plot a byl na tenisových dvorcích. Pod bundou jsem měl schovanou raketu. Otec tam čekal, kropil a lajnoval kurt. Fóra  mi nedával. Už byl přece jen starší a já se zlepšil.

Zdáli k nám dolehl hlas vyvolávače: „V ervéhápé každý chápe, proč to klape!“ Odpovědí mu bylo prořídlé „hurá“. A navíc málo nadšené.

S o to větším nadšením jsme se my pustili do hry zvané tenis. Táta a já.