Nočník na hlavě sovětského hrdiny /povídka/

V čekárně ortopedie seděly zlomená ruka, natržený meniskus a artritida. Vidno ortézy a roušky. Solidarita v utrpení. Zlomená ruka býval pilotem, než ho krach Českých aerolinek zavál do fabriky. V boeingu by si ruku nezlomil.

Já měl taky spolužáka pilota. Radek sice létal jen s práškovacím Čmelákem, ale zasluhoval by za knipl F-16. Byl to udatný bojovník. My oba, jako potomci českobrodských husitů, byli každodenní rváči, nebyla totiž televize ani sociální sítě. Podle hesla „nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“, jsme s kdekým sváděli bitvy pomocí vlastnoručně vyrobených mečů, luků s šípy s hroty z inkoustových per, z jílu uhnětených hlavic na konci pružných klacků, občas i s šutráky ve sněhových koulích.

Někdy jsme cvičně zaútočili i na nákladní vláček. Mašinfíra zastavil a honil nás po poli. Marně. Vrátil se do lokomotivy.

Nad strání se objevil obrovitý černofialový mrak. Nízko a hrozivě, proměnil se mi v apokalyptickou příšeru a já, chrabrý válečník, se dal se před ním na útěk.

V té době nebylo moc co jíst a my měli pořád hlad. Vylézali jsme na valník s cukrovou řepou, shazovali bulvy a nožíkem je ořezávali kvůli sladké dužině. Kočí po nás šlehal bičem. 

S Radkem nás tak trochu spojoval osud: jeho rodiče emigrovali a  svěřili ho dědečkovi a babičce. Babička už ale byla senilní a Radkovi vyhrožovala, že ho potrestá sám císař pán František Josef I. Nějaký Gottwald už v jejím mozku neměl místo.

Mně zas v osmi zemřela matka a moje divné reakce /psychologie, ten beztak imperialistický výmysl, byla v plenkách/ se projevovaly tím, že jsem odmítal soustrastné jednání okolí, naopak spíš kolem sebe kopal.

Ředitelka školy si předvolala otce. Prý se ve škole peru, učitelům buď odsekávám, nebo neodpovídám vůbec. Plivu oknem na poštovního koně /tenkrát na poště ještě existoval/, učitelku matematiky jsem dokonce nazval krávou. Všichni se snaží být na mě po té tragédii hodní, ale já se chovám neadekvátně, dokonce se i bezdůvodně často směji.  

A co je velmi závažné, soudruhu, váš syn se smál  i na školním shromáždění uspořádaném u příležitosti úmrtí generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina!

/Poznámka: já se smál z důvodů posttraumatické poruchy, ale můj kolega a kamarád Jiří Menzel se mi přiznal, že on tenkrát z nevědomosti zase usedavě plakal. O tempora, o mores!/

Otec musel slíbit, že mě přísně potrestá, což neučinil, protože i on „vězel v buržoazních botách“, jak se tenkrát říkalo. Proto ho také odsunuli z banky v Praze na post úředníčka cukrovaru do té tenkrát největší řitě světa, Českého Brodu.

Táta mě nepotrestal, naopak mi z cukrovaru tajně přinášel v kapsách třpytivě bílé homolky cukru, což byla vzácná lahůdka.

Vymýšleli jsme s Radkem, jak poškodit nenáviděný komoušský režim. Na opačném konci města, před gymnáziem, stála socha oslavovaného sovětského hrdiny, Pavlíka Morozova. Byl to „bdělý a ostražitý“ chlapec, který neváhal udat vlastního otce jako údajného kulaka, za což byl tento poslán do gulagu. Pavlíka zato vesničané zabili.

V noci jsme se vypravili k soše se starým nočníkem. Nějakou dobu trvalo, než se nám chtělo, ale pak se nočník s exkrementy konečně ocitnul na hlavě udavače. Vyšetřovalo se to, ale vzhledem k tomu, že ještě neexistovalo DNA, nebylo možno prověřit, kdo z tisíců obyvatel města to provedl.

Naše cesty s Radkem se pak rozdělily, jak už to v životě chodí. Stal se tím čmelákovským pilotem kdesi na Moravě. Občas jsme si napsali, jednou mi poslal video s vlastnoručně pořízenými leteckými záběry na rodné městečko a okolí, aby mi připomenul husitská období dětství. Pak už naše kontakty ustaly.

Ale není to bohužel tak dlouho, vyhledal mě jeho syn, inženýr v Praze, a žádal mě, abychom se sešli na Staroměstském náměstí. Mezi tisíci bílými křížky, symbolizujícími oběti koronaviru, byl i jeden s Radkovým jménem…

Dveře do ordinace ortopeda se otevřely. Zlomená ruka, natržený meniskus a artritida pohlédly na sestru. Ta mi pokynula, abych šel dovnitř. Opřel jsme se do francouzských berlí, které byly lehké, lesklé a roztomile modré.