Jak jsem se nestal senátorem

Před delší dobou jsem chodil na dialýzu, jednou mi tam praskla cysta, měl jsem kruté bolesti, ale v nemocnici mi nemohli poskytnout utišující injekci, s omluvou, že ji nemají v rámci nemilosrdných úsporných opatření tehdejšího ministra zdravotnictví MUDr. Ratha. A hle, jak se to pak pěkně povrdilo s těmi božími mlýny…

Scházíme se s kamarádem v hospůdce a jako při kartách se trumfujeme absurditami v našem hlavním městě, on se vytasil s betonovými rakvemi na Praze 5 za 19 mio. „To už je stará vesta“, povídám. „Ale já se dozvěděl“, přisazuje přítel, „i název té firmy, která za tu zakázku zatopila, nebo-li po staročesku: Zlatou mastí podmazala, stříbrnými kopími dobyla, či tolarem zatlačila.“

„V jedné městské části“, vytahuju svůj trumf já, „starosta Alibaba a jeho čtyřicet loupežníků se donekonečna obírají neprůhlednou záležitostí kolem poplatků za úklid psích exkrementů (kupodivu velký to kšeft), a padl tu návrh opozice, aby se proplácelo až podle zkontrolování odevzdaných pytlíků, přičemž tyto by musely být průkazně naplněny hovínky nejlepších přátel člověka.“

„Na Pohořelci,“ pleskne zas kartou přítel, „pokáceli zdravou lípu, páč stínila a včeličkami obtěžovala okna nedalekého bytu místostarosty.“

Vidím, že je čas vynést eso: „Tuhle,“ povídám, „ nějaký bezdomovec, využívaje částečně dobrodiní širokých tepláků, se ukájel na veřejnosti na Maltézském náměstí – policisté v projíždějící Octávii  odvrátili cudně hlavy. Japonci se mohli ufotografovat…“

Do hospůdky vešel můj známý, již ovíněný městský zastupitel. Protože vím o jeho čachrech, pozdravil jsem ho s otázkou mířenou rovnou mezi oči: „Tak co, jak jde korupce, Zdeňku?“ Jsa splachovací, jen se usmál a pronesl se zcela machiavellistickou sofistikou, že za to, že on přikrádá, můžou komunisti, protože mu (a jemu podobným) nalomili v čtyřicátém osmém charakter!!!

Netrvalo dlouho, i já byl osloven malou, mediálně decimovanou stranou, zda bych místo kritizování nechtěl kandidovat na funkci senátora v pražském obvodu č. 17. Nezávislého senátora, podotýkám - což se mi zdálo lákavé. Politika mě ostatně vždycky zajímala, nechyběla v mnoha mých filmech, zvlášť v dokumentech a publicistice, a koneckonců, byli to přece umělci, kteří se výrazně podíleli na sametovce - že  to pak dopadlo kapánek jinak, než si představovali, to je jiná opera.

Známí mě varovali, že moje nominace je jen spekulativní tah nastrčit mě coby populára, „známý ksicht“, a v případě zvolení se stejně jako ostatní, řečeno slovy Gorkého – „nakazím hnusným jedem moci“.

Přesto jsem do toho šel a zvolil si kontaktní kampaň, kdy jsem se setkával se stovkami občanů na ulicích, náměstích, v hospodách, v domech seniorů, v kinech, apod. Pouštěl jsem úryvky ze svých dokumentů, napadající nešvary establishmentu, rozdával knížečky sarkastických fejetonů a rozmlouval s obyčejnými lidmi, kteří, jak jsem s překvapením zjistil, to mají v hlavách často srovnané líp, než současní prohnilí politici, ale bohužel podléhají hluboké beznaději. Přesvědčoval jsem je (kromě seznamování se svým programem), že nezávislí senátoři by se měli stát účinnou pojistkou proti zvůli provařených mastodontních stran. Z této naivity mě však vyvedla mohutnost jejich kampaní, vroubená desítkami obřích billboardů (na jednom politický veterán brouk Pytlík drze hlásal:„Já už toho mám dost – co vy!“), stovkami inzerátů (nám pošta v některých městských částech ani nedoručila volební časopísky), dokonce rozhlasové anonce nám tam zakázali, že by budily děti v kočárcích! Kampaně tamtěch byly podepřeny velkorysými občerstveními se sudy piva a slavným hitmakerem k poslechu, strháváním našich plakátků, nenápadnými „drobnými příspěvky“ pro důchodce, a především masou „věrných“, která po vojensku poslušně připochodvala  k urnám, zatímco většina občanů odjela na své chalupy.

„Říkal jsem ti to, vole“, povídá kamarád v hospůdce, „abys do toho nelez.“

Mě to ale nemrzí, protože jsem během té kampaně potkal řadu zajímavých, slušných lidí. A naopak. Ti však patřili spíš do onoho ranku tzv. profesionálních politiků, lotrasů, vychcánků a hrabošů napříčstranami.

Takže si teď sednu ke stolu a pustím se do psaní nového filmu – bude to taková hořká česká komedie.