Podivný Rus vedle na posteli

V nemocnici vedle mě ležel Rus. Mluvil perfektně česky, ale ruskou vizáž z obličeje ani šmirglem nevymažeš.

Cvičně jsem se pokusil oprášit ruštinu, kterou do nás na AMU marně hustili. Učitelka tohoto jazyka s domečkovým písmem, původně z bělogvardějské rodiny, si natolik zoufala z žáků, jakými byl například Jiří Kodet se svým „chorocho“, že nakonec emigrovala učit ruštinu imperialisty do USA.

Ukázalo se, že ruský spolupacient má kulturní přehled, pěkně jsme si pokřápli o jejich literární i filmové klasice. Když už jsem měl z ruštiny golovu jak pátrací balon, přešli jsme do mého rodného jazyka.

Tu nastražil uši velikosti dveří od taxíku i pacient z druhé strany, zedník Michal. Sympaťák, který si bohužel zhuntoval tělo přemírou fušek; plat nestačil na alimenty, jež musel rozesílat na několik míst v naší vlasti, kde pobýval na stavbách.

Andrej se představil jako novinář moskevského večerníku. Působí prý u nás jako dopisovatel už řadu let a když se dozvěděl, že jsem tak trochu kolega z „kulturní fronty“, ožil. České filmy jsou prý v Rusku ve velké oblibě a rád by o tomto tématu něco napsal. Já mám jistě velký přehled, a také se znám se spoustou lidí z televizní branže, s kterými bych ho mohl seznámit.

Až odsud vypadnem, povídal, určitě se musíme sejít na plzeňském. Z šuplíku kovového stolku mi podal vizitku. Pak zdvihl hrníček s čajem a symbolicky ho pozvedl: „Na zdarovje!“ 

Rovněž jsem pozvedl číši s nápojem uvařeným nejspíš z ponožek. Zedník Michal si nepřipil a zachmuřeně pozoroval Rusa jako sapér Vodička Maďara Kákonyiho.

Rozhovor s Rusem se stočil, jak už to tak bývá, na politiku. Konkrétně na neblahý rok 68, který nezvratně poznamenal naše životy, charaktery, morálku, kulturnost, atd. Andrej však opatrně pronesl cosi o politováníhodné, avšak nutné internacionální pomoci, což nadzvedlo Michala. Doslova. Zmáčknul čudlík na samoseřiditelném lůžku a zvedl se do výbojného sedu.

„Já sem jenom zedník,“ povídá Michal, „ale ta vokupace nebyla kurva žádná vejpomoc!“

„Klid,“ povídám, „vyslechněme si názor našeho zahraničního spolupacienta. Horečku, zdá se, nemá.“

Andrej se pustil do výkladu, ve kterém se nám snažil laskavě a trpělivě vysvětlovat, že největší pohroma pro SSSR byl Michail Gorbačov, ten kolchozník, který zaprodal  imperialistům Rus za dolary. Putin se jen snaží obnovit hrdost a slávu této velmoci, což už i ve vaší zemi začíná docházet čím dál většímu počtu obyvatel.

Michal se s cvaknutím posunul do ještě většího sedu a jeho plachťáky dostávaly oranžovou barvu.

„Pozor na tlak, kamaráde,“ uklidňoval jsem ho. „Mysli na svoje srdíčko, babami tak těžce zkoušené.“

Naštěstí brzy nato odvezli ruského novináře někam na vyšetření - pak už se k nám nevrátil.

„Něco tady zasmrdělo fízlovstvím,“ povídá zedník Michal.

„Divíš se?“ já na to. „Blížej se volby. Dezinformátoři od nich se jen rojej. Čet jsem, že když byly poslední volby našeho prezidenta, poslali nám sem na podporu trojskýho koně Zemana spoustu ruskejch agentů. Mimo jiný prej podplatili i volební komise. Tohle byl jen nějakej průhlednej pisálek, pěšák, navíc vyřazenej z boje s ogromnymi problémy s předstojnou žlázou neboli prostatou.“ 

Michal zahrozil k opuštěné rozestlané posteli svou mohutnou zednickou pěstí.

„Aby mu už nikdy nestál!“

Připili jsme si lahodným nemocničním čajem.