Snědla jsem dětem rohlík

Syn volá manželovi:“ Ahoj táto, dneska jsme ve škole dostali Toffifee ke Dni dětí!“ Můj muž, kterého telefonát odvolal z důležitého jednání, se jen zeptal, proč mu to náš chlapeček volá. Ten na to s upřímností svých osmi let odpověděl: „Abys nám ho nesežral…“

Čokoládové bonbony nejsou u nás doma jediné, které dětem tak nějak mizí před očima, obzvláště večer, kdy člověka honí největší mlsná. Dalším potravinovým artiklem, o který se svádí lítý boj, jsou čerstvé rohlíky. Důvodem, proč je kupuju, není ovšem rodinka, ale náš pes. Bez rohlíčku, který se hodí nebohému zvířeti, jež vypadá, že týden nežralo, prostě do domu nelze vstoupit. Co nespořádá pes, o to se svádí další bitka doma. Všichni čerstvé rohlíčky milujeme, kdo by taky ne. Nejhorší je, když zbyde jen jeden. Děti jsou dvě. Půlka rohlíku není až tak atraktivní, a tak jsem se rozhodla, že posledňáček sním radši sama. Poctivě žvýkám, snažím se jíst rychle, rohlík se mi kvalitně lepí na patro. V tom do kuchyně vrazí syn a ptá se, co to jím: „Hif“ odpovím. Jasně, že nic, co ho to taky zajímá, žejo. Cítím se blbě. Že lžu. A taky proto, že namísto, abych mu dobrůtku přenechala, jak by to správná matka udělala, sním ji radši potají, a celou. Rohlíky mi nejdou z hlavy. Často se mi stává, že nejenže tuto delikatesu dětem sním, já se je přímo snažím rohlíkem opít. Tvrdím, že nevím, kam se poděly jejich výrobky z výtvarné výchovy, výkresy z družiny, klacky a kameny, které jsou buď hezké, nebo nutně potřebné. Poučuju je, že se mají s druhým rozdělit a za zády jim x bonbonů sním sama, bez dělení. Hlavně jim ale nalhávám, že jsem zdravá, že mi nic není, a přitom denně musím sníst hrstičku antidepresiv. Ráda bych, aby chlapečci své dětství prožili v klidu a ničím se netrápili, proto se snažím zahladit jejich obavy milosrdnou lží. Jenže lež má krátké nohy, i ta dobře míněná. Stejně je to podpásovka, která přesně zasáhne to nejcitlivější místo. Jde to ale v životě bez lži, bez přetvářky, bez her, bez masek a skrývaček? Nevím, jak to mají ostatní. Já se bojím, abych, až ty všechny kryjící vrstvy odhodím, nezůstala nahá. Maskující zbarvení je ochrana nejenom pro brouky, ale taky pro mě. Jenže jak potom poznat, co jsem doopravdy já, když lžu do kapsy nejen sobě, ale i druhým? Asi začnu tím, že rohlíků budu kupovat víc a budu (se) jimi pouze krmit, ne opíjet. Strašně by mě ale zajímalo, jak by vypadala společnost, ve které by se každý choval opravdově, bez masky, lží a opojných rohlíků. Byl by na zemi ráj anebo peklo? Nějak si to neumím představit.