Frigo si chtěl dopřát radost

Na Malé Straně se prodírám džunglí turistů. Jsou jako tyranosauři, odstrkují občana do vozovky. Zřejmě i ti slušní ve stádu zpitomí a, jak známo z historie, mohou se státi nebezpečnými. Nejen na chodníku.

Zaskočil jsem raději do oblíbené kavárničky, kde teď hojivý klídek a prázdno. Jen smutný vrchní zvaný Frigo tam hrává šachy s flegmatickým vuřtíkem Džonem, který se na stará kolena vrátil ze Států. V Kelifórnija má prý vinice za miliony baků, zde však si dopřává čaj a sáček s druhým cukrem nenápadně strká do kapsy. Tento pak odnáší do skromného podnájmu u soucitných Voršilek. Frigo dělá, že to nevidí. Vždyť s kým by jinak hrál šachy?

Mezi těmito muži nepadne zbytečné slovo, ani ode mne se to většinou nežádá. Bavívám se tedy brouzdáním po internetu. Tuhle tam nabízeli zaručený sprej proti chrápání. Pod záštitou samotného Michaela Douglase a jeho manželky Catheriny Zety-Jones, která už kvůli manželově hvězdnému chrápání hrozila rozvodem. Chrápání je pekelná věc, pamatuji, jak v Chorvatsku museli skoro evakuovat hotel kvůli jednomu českému turistovi. Avšak ten přípravek by i mně doma bodnul, a když ho doporučuje i kolega Dougles jr.?

Jen jsem otevřel dveře kafírny, jako čerstvý průvan na mě šplouchla radostná atmosféra. O bar se elegantně opírala chutná dáma středního věku, před ní láhev šampaňského. Společně ji popíjeli s rozjařeným Frigem. Tímhle Frigem, věčně smutným, ovdovělým chlapíkem, jehož jmenovec měl v Hollywoodu dokonce ve smlouvě, že se nesmí pousmát ani mimo filmování.

Vuřtík Džon seděl opodál, poněkud uraženě, s kyselým výrazem a ostentativně hrál šachy sám se sebou.

„To je Ilonka,“ s jiskřičkami štěstí v očích mi Frigo představil dámu. „Seznámili jsme se v tanečních pro dospělý. Právě za domácí úkol probíráme tango!“

Frigo zesílil přehrávač, uchopil dámu do náruče a posunoval se s ní v rytmu snaživého tanga po kavárně, kašlaje na dvojici znuděných zahraničních turistů, kteří se asi poprvé přestali v pražských pohostinstvích nudit a uznale zatleskali.

Džon se zvedl a přistoupil ke dvojici. „Takhle se tango netančí, Frigo. Jak držíš tělo? Co ta ztuhlá ramena, kulatý záda a vystrčený břicho?“ Džon tlapou odsunul Friga a uklonil se dámě. „Dovolíte, madam,“ pravil dvorně a dodal, že tančil profesionálně u Franka Towena.

Frigo ustoupil a na jeho tváři se znovu objevil smutný výraz – na Džonovi bylo totiž vidět, že na rozdíl od něho tanec docela umí. Ale dámu to nijak nenadchlo. Dámě vadil vuřtův bachratý břich. A asi taky to, že Voršilky Džonovi evidentně neperou.

„Tak děkuji, ale já už musím jít,“ pronesla dáma ke zklamanému Frigovi.

Když odešla, pokynul Džon Frigovi ke stolku se šachovnicí. „Bílý nebo černý?“ zeptal se, jakoby se nechumelilo. Zaplatil jsem a vyšel na ulici.

Venku mě opět vytlačila skupina turistů z chodníku. Tentokrát to nebyli Němci, Japonci ani Italové, ale naši východní bratři. Ustoupil jsem do vozovky. Zbaběle, přiznávám. Už jsem toho totiž s nimi za ty léta zažil dost.

A když uvážím, že teď, díky nastrčeným českým pohůnkům, budou možná v našem nešťastném království dokonce i vládnout...