Přines mi tu botu

V zahradní restauraci seděli proti sobě pan Prošedivělý a pan Obtloustlý. Na parkovišti se třpytil bentley pana Obtloustlého. Uvnitř se nudila skořicová pudlice s psím mobilem na obojku.   

„Na to, že na tom budu makat celý rok,“ pravil pan Prošedivělý, „není ta částka nic moc.“

„Malá země, malý trh,“ odpověděl pan Obtloustlý. „Nejsme v Hollywoodu.“ Vrchní, pokulhávající na jednu nohu, otevřel sedmičku vína a nalil panu Obtloustlému k okoštování.

Pan Obtloustlý přivoněl k vínu, poválel je po jazyku, zamlaskal a zamračil se na číšníka: „O dva stupně přes, Marceli, přines chladící tubus!“ Kulhavec se vzdálil.

Pan Obtloustlý s panem Prošedivělým se napili. „Kvalitní ryzlink,“ povídá pan Obtloustlý, „musí mít plnou, šťavnatou chuť s dotykem vonných bylin. Já říkám, je to jako když otevřete babiččinu selskou skříň. Můžu přidat padesát tisíc, ale bez tantiém.“

„To snad nemyslíte vážně,“ polkl pan Prošedivělý.

Pan Obtloustlý pozvedl skleničku a zálibně pozoroval, jak do ní větvovím javoru proniká sluneční šíp.

„Budu upřímnej,“ pravil pan Obtloustlý, „původně jsem měl v úmyslu dát ten film jednomu mladýmu režisérovi, ale televize preferovala vás, že, ačkoli v letech, jste prej eště pořád movie maker still in good shape.“

Pan Obtloustlý totiž byl před časem na stáži v „Holých Vodách“ /jak říkali V+W Hollywoodu/ a zcela propadl fixní idei, že je hollywoodským predátorem v českých vodách.

Pokulhávající Marcel přinesl chladící box a dvě porce kachny s červeným zelím, bramborovými knedlíčky a pozlacenými výpečky. Pan Obtloustlý zálibně obhlédl kachnu jak rozcapenou sexy macandu a ihned se pustil do jídla, jež by se dalo nazvat orgiastickým procesem. 

„Jaký na ten film máte vlastně rozpočet?“ šťoural se v zelí pan Prošedivělý, handicapovaný dietou, způsobenou léty mizerného stravování u filmu.

Pan Obtloustlý, aniž by přestal žvýkat, mastně utrousil: „O to se nestarejte. Vy jste tady od toho, abyste dvanáct hodin denně makal a šetřil moje finance.“

Pan Prošedivělý měl od začátku pocit, že ten člověk ho upřímně nemá v lásce. A také, že se kdysi dávno museli někde potkat. Ale kde? Ať sebevíc namáhal lehce již opotřebovaný kompjútr svého mozku, ne a ne si to vybavit.

„Počítejte s tím, že v každým záběru bude nějaký product placement, například kofola, s kterou mám exkluzivní smlouvu.“

Na stole před panem Obtloustlým se ozvalo žalostné štěknutí. Zvedl aparátek a promluvil do něj: „Čekej, Marilyn. Buď hodná. Hraj si s plyšáčkem.“

„Ale kmotři přece nepijou kofolu,“ namítl pan Prošedivělý.

„Nepijou, ale budou! Třeba jsou to vyléčení alkoholici.“

Pan Prošedivělý si nenápadně vložil do úst, pod jazyk, prášek na uklidnění.

„A tu Alici bude hrát letošní playmate!“

„Proboha, ta kozatá? Vždyť to má bejt anorektická čtyřicítka …“

Pan Obtloustlý po panu Prošedivělém šlehl přezíravým, mstivým pohledem.

„Tak to prostě přepíšeš,“ přešel pan Obtloustlý do tykání. „Její fotr je senátor a patří mu půl Moravy!“

Pan Prošedivělý pod mocenským pohledem producenta cítil, jak se stává podle Jiřího Wolkera menším a ještě menším, až bude vůbec nejmenším na celém světě.

„Takže jsme dohodnutý,“ pravil pan Obtloustlý. Dojedl a zavolal vrchního: „Marceli, platit!... Cože? No, dohromady, samolitr. A tady ty kostičky mi zabal pro Marilyn Monroe.“ Dodal s něžným pohledem nad pytli pod očima na skořicovou fenku v limuzíně. Pak se s heknutím zvedl. „Goodbye boys,“ pronesl a odešel.

Pan Prošedivělý osaměl. Vrchní se přišoural s lahví fernetu a beze slova Prošedivělému nalil panáka. A sobě taky.

„Kdysi jsme spolu holili kaštany,“ pronesl Kulhavec se zasněným pohledem za odjíždějícím bentleyem. Prošedivělý nechápal.

„No, dročkařili jsme pro Barrandov,“ vysvětlil číšník. „Von pak tučně restituoval s stal se producentem…“

Tak teda taxikář…Panu Prošedivělému to dokleplo. Kdysi dávno se vracel z večírku, na kterém se ho slizký hudební skladatel pomocí hafo dávek slivovice a nějakých sboristek snažil přesvědčit, aby mu zadal hudbu ke svému filmu. Nepovolil, zato se tak zřídil, že do zavolaného taxíku nastoupil s jednou polobotkou.

Nebyl fyzicky schopen se pro ni do skladatelova bytu vrátit, a při představě, jak ho žena bezbotého přivítá, oslovil taxikáře:

„Přines mi tu bo…botu. Zůstala tam i s po…ponožkou…“

„Prosím!"

„Co…cože?“

„Prosím, se říká,“ štítivě a s chladnou nenávistí pravil taxikář, budoucí producent pan Obtloustlý. „Říká se, prosím, Mistře!“

Pan Prošedivělý, tenkrát ještě černovlasý mladý filmový režisér na vrcholu slávy, vytáhl z kapsy peněženku a její nemalý obsah velkopansky vysypal taxikáři na klín.

Ten skousnul rty, zatáhl ruční brzdu a pomalu se vrátil pro botu.

Pamatujte si, milí čtenáři, nic nebude zapomenuto, jak se ostatně praví už v Bibli…