Vlak, škola a já

„Už jsi ve družince?“ ptá se takhle v pondělí ráno ve vlaku nějaká maminka. Uááá. Nemám ráda pondělí. Nesnáším zdrobněliny. A už vůbec se mi nelíbí, když někdo vedle mě řve do telefonu. Mě tak někdo říct v pondělí ráno něco o sluníčku, lidičkách, zdravíčku a štěstíčku, kousnu ho. Na potomka asi ale „družinka“ zabírá, telefonem nepraštil. Očekávejme tedy, že po družince přežije vyučováníčko, dá si obídek a přihupká domů, aby si mohl udělat úkolečky na další den.

Coby bývalá učitelka si cestu panťákem užívám. Školství se člověk nevyhne ani ve vlaku. A mně se líbí jen tak pozorovat (a samozřejmě i hodnotit) cvrkot. Pokračujme dále. Družinka nedružinka, ze sladkých dětí stejně vyrostou puberťáci s vlastním světem a starostmi. Odpoledne jezdí vlakem dostatečně dobrý vzorek. Nejlepší jsou školní skupiny jedoucí z Prahy domů. „Namočil se mi test“, pláče dívenka v boxu vedle mě. Hmm, asi dostali nějaký pracovní list, to je holka dobrá, že jí takhle leží na srdci jeho zničení. Omyl. Vytáhne jakýsi časopis pro pubertální dívenky s testem, zdali je dobrá kámoška. Ten je navlhlý, leč stále funkční. „Kdo se ti líbí víc, Justin nebo Robin?“ chichotá se druhá. Co na to Justin Bieber, to nevím, ale Robin je rudej až za ušima. Skupinka kluků zase řeší Minecraft. Dvě učitelky, jedna unavená, druhá zpruzelá, se děti marně snaží uklidnit. Ostatní cestující trpí. Randálu je víc než dost. Je mi pedagožek líto, znám ty cesty. Já jsem si většinou pod heslem „nejlepší obrana je útěk“, nasadila na hlavu sluchátka a dělala, že děti neznám. Ať si krocení divé zvěře užije zase chvíli někdo jinej. Studenti středních škol řeší jiné věci. „Tyjo, sem dneska celej den dělala chlebíčky. Tyjo, to není žádná prdel, si vem, každej chlebíček musí být stejnej, mistr furt prudil, tyjo, porád ale lepší chlebíčky než jednohubky“, stěžuje si asi patnáctiletá slečna. „Náš mistr je taky divnej, nejradši bych ho omotal pájkou a strčil do elektřiny“, kontruje kamarád a já se koušu do rtu, abych se nesmála nahlas. „Na otvírák mám jenom dvě stovky“, řeší jiný kluk. Vždyť otvírák stojí pár kaček, na co dvě stovky? Ukáže se, že myslel Votvírák, festival v Milovicích. Achjo. Zase omyl. Už jsem asi stará. Jednou se škola dotkla přímo mě osobně. Naproti v boxu si sedl starý pán. Poznala jsem ho ale hned. Ostré kontury nosu, hluboký hlas, jímž řešil jakousi informaci s průvodčí, elegantní pohyby, charisma. Můj bývalý profesor z vejšky. Byť už jsem hodně let z fakulty pryč, pořád si ho pamatuji. Culím se na něj, on nechápe proč. Pane profesore, vždyť to jste byl právě vy, který měl s námi velké pochopení. Při vašich přednáškách byla třída narvaná k prasknutí. Ze zkoušky jste mě nevyhodil, byť jsem koktala úplné hovadiny. Oslovovat nás kolegy zrovna od kapacity Vašeho formátu pro nás byla nesmírná čest. Ještě pořád jste můj IDOL. Málem jsem s Idolem jela až do Kolína, abych mu byla nablízku. Tenhle zážitek mě prostě chytl za srdce. Jsem ze školy už pryč, doprovází mě ale pořád. Jak by taky ne, když jsem v ní strávila téměř svůj celý život. Upřímně řečeno, jsem za to vlastně i ráda. Je fajn, když je na co nebo na někoho vzpomínat v dobrém. I na ty „úči“, co nás prudily v nejrůznějších dopravních prostředcích nebo mistry, kteří po nás chtěli co nejlepší výkon či na profesory mající velký vliv na naši budoucí kariéru. Anebo na stádo povykujících dětí a nevzdělatelných studentů. A ve skrytu duše doufám, že nejsem sama, která to tak má.