Jak se (ne)zbláznit z přívlastků

"Na ostrov neplavu, sou tam krvelačný želvy, sladkovodní piraně a masožravý labutě", pravil jeden můj spolubojovník z léčebny. Kousek od léčebny je totiž velké jezero, které je v letních měsících obzvláště lákavé. Jenže pacienti se koupat nesmí, nikdo neví, kdy a jak nás ovlivní psychofarmaka a my se utopíme v kapce vody. A tak se dost intenzivně vymýšlejí důvody, proč neplavat daleko.

Možná jeho obava byla opodstatněná, možná přehnaná. O to mi ale nejde. Zaujalo mě, že ke každýmu použitýmu podstatnýmu jménu přiřadil neotřelý přívlastek. A přívlastky, to je oč tu běží. Přibarvíte-li něco hezkou vlastností, je prostě atraktivnější. Když chlap, tak báječný, když situace, tak prekérní, jablka jedině bio, výkon fantastický, snaha chvályhodná, setkání osudové, prádlo voňavé, nálada povznesená, sukně značková (léčebna psychiatrická, léky zdravé, blázen nebezpečný)... Maminka mý kamarádky říkávala, že v divadle by měli hrát jen krásní mladí herci, aby si aspoň na chvilku mohla užít pěknýho chlapa. Jo, je to asi pochopitelný, stejně jako s přívlastky - všichni zřejmě aspoň někdy a na aspoň chvíli chceme zažít něco extra. Mít náš obyčejnej život coby suchej chleba namazanej aspoň máslem. Nojo, jenže co když si na chleba namísto čerstvýho másla natíráme přibarvenej, chemicky upravenej margarín? Nedokážu si odpovědět. Samotnou mě štve, jak se nedokážu spokojit s tím, co mám, a láká mě to lepší - designové oblečení, závratná kariéra, touha dobýt svět, být supermáma, skvělá manželka, žena vamp, výkonná manažerka a co já vím, co ještě. Prostě mi přijde, že mít radost z toho, co mám, je jen vrabec v hrsti a že bych měla dosáhnout až na střechu pro holuba. Dneska už vím, že mý touhy jsou občas jen přibarvený pozlátko a že není třeba sahat na holuba, kterej stejně frnkne, než se k němu do tý vejšky člověk dohrabe (že by kyselé hrozny?). Nojo, jenže jak dosáhnout kompromisu v rozhodování mezi vrabci a holuby a margaríny a vůbec? Kamarádka napsala moc pěknej článek o růžích. V něm mimo jiné řekla, že ty nejúžasnější a nejvoňavější růže pěstovala Josefina, první manželka Napoleona. Uchovaly se sice do dnešních dnů, jenže o tyto historické je teď malý zájem, kvetou a voní jen jednou za rok. Dnes je spíš poptávka po těch, co vyhání květy, plné, velké, barevné, a to po celé léto. Nojo, jenže nevoní... A tak se ptám: proč potřebujeme tyto chemicky či jinak upravené slupky? Vždyť akorát zakrývají podstatu věci. Je jádro fakt tak odporné, že ho nelze nazvat pravým jménem, aniž by se použilo několik přídavných? Co když po jejich odstranění najednou začneme vonět stejně jako ty historické růže?