Aspoň rakovinka kdyby byla /povídka/

Jezevčík Hamlet kulometným štěkotem ohlašoval příjezd televizního štábu.  Přiharcovali ve starém bílém tranzitu, původně určeným pro rozvoz stavebního materiálu. Mrzutý štáb se vysoukal u vrat hercova stavení.  

Nálada se poněkud vylepšila, když hercova manželka v útulně renovovaném bývalém mlýně nabídla hostům chlebíčky, koláčky, kafíčka. Kameraman, zvukař a technik vybalovali filmové nádobí, mladá, začínající režisérka darovala manželům kytici /pořízenou televizí za výraznou slevu v rámci dlouholeté kooperace s krematoriem/.

V krbu útěšlivě plápolalo, po klasickém počátečním ostychu začal štáb svižným tempem luxovat chlebíčky, koláčky, kafíčka.

Režisérka si vzala stranou bodrého herce s poněkud vyšším BMI  /indexem tělesné hmotnosti/ a poprosila ho:

„Paní šéfredaktorka pořadu Nemoci slavných by si přála, kdyby se kromě té apnoe u vás přece jen  nenašlo ještě něco závažnějšího.“

Herec se zachmuřil. „Ale, paní režisérko, přece jsme se telefonicky jasně dohodli na moji apnoe.“

Režisérka zrůžověla jako verbeny sporýši za oknem, pípla omluvně: „Já za to nemůžu, Mistře, paní šéfredaktorka na mě pořád tlačí, abych na respondenty víc tlačila. Klesá nám sledovanost…“  

„Apnoe, paní režisérko,“ řekl herec, který dostával barvu pelargonie, rovněž za oknem, „je nemoc. A dost vážná. Ostatně, v y  jste se mnou chtěli natáčet. Já už žádné promo nepotřebuju.“

„Promiňte… moc se omlouvám,“ zadrhávala se mladičká režisérka. „Apnoe… samozřejmě,  já si ji nastudovala…ale naše paní šéfredaktorka pořád úporně tlačí…“

„Já taky někdy úporně tlačím,“ zaironizoval herec. Pak mávnul rukou: „Pojďme tedy na to, kam se mám posadit.“

Kameraman umístil herce s manželkou před stěnu s vycpanou jelení hlavou a loveckými puškami a zvukař oba vybavil mikrofony. Jezevčíka Hamleta, který se pořád motal kolem a bylo na něm vidět, že by se taky rád filmoval, mikrofonem nevybavil.

Z rozhovoru vyplynulo, že apnoe se začala u herce projevovat apokalyptickým chrápáním, které budilo manželku, vstávající brzo ráno do práce. Choroba se prý projevuje zástavy dechu, a to i několikrát za hodinu, a může vést až k infarktu. Pacient je přes den nevyspalý, rozmrzelý, unavený a mohl by i zaklepat bačkorama. Léčba spočívá v tom, že musí spát ve speciální masce.

Tato visela na paroží na stěně a herec ji ukázal na kameru. Už byl namluvitelnější, a dokonce si ji nasadil na obličej. S přívodním šlauchem k ventilátoru vypadal jako slon s tenkým chobotem.

Když se intervjů začalo vyvíjet pozitivně, zapěl režisérce v kabelce mobil hlasem Lady Gaga. 

„Promiňte,“omlouvala se zoufale filmařička, „ paní šéfredaktorka volá z Prahy, to musím vzít.“

„A…ano…já mu to vyřídím, paní šéfredaktorko,“ plkala ta nešťastnice do mobilu a když ho típla, rudá jako nevadlec hřebenitý, prosebně oslovila herce: „Já nevím, jak bych se vám omluvila, Mistře, ale paní šéfredaktorka pracuje nepřetržitě, a právě se někde doslechla, že jste prodělal rovněž těžkou rakovinu prostaty…Tak jestli byste o tom přece jenom nemohl promluvit…trochu…“

„Hovno!“ zaduněl zpoza masky hercův kultivovaný hlas.

Jezevčík Hamlet obnažil zuby a zavrčel.

Herec strhl masku a zavěsil ji rázně na paroží. Jeho pohled přitom padl na starou loveckou pušku. Sundal ji ze stěny a zatvářil se výhružně.

„Můžete si ty fidlátka sbalit! Mockrát vám děkuju za milou návštěvu!“

Netrvalo dlouho a pobledlý televizní štáb se kodrcal zpět ku Praze, ve starém, bílém tranzitu České televize, který byl původně určený pro rozvoz stavebního materiálu…