O chmurách

Prší. Pro deprese důvod vylézt, usadit se na zátylcích a chytnout otěže pevně do svých rukou. Pro pacienty psychiatrické léčebny důvod zalézt, tvářit se chmurně a cítit se ještě chmurněji.

Není koho pozorovat. Není inspirace. Není co dělat. Není energie. Jediné, co nám zbývá, je nadávat na počasí, tísnit se pod malou stříškou, aby na nás nepršelo, když kouříme, a tahat se o počítač, který tu je jen jeden a pomalý a zájemců mnoho. Každej má navíc pocit, že jeho důvod proč viset online je ten nejdůležitější, a tak tam prostě u toho kompu setrvává furt. Takže se dá nadávat ještě i na tohohle nešťastníka. Příčin, proč je vám IT techniky zapotřebí, je hodně. Je důležitý napsat, jak se cítím, na svou zeď Facebooku. Můžete si hrát mnoho různých mozek vymejvacích internetových her. Můžete brouzdat po stránkách a hledat, jakého znamení by měl být váš protějšek. Samozřejmě čas od času napíšete email. Nejkurióznější (aspoň pro mě) důvod má jedna zdejší holka, která podezírá všechny z nejrůznějších nekalých úmyslů a píše udání, žaloby, hádá se s policií, se soudy, domáhá se svého práva. V ruce ohmataný občanský zákoník a píše jeden email, druhý, třetí, ráno, v poledne i večer, ať je všední den nebo neděle. Těžko jí vysvětlíte, že počítač potřebujete taky a taky jí těžko odoláte, když si sedne vedle, kouká, co na počítači děláte a kdy že vůbec skončíte. NUTNĚ se totiž potřebuje spojit se svou advokátkou. Nojo, i ona svým způsobem takhle nadává na svý okolí (např. konkrétně na jednu zdejší sestřičku, která jí dala ibišek a on jí chcípnul. Jojo, mrcha jedna. Nevím, jestli ibišek nebo sestřička). Přemýšlím o té naší věčné nespokojenosti. A o tom, v jak malém světě tu žijem, že nás štve maximálně ten, kdo nám vypil mlíko z ledničky, komu vadilo, že jsme kouřili, kdo chrápe, a já nevím, co ještě. Jednou jsem se takhle před blbo-náladovci snažila ukrýt na vrátnici, že tam budu sama a v klidu, ale přišla Hanička z béčka a zhruba dvě hodiny omílala dokolečka, že ji kdosi "děsně nasral", protože ji prásknul, že byla na kuřárně a proč by tam jako neměla být a proč by jí neměl kdosi jiný dávat cigarety, když on chce, a kdy jí udělám ten náramek a kdy jí udělám náramek ještě pro její děti, má tři. A pořád dokolečka. Nevyhodila jsem ji, nepodařilo se mi to. Na jednu stranu je to super, že máme takový mrňavý starosti, na druhou stranu mě děsí, že nás vytočí tak málo. Co se s náma bude dít, až se nám na hlavu vylije kýbl špíny ve skutečným světě, když nás teď rozhodí jen jedna kapka. Možná, kdybychom měli něco opravdu na práci a zaměstnali si mozek, bude to lepší. Jenže jsme tu proto, abychom nabrali síly a nic moc důležitýho nedělali, odpočali si. A tak si tu pěkně hovíme a ucpáváme mozkový závity kravinama. Tak mi řekněte, co je teda lepší. Existuje nějaká zlatá střední cesta? Tady je všechno buď anebo. A není to vlastně v životě za zdí blázince stejný? Hovět si a nadávat, byť na prkotiny, je jednoduché, člověk si navíc naivně myslí, že si tím uleví. Jenže kýžený pokoj v duši ne a ne nastat. Asi bude třeba zaujmout jinou strategii. A pouhé spolknutí happy pilulky (ať už se jedná o antidepresivum, alkohol, čokoládu a podobně) na to stačit nebude… PS. Záviš v jedné písni sděluje světu "Až se zase zbavím téhle pocákané chmury, v mých písních zas budou zvonit dury". Je fajn mít mezi námi optimistu.