Civilizace se někam řítí. Máme alespoň mlhavé tušení kam?

Je opravdu naše civilizace tak nezranitelná, jak na nás působí? Není to jen iluze způsobená tím, že civilizace je naprosto všudypřítomná a tudíž si naprosto neumíme představit nic jiného? Podle egyptologa profesora Miroslava Bárty, který s více než 30 spolupracovníky napsal knihu o pádech mnoha různých civilizací je faktorů, které způsobí úpadek kdysi slavných civilizací velmi mnoho, ale periodicky se některé z nich opakují. Mluvil o nich s dalšími 3 kolegy v pořadu Historie.cs. Mým cílem je rozvinout některé myšlenky, které v tomto bezesporu velice zajímavému dílu padly. Neberte to prosím jako nějaké předpovědi – k těm mají skutečně daleko, všechno ovlivňuje daleko více faktorů než níže uvedené. Snažím se spíše vyprovokovat k přemýšlení nad bezesporu velmi důležitými věcmi. Začněme:

a)      Postupný rozpad systému a s tím jakéhosi přirozeného řádu. Systém, který je v takovýchto civilizacích obvykle příliš zastaralý a naprosto nedostatečný pro aktuální požadavky obyvatel. Nutno podotknout, že požadavky obyvatel v čase výrazně rostou a společnost se stává čím dál rozmazlenější (a tudíž méně samozřejmě akceschopná a odolná vůči vnějším hrozbám – ekonom by to asi nazval konkurenceschopností). S tím ale samozřejmě souvisí také chování elit, které naprosto nejsou schopné zastaralý systém zefektivnit a neuvědomují si, že současný systém pro pokrytí společenských požadavků jednoduše nestačí. Drtivou většinou nejsou schopny problém ani identifikovat, natož nalézt jeho příčiny a navrhnout efektivní řešení. Nakonec se omezují na pouhé parametrické a technické změny systému, které ale budoucí pád nijak zvlášť neoddalují a jeho následky možná dramaticky zhoršují. 

b)      Zastaralý systém a upadající řád (ve smyslu předvídatelnosti chování lidí okolo nás) se zcela samozřejmě musí projevit v nahlodávání základních pilířů společnosti a to jak zevnitř, tak i zvenku. Co jiného je dluhová krize eurozóny (ale i USA), než projev úpadku. Lidé se vlastně spontánně chovají nezodpovědně a nejsou schopni se přizpůsobit okolní realitě. Je vlastně celkem podružné, jestli tento dluh vytvářejí vlády (případ Řecka) nebo občané samotní (podívejme se do Španělska). Ve chvíli kdy se lidé ze svého snu probudí, aby se podívali pravdě do očí – jak vidíme v posledních letech ve výše jmenovaných zemích – už často může být pozdě. Ohrožení z vnějšku funguje úplně stejným způsobem – naše rozmazlování například musí někdo zaplatit. Jak do toho zapadá fakt, že více než čtvrtinu státního dluhu USA vlastní čínské banky?

c)         Čím je systém složitější, tím je náchylnější k nějakému výkyvu.  Na tom určitě není nic překvapivého – čím větší je systém, tím více se v něm projevuje protichůdných zájmů a přirozených společenských tendencí a proto se i vytváří více konfliktů. Samo o sobě to nemusí být na škodu. Jakémukoliv vývoji musí předcházet konflikt. S postupující globalizací se nám ale podařilo komplexnost systému vyhrotit do dříve naprosto nepředstavitelných rozměrů. A je otázka jak se s tím dokážeme vyrovnat. Biolog Petr Pokorný doslova řekl: „Naše představa, že jakoukoliv krizi překonáme rozvojem technologií a investic je doslova podřezáváním si větve pod sebou, protože celý systém se tím stává citlivější a náchylnější k růstu i k pádu“. Jestli to správně chápu, tak rozvoj technologií funguje podobně jako finanční páka – může hodně vydělat, ale také hodně prodělat. A když finanční páka hodně prodělá, tak je ohrožen celý systém, jak jsme viděli s pádem Lehman Brothers. Což ale přímo nabourává celou teorii hospodářského cyklu a její důraz na trvalý rozvoj technologií jako prakticky výlučné cestě k prosperitě.

d)      Krize participace – nespokojenost narůstá s klesající možností řadových obyvatel zasáhnout do rozhodování o vlastních osudech. Díky tomu se přirozeně vytvářejí decentralistické tendence a snaha o přesun rozhodování blíže k řadovým obyvatelům. Tedy další rozkladný prvek systému. Zároveň si ale myslím, že ve finále to může celý systém i posílit pokud se systém po nějaké době ustálí v dostatečné vzdálenosti od řadového obyvatele a systém bude ctít princip subsidiarity – o podstatných věcech rozhodovat na nejnižší možné efektivní úrovni. Nemyslím si ale, že tento prvek by byl vyloženě destruktivní. Funguje spíše spontánně a podle teorie spontánního řádu F. A. Hayeka se sám přesune tak, jak je v dané chvíli potřeba. Výrazně k této „přirozené decentralizaci“ může přispět rozvoj technologií, zejména internetových. Je ale nutné jít těmto tendencím vstříc a nebránit se jim.

Tím pro dnešek skončím. Rád bych ještě jednou upozornil, že to co jsem zde napsal, určitě není černý scénář budoucího vývoje. Berte to jako střípky, které odkrývají potenciální hrozby, které se mohou, ale určitě nemusí naplnit. Berte to spíš jako smršť nápadů a snahu donutit lidi k zamyšlení nad provokativními myšlenkami. Howgh, domluvil jsem.