Ovládáte cizí jazyk?

„Ovládáte cizí jazyk?“ptá se dneska kde kdo. Na co cizí, já velice dobře ovládám svůj. Umím ho vypláznout, jedovatě seknout nebo si na něj šlapat. Daleko hůř mi ale jde s ním mluvit.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Já mám pocit, že v tom případě asi člověk ani nejsem. Že bych doopravdy uměla nějaký jazyk, nebo ho dokonce ovládala, to říct rozhodně nemůžu. Spíš znám všechno a nic. Umím říct „miluju tě“ asi šesti jazyky. Bohužel mi to je nanic. A pak tu jsou další užitečné fráze – z němčiny si pamatuju „sie ist zu dick (je trochu tlustá)“ a „die mücken stechen heute wie wild (ti komáři dnes štípou jako diví)“. Říci o někom, že je trochu tlustý, notabene o dámě, to bych si ani nedovolila. A upřímně řečeno, mít šanci vyslovit větu o komárech je přímo ve hvězdách. To samé platí o francouzštině, kde si akorát pamatuju prosbu, zdali mi někdo může půjčit hřeben. Taky nepoužitelné. Jsem učitelka angličtiny, takže by se dalo říct, že bych teoreticky aspoň tu mohla zvládnout. Houby. Čtení a poslech je docela v pohodě, jenže s někým mluvit vypadá asi následovně: „e…včera…jsem byla…e…u doktora na zuby“. Na zubaře jsem si v té chvíli prostě nevzpomněla, chybí praxe. Ve škole si s žáky či studenty totiž většinou kloudně nepopovídáte, plynně rozhodně zvládnu fráze typu „co jsi dělal včera“, „jak dlouho bydlíš v…“, „co rád děláš“ a tak. Jsem ale ráda, že ostatní učitelé to mívají stejně. Když jsem se setkala v rámci jednoho mezinárodního projektu se sedmi dalšími učiteli, docela jsme se zapotili při snaze dorozumět se. Naštěstí v nemluvení na jedničku nejsou jen učitelé. Učení jazyka je občas mučení. Vzpomínám si na svoje učitelské začátky, kdy jsem jednou dostala na starost skupinku dětí v první třídě. Celou hodinu jsme se zkoušeli naučit jednu frázi, a to „jak se jmenuješ“. Když mi jeden chlapeček na tuto otázku odpověděl „good morning (dobré ráno)“, odešla jsem za dveře, tloukla hlavou do zdi a chtělo se mi prchnout. Někdy je zase úsměvné, jak se člověk snaží obohatit svou slovní zásobu a namísto: „vřelé díky“ řekne „díkuvzdání“. Pokusy dorozumět se v alespoň jednom jazyce jsou chvályhodné, i navzdory tomu, že se pregnantní vyjadřování občas mine účinkem a výsledek je legrační. Co ale k smíchu určitě není, je když člověk neumí ani jazyk mateřský. Sama nemám patent na rozum, taky chybuji (jednou se mi podařilo požádat o "kafe s Turkem" namísto "turecké kávy"), nicméně si nedovolím to, co například Tesco, které zcela otevřeně hlásá, že dělá všechno „aby jste byli spokojeni“. Doprčic, to si ani jeden z tvůrců reklamy nepamatuje „abyste“? Dalším zdrojem podobných omylů, nad kterými by jeden zaplakal, je třeba Facebook. Slova typu „opjetovat“, „jestly“, „toď“ a „zdravý (rozuměj „zdraví“) mi doslova drásají oči. Je mi úplně fuk, jestli čeština do svého slovníku infiltruje cizí slova. Tak se to prostě dělo, děje a bude dít. Angličtina je například plná francouzských výrazů. Bez francouzštiny by nevzniklo ani slovo „chair (židle)“. Co se týče našeho jazyka, stejně jako dnes, i před lety naši předkové plakali nad používáním slova „víkend“. Co mi ale fuk není, jsou výše uvedené, do očí bijící a do nebe volající hrubky. V rámci odstranění chyb bychom se třeba mohli dorozumívat jinak – gesty, symboly, signály anebo třeba morseovkou. Jenže tím bychom asi byli sto let za opicema, čímž pádem by tedy i opice byly na tom líp. Jsem ale věčný optimista, věřím, že všechno zlé je na něco dobré. V angličtině svým studentům radím, aby hodně mluvili, psali, četli, poslouchali. A stejně tak by se toto dalo aplikovat na všechny jazyky. Když spolu budeme hodně mluvit, naslouchat si, a ještě k tomu číst si a psát, mohlo by to být prima, a nejen v zájmu samotného jazyka, ne? Já určitě ke svému životu nepotřebuju být vícekrát člověkem, stačilo by mi být pouze jedním, tím, který umí naslouchat, umí se vyjádřit, chce se dorozumět a čtení s psaním mu není cizí. Držte mi prosím palce, ať se mi to povede.