Jak jsem investoval zlato do šusťáků

Zrovna jsem ležel na gauči s tzv. „sezónní depkou“, když z jisté firmy volala dáma, jestli bych nechtěl výhodně investovat do zlata. Odpověděl jsem, že už v devatenáti letech jsem investoval, ale naopak zlato - do šusťáků...

Vždycky volají v nevhodnou chvíli. Zrovna, když třeba máte zmíněnou „sezónní depku“, nebo bojujete v bytě s havárií prasklého vodovodního potrubí, či vás sužuje zánět trojklanného nervu. Nikdy jinak.

Z jiné „zaručeně české firmy“ mi zas neodbytně nabízejí investice do finančních a komoditních derivátů, akcií a certifikátů, a to po celém světě. Trpělivě odpovídám, že  se nad tím zamyslím, jen co přijde důchod, anebo jim rovnou dávám spojení na kolegu Mel Gibsona. Nepomáhá to, neodbytně se ozývají znovu, někdy i v neděli ráno.

Ale vraťme se ke zlatu. Počátkem šedesátých let jsme s DAMU vyrazili poprvé v životě za dráty, a to na divadelní festival v Západním Německu. Mladická blbost se strašlivou touhou po módním oblečení způsobila, že jsem si od táty ze šuplíku vypůjčil rodinné zlaté Svatováclavské dukáty a tyto proměnil u německého starožitníka, kterému se chtivostí protáhl už tak dost velký nos, za hrst marek.

Zakoupil jsem za ně /dlužno říct, že i pro spolužáky herce Olivu, Němce a Křiváčka/ módní šusťáky, šusťákové čepičky, nylonové košile, úzké kravaty a hlavně pravé džíny, jež však v té době neseprány, vypadaly jako tuhé, parním válcem vyžehlené kalhoty z filmu V+W „Hej rup“. Takto postrojeni jsme hrdě razili imperialistickým městečkem Erlangen, k úžasu místních obyvatel.

Po návratu do Prahy jsme u holek byli jednoznační kingové, ale od otce jsem právem obdržel pár facek.

Co se týká zmíněné sezónní depky, pokoušel jsem se ji pak zahnat četbou milovaného Jaroslava Haška. A ejhle! V jednom článku Mistr píše, že byl také jeden čas totálně humoruprostý, nic nepomáhalo, až když mu došel korespondeční lístek od jakési firmy, která mu, spisovateli věčně švorc, nabízela „nedobytné trezory k uschování cenných papírů, šperků, apod.“

Tu se Hašek konečně po dlouhé době „rozchechtal tak, že nebyl k utišení“, a kdykoli si na to vzpomněl, bylo po melancholii.

Musím si z toho velikána vzít příklad. Čekám tedy ještě, až zavolají, zda nechci investovat třeba do superluxusní půdní výstavby za dvěstě mega, do koupi tryskového letadla po Kellnerovi nebo rovnou do diamantů. Upřímný, zdravý smích bude tím nejlepším lékem na sezónní depku, jíž, podle odborníků, často trpívá nejméně polovina našeho národa.

Husitského, pochopitelně…