Nulová tolerance

Když jsem si přečetl o tom, že Martin Roman bude nadále šéfovat dozorčí radě ČEZu, mé srdce zaplakalo. Nejde o to, že by mě to překvapilo, to opravdu ne. Jen přestávám chápat, co tím sleduje. Jaký má smysl, že jeho jméno figuruje na seznamu členů dozorčí rady? Je pro mafiána Romanova formátu opravdu problém do rady dosadit svého člověka? Vlk by se nažral (společnost by dostala Romanovu hlavu) a koza zůstala celá (nic by se neprošetřilo, Roman by zůstal „čistý“). Navíc by mohl být daleko více v klidu, protože kdyby zmizel z centra dění, mediální (a z toho výsledný policejní) zájem by brzo opadl. Romanovy motivace tedy musejí být odlišné. Roman naprosto ztratil kontakt s realitou, jediné o co mu jde, je ego. Já jsem Martin Roman, já jsem ČEZ. Vy mě nejen nezajímáte, ale naopak vám musím ukázat, že na mě nemáte. Plivu vám do tváře.

Proč to píšu – zajímá mě fenomén arogance moci a ukážu ho na příkladu obra a trpaslíka. Obra už jsem popsal, nyní se dostanu k trpaslíkovi. Studuji na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické a na jednom předmětu nás spolu s docentem Schwarzem, bývalým děkanem fakulty, učil Mirek Topolánek. Koncept to je jistě zajímavý, Ekonomii veřejného sektoru učí akademik spolu s člověkem z praxe, který všechny popisované jevy zažil takříkajíc na vlastní kůži. Ovšem jen do určitého momentu. Tímto zlomovým okamžikem byla přednáška o korupci – Mirek Topolánek, za jehož vlády velmi pravděpodobně zmizely velké peníze a velkou část z těchto peněz měl na svědomí Marek Dalík, Topolánkův chráněnec. Když jsem se dozvěděl, co je náplní hodiny, řekl jsem si: „Vida, ten bude koukat, jak ho vypískáme.“ K mému nemalému údivu se nic podobného nestalo. Topolánek přišel, odříkal si svou – vrcholem byla věta „Korupce je krádež a jako taková by měla být (i společensky) souzena.“ – a zase odešel. Žádný pískot, žádné bučení. Nic. Já jsem Mirek Topolánek a budu si říkat, co chci. Plivu vám do tváře.

Neměly následovat nepříjemné otázky? Nejen na Topolánka, ale hlavně na docenta Schwarze. „Vy necítíte tento morální rozpor? A dbáte, jako bývalý děkan, o dobré jméno své fakulty? Nemáte pocit, že tím že necháte pana Topolánka doslova kdákat o tom, že krást se nemá, že degradujete akademickou půdu na jakési výstavní místo arogance moci? A pakliže to vnímáte, tak vám to nevadí?“ Pohněme se dále – semestr pokračoval, pak skončil a začalo zkouškové období. Při zkoušení se objevily určité problémy spíše technického ražení a uvědomělí studenti se jali sepisovat stížnosti a petice. Studenti byli skutečně (a oprávněně) rozhořčení a proto jsem se k nim přidal s mým požadavkem, že do stížnosti by měl být zapojen i tento, čistě morální, aspekt. Odpovědí mi bylo: „Sice máš pravdu, to by opravdu neměl, ale my si myslíme, že by nám to ve stížnosti nepomohlo, naopak bys je tím zbytečně naštval.“ Vůbec nikdo z desítek čilých, rozhořčených studentů se mě nezastal.

V tu chvíli jsem pochopil Martina Romana. Proč by to nedělal, když může? Lidem to přece nevadí! Tohle je vskutku symptomatické pro celou dnešní společnost. Nadává se, to jo. Ale člověk když stojí tváří v tvář problému, tak mlčí. Podle ekonoma Pavla Kohouta by, kdyby se výrazně omezila korupce, nebyl problém s rozpočtovým schodkem. Tedy by nemusely být realizovány poměrně drastické škrty a zbylo by více na potřebné. Ale jak má skončit, když je tolerovaná? Jak má skončit, když se tváří v tvář jakémukoliv problému lekneme a dáme ruce pryč. Mlčení znamená souhlas. Vina padá i na má bedra, proto ostatně píšu tento článek.

Co s tím? Recept je, jak to tak bývá, tak geniálně jednoduchý, až je nerealizovatelný. Problém je v nás. Vyhlašuji nulovou toleranci k jakémukoliv nepatřičnému chování nejen v politice. Pokud si zvykneme, že máme právo na to, aby nám nikdo neplival do tváře, nikdo nám do tváře plivat nebude. A je jedno kde začneme – jestli je to protivná prodavačka v obchodě nebo několikamiliardový únik. Netolerování trpaslíků je nesrovnatelně jednodušší.  Navíc má tu ohromnou výhodu, že z něho časem vyjde i netolerování obrů. Tak nám držím palce.