Při sledování vývoje v britské zahraniční politice se lze jen stěží ubránit pocitu deja vu. Velká Británie stála vždy mimo hlavní proud evropské integrace a za pragmatismem stálo sledování vlastních zájmů, které se ne vždy kryly se zájmy zbytku Evropy. S určitou mírou přehánění to vyjádřil legendární sir Humphrey z britského sitcomu Jistě, pane Ministře: „Británie sleduje již 500 let stále stejný cíl zahraniční politiky: Vytvoření rozdělené Evropy. Proto bojovala s Holanďany proti Španělům, s Němci proti Francouzům, s Francouzi a Italy proti Němcům a s Francouzi proti Němcům a Italům. Proč zrovna teď měnit něco, co tak skvěle funguje?“
Nicméně zapomeňme na hrdiny skvělého televizního seriálu z 80. let minulého století a podívejme se na hrdiny současných dní. Hlavní pozornost kamer nejen na britských ostrovech si zasloužil ministerský předseda David Cameron, který ve své řeči představil podmíněný plán na uspořádání referenda o členství země v EU. Hrozí skutečně odchod Britů z EU? A kdo by na něm ztratil nejvíce?
Současná doba stále se prohlubující globalizace podporovaná širším využíváním nových prostředků komunikace dělá ze světa jednu velkou vesnici. V ní uspějí a své zájmy dokáží prosadit jen velcí a silní hráči. V mezinárodní politice a globální ekonomice na velikosti zkrátka záleží.
Případný odchod Velké Británie z Evropské unie by v prvé řadě poškodil zejména Velkou Británii. EU je pro Británii největším obchodním partnerem – polovina britského exportu jde do Unie, z Unie směřuje na ostrovy pouze 11 % vývozů. Velká Británie navíc už dávno není říší, nad kterou slunce nezapadá. Své politiky od liberalizace světového obchodu až po boj proti klimatickým změnám se jí na mezinárodním fóru bude mnohem lépe hájit pod hlavičkou půlmiliardové EU než jako 63milionový solitér. Zároveň ale chce, aby v rámci Evropské unie měla co největší slovo a proto se čas od času uchyluje k velmi provokativní rétorice. Někteří Britové nosí růžové brýle, jsou přesvědčeni, že jsou stále v postavení světové velmoci. David Cameron realitu zná, ale čistě pragmaticky hraje na euroskeptickou strunu, aby posílil svou pozici v britské politice.
Odchod Británie z Evropské unie by oslabil i samotnou unii. Míra oslabení se dá zjednodušeně vyčíslit rozmezím od 12,5 % do 15 %. První číslo tvoří podíl obyvatel, druhé podíl ekonomiky Velké Británie na celé EU. Fakticky by se však jednalo o větší ztrátu. Britové v Bruselu dlouhodobě prosazují politiky otevírání trhů a zvyšování konkurenceschopnosti. Pokud tento hlas přestane být slyšet, nebo ztratí svého nejvýznamnějšího hlasatele, bude to neštěstím pro celou EU.
Neštěstím o to větším, že by Evropská unie (ale i Velká Británie) rázem ztratila velkou část ze své důvěryhodnosti. Důvěryhodnost EU v očích zbytku světa stojí na vůli postupovat společně – uvnitř unie dosáhnout konsenzu a ten pak společně prosazovat. Přání nejdůležitějšího spojence – Spojených států – je nezpochybnitelné. Dokazuje to jak 40 let starý povzdech Henryho Kissingera marně žádajícího telefonní číslo Evropy, tak i nejnovější vyjádření americké administrativy o americkém národním zájmu slyšet silný britský hlas v EU. Současná západní civilizace stojí na dvou pilířích a první americký pilíř nechce, aby se jeho evropský protějšek začal drolit.
Obhájci střízlivého přístupu k evropské integraci často argumentují specifičností zájmů Velké Británie. Londýn je globálním finančním centrem a jeho ekonomika tedy funguje značně odlišně. Ale právě City je největším argumentem pro členství v EU. Funguje jako přestupní stanice pro vstup světového kapitálu na kontinentální trhy. Právě z toho důvodu by kontinentálním trhům měla být co nejblíže a dostupná bez zbytečných administrativních překážek. A odchod Británie z Evropské unie, potažmo z bezbariérového jednotného vnitřního trhu by byl výraznou překážkou.
Přelomová řeč Davida Camerona se dá číst jako šalamounské vyjádření politika, který musel zchladit protievropské křídlo vlastní Konzervativní strany i vzít vítr z plachet Straně nezávislosti UK. Referendum lišácky vyhlásil až na polovinu příštího volebního období. A než nastane přelom let 2017/2018, proteče v Temži ještě hodně vody a situace na britské i evropské politické scéně se může výrazně změnit.
Cameron svým projevem pravděpodobně cílil i na bruselské posluchače. Krize eurozóny si vyžaduje přijímání opatření ve směru posílení dosavadní integrace. Některá z nich si přitom mohou vyžádat revizi zakládajících smluv EU a jejich novelizaci musí ratifikovat všechny členské státy, včetně Velké Británie. Ministerský předseda tak dal najevo, že Britové za podpis budou chtít ústupky ve směru výjimek pro svou zemi a vyjednání volnější spolupráce v některých oblastech, což se mu může povést. Rozhodně se ale nedomníváme, že by se Velká Británie ocitla mimo EU a stala se novým Švýcarskem nebo Norskem, které má přístup na společný evropský trh, ale není členem EU.
Skončeme na stejném místě, jako jsme začali. Ministr Hacker se pohoršuje nad cynismem Britů v jejich přístupu k evropské integraci. Jeho tajemník sir Humphrey reaguje jako vždy lakonicky:
„Jistě, pane ministře. Říkáme tomu diplomacie.“
Psáno ve spolupráci s Janem Jedličkou pro Měsíčník EU aktualit České spořitelny
