Kdy už bude nuda?

ČNB sáhla v rámci měnové politiky po bezprecedentním kroku . V dosud nevídané míře začala intervenovat na měnovém trhu s cílem oslabení koruny - během několika týdnů nakoupila přes 200 miliard EUR, aby udržela svůj inflační cíl 2 % a zvýšením cen pomohla ekonomice. Nejviditelnějším důsledkem tohoto kroku je zvýšení cen importovaného zboží a v důsledku inflace i zdražení celého spotřebního koše. Sám guvernér ČNB Miroslav Singer veřejnosti vzkázal, že „levněji už nebude“.

Inflace se na začátku letošního roku dostala pod 2 %, v deflaci však česká ekonomika nebyla a dostala by se do ní podle prognózy ČNB i bez intervence pouze na první tři čtvrtletí roku 2014. Česká národní banka však zasáhnout chtěla a vzhledem tomu, že základní úroková sazba se již nyní pohybuje na 0,05% (a záporné úrokové míry se prozatím nikdy nedostaly z teoretických úvah akademiků na světlo reálného světa), jediná reálná možnost ovlivnění inflace bylo stažení zahraničních deposit a jejich nahrazení korunami. Koruna následkem intervence oslabila vůči euru zhruba o 5% a vůči dolaru o 6%.

Zapátrejme ale hlouběji – jaké je riziko „deflace“? Pro laika to zní velmi nesrozumitelně – co je proboha špatného na snižování cen? Můžeme si toho přece koupit více. A vskutku - nižší míra inflace (tedy stále ještě zdražování, jen pomalejší) byla způsobena i poměrně dramatickým snížením cen telekomunikací a energií. Což jsou věci, proti kterým spotřebitelé rozhodně bojovat nechtějí. Exportérům se zas tak špatně nedaří – export výrazně propadl v roce 2009, nicméně dnes už dávno překonává předkrizové hodnoty. Proč tedy oslabovat korunu?

Problém české ekonomiky se netýká zas tolik zahraničního obchodu – je spíše uvnitř. Spotřeba dlouhodobě stagnuje a dobře se nevede ani investicím. Balvanem na noze české ekonomiky je vzájemná důvěra,  která je příslovečně na bodu mrazu. Bankám se nechce investovat, a to i přesto, že mají na svých kontech výrazně více vkladů než závazků. Podobně ani podnikům se při vidině nejisté budoucnosti nechce příliš investovat i přesto, že nemají závažné problémy s likviditou. Zůstává otázkou, jak by tedy ekonomice dodatečné peníze od ČNB měly pomoci. Většina velkých firem je proti výrazným výkyvům kurzu zajištěná tzv. forwardovými kurzy minimálně na rok dopředu, čímž se efekt intervence v této oblasti při nejmenším oddálí.

Pozitivním důsledkem může být krátkodobé zvýšení poptávky po domácím zboží, které se může stát konkurenceschopnějším kvůli zdražení zboží dováženého. Exportní firmy budou mít větší zisky, dokud se vlivem inflace nezvýší i jejich náklady. Inflace ovšem časem zapříčiní i zdražení domácího zboží, což může vést k opětovnému utlumení poptávky. V mezičase se očekává zvýšení výběru daní díky vyššímu zájmu o domácí produkty. Důležitý je motivační aspekt – díky pomalému znehodnocování peněz se lidem nevyplácí „nechávat peníze na stole“, a raději je investují.

Otázkou je, zda by nebylo lepší místo tohoto nepopulárního a poměrně sporného kroku zachovat stabilitu, kterou předtím kurz koruny měl. Česká ekonomika nepotřebuje monetární stimuly. Česká ekonomika potřebuje klid, stabilitu a co nejméně dramatických změn. Dr. Tajovský z Národohospodářské fakulty VŠE nás učil: „Podívejte se do učebnic dějepisu. Víte které pasáže jsou nejnudnější? Ty kde konečně přišel ekonomický růst. Když se nic neděje, můžeme růst. Když se naopak něco děje, na růst není čas.“ 

Napsáno s Ondřejem Maříkem pro tabletový týdeník DOTYK