Jak se (ne)zbláznit z léků

"Jezte léky, jsou zdravé!" Každodenní mantra mnoha pacientů, nejen těch z blázince. Nicméně, tato věta se pro "mou" psychiatrickou léčebnu stala tak typickou, že ji prostě nechci ze svých postřehů vynechat.

Výdej léků je v blázinci víceméně další z řady společenských akcí, neboť v daný čas se téměř všichni pacienti shromáždí na chodbě a všemožným způsobem si krátí čas, než se dočkají své porce zdraví. Další z momentů, který je dost nepopsatelný a který by si zasloužil foto. Lidi postávající, sedící, otrávení, znudění, hovořící, mlčící, luštící, neteční, ale hlavně lační toho, aby už to měli za sebou a konečně pokoj. Třikrát běda těm, kdo se této zábavy neúčastní a jsou někde zalezlí. Zdržujou. Tohle vyčkávání připomíná popis společnosti v knížce "Brave New World" (Překrásný nový svět) od anglického spisovatele Aldouse Huxleyho. Ten se, podobně jako Orwell, zamýšlel nad tím, jak bude vypadat společnost v daleké budoucnosti. Tam lidi, pokud si správně pamatuju, dostávali drogu jménem "soma", která jim měla navodit pocit naprostého blaha, nirvány, nazvěte si to, jak chcete. A my v tý frontě na léky vypadáme podobně. Čekáme na pilulky, který by nám různým způsobem, tlumícím, povzbuzujícím, stabilizačním a já ani nevím jakým jiným ještě, zaručily pocit neskonalého štěstí. Nicméně, náš hromadný výdej léků mi připomíná historku, kterou mi vykládala sestřenice před tím, než měla jako vedoucí odjet na tábor. Prý jako jeden z léčivých prostředků dávali dětem lentilku, prostě placebo, aby jim všechny nicotné bolístky vyléčila. Napadlo mně, co by se stalo, kdybychom nevědomky dostávali taky jen nějaký bonbónek. Jestli by nám to zabralo nebo ne. No, ty prášky holt teď potřebujem. Aspoň nějakou dávku energie, která mi pomůže ráno vstát z postele. Ale - jasně, chemie není samospasitelná. Vzít si prášky jen s tím, že tralalá bolest přestane a já můžu zase hupkat do práce, to jaksi nezafunguje, dneska už to vím. Kouzelný proutek, kterým by se mávlo a všechny problémy by se nějak vyřešili samy, patří do pohádky. Dřina zůstává zase jenom na nás. Achjo. Nevadí, jsem nenapravitelný optimista a neustále věřím, že po všech peripetiích se vše dá do pořádku a nastane nádherný konec, vystřižený jako z hollywoodského trháku. Dobrá, nebudu si tu hrát na maximalistku, přece se jí odnaučuju nebýt. Bude mi teda stačit, že se zdraví mý nemocný duše bude nějak zlepšovat a bude jí čím dál tím líp. To by už reálný mohlo bejt, ne?