Četl jsem Pohyblivý svátek, vzpomínky Ernesta Hemingwaye na Paříž dvacátých let. Byl tenkrát chudým, začínajícím spisovatelem, nicméně na každé druhé stránce je ho možno zastihnout nad mísou ústřic, grundlí či šneků, s nezbytnou karafou příjemného bílého vína. Nevím co mě to napadlo, pozval jsem Hema na labužnickou exkurzi do současné Prahy. Známý dobrodruh a Gargantua přijal.
Vyrazili jsme po levém břehu Vltavy. Mistr měl podmínku, že se vyhneme drahým podnikům pro zbohatlíky.
„Zaveď mě,“ povídá, „do obyčejných hospůdek, kde se dobře a lacino jí a pije.“
To se v tomhle městě lehce řekne! Zaskočili jsme do jedné plzeňské restaurace, pivo mu chutnalo, ale jídlo prý je moc těžké - to by nenapsal Fiestu, ale spíš Siestu. Dostal chut' na kvalitní, lehké víno.
Ve vinotéce měli baterie lahví vína de lux, ale k aktuálnímu napití jen jakési sudové, Hemingway je vzápětí vyplivl. V některých hospůdkách na dotaz, jaké mají víno, odpověděli, že červené nebo bílé. A drahé. A mrtvé.
,,Ono je to nebaví?“ptal se Hem.
Řekl jsem mu, že to jsou bohužel pozůstatky socialismu, kdy hostinští si mysleli, že host je zde pro ně a ne naopak. Běžná konzumace vína u nás totiž stále ještě není na úrovni, i když kdysi senátor Železný, aby se zalíbil svým voličům na Mikulovsku, tvrdil v novinách opak.
Objednal jsem raději fernet, na kterém se nedá nic zkazit, a papá Hemingway dostal, jak jsem se obával, zase hlad.
Dali jsme si v prázdné restauraci nedopečeného candáta, za nekřesťanské peníze. Americký spisovatel pozoroval personál, který se vedle neomaleně cpal lákavými dobrotami, jež však nebyly na jídelním lístku. Poučil jsem naivního génia, že si je připravil personál pro sebe - pozoruhodný to zvyk v českém pohostinství. Naštěstí ne všude.
Na Malé Straně se podivoval, proč je tak málo zahrádek k sezení (v zimě s ohřívači), a když jsem mu řekl, že hostinští se zdráhají platit městu přemrštěné poplatky za tyto, nechápavě kroutil hlavou s werichovským plnovousem.
Kroutil hlavou nad tím, jak se uživí podniky, kde není vidět návštěvníka, vysvětlil jsem mu, že v těchto je normální hosté nezajímají, protože číhají na turistické výpravy, kterým pak řádně pustí žilou.
„A proč jsou na tabulích německé a ruské nápisy,“ zajímal se věčný rebel a bojovník za nezávislost, „tady je zase okupace? Rád bych vám pomohl s odbojem, jak je u mě zvykem. Ačkoli,“ zarazil se, „raději ne. Co bych tu u vás vlastně konzumoval?“
A vrátil se do Paříže, do svého Pohyblivého svátku. U Deux Magots si objednal prostou večeři - tucet ústřic a lahev výtečného Muscadetu.
