Hergot, aspoň tu slepičku, pane Čejko!

Nedávno slavil osmdesátiny můj bývalý soused ze Smíchova, mim Jaroslav Čejka. Na internetu jsem o tom viděl reportáž z domova důchodců, při které mi naskočila husí kůže…  

Mladý reportér pronásledoval bezmocného Jarouška s kamerou a pokoušel se z něj vydolovat odpovědi na „originální“ otázky typu, jestli bude psát paměti, zda se mu nestýská po zemřelé víc než stoleté mamince, a co vůbec zdravíčko,  co nožičky, slouží? Na to se vyptával nemobilního a mentálně již postiženého starého člověka.

Dusil toho nebožáka upoutaného na vozíčku, s čistýma, skoro dětskýma očima, jež už ale přestávaly patřit tomuto světu. Když konečně pochopil, že na pantomimu to dneska nevypadá, chtěl ze slavného tanečníka za každou cenu vytlačit aspoň pár souvislých vět. Marně. „To byste ale přece pro nás moh udělat, Mistře!“ Marně naléhala ta hyena. 

Tím nás měl na mysli hltače bulvárů, pro něž žádné lidské utrpení není dost šťavnatě kruté. Pamatuju si, jak po mé dvojité transplantaci reportéři chtěli za každou cenu vyblejsknout rudou jizvu, jež se mi táhla po celém břiše; protože je ale na oddělení v IKEMu nepustili, přemlouvali aspoň mou ženu, aby rudý řez cvakla, že jí půjčí foťák. Později jsem dělal rozhovor pro seriózní noviny a nakonec, k mému úžasu, pravil respektovaný, jinak slušný novinář, že by taky přece jenom rád čtenářům ukázal tu krvavou jizvu. Já na to neměl sílu, ale moje žena, bývalá vrcholová sportovkyně, ho hnala po schodech, že se z druhého patra zastavil až v přízemí u popelnic.

Když tedy mladý reportér viděl, že z chudáka pana Čejky nic nedostane, a v newsrooomu to schytá od šéfa, mávaje pugétem se slevou, vytáhl nejtěžší kalibr: „Mistře, nemoh byste nám hergot aspoň ústně předvést kousek tý vaší legendární slepičky?“

Jaroušek samozřejmě už fyzicky nemohl, ale protože to byl vždycky hodný a vstřícný člověk, jakoby se na okamžik vrátil od řeky Léthé k pozemskému životu, probral se a pokusil se z úst vyloudit jakési „koko…á…ácha... chá…kokodák…“

Bylo to úděsné, absurdní  a smutné. Vím ovšem, že tohle je jen marginální příběh v té apokalypse, jež nás teď obklopuje. Neměl jsem o tom radši vůbec psát. A navíc v tom není ani špetka humoru, který jsem slíbil ve svých blozích používat.

Tak mi to, milí čtenáři, promiňte. Snad příště…