Jak se (ne)zbláznit v blázinci

Když už bylo jasné, že do blázince musím nastoupit, v duchu jsem si říkala, že to tam tak nějak bude jako v lázních. Prostě bude tam jistá nabídka aktivit a my se, budeme-li chtít, přidáme. Hodně se bude odpočívat. Omyl. Program byl rozfázovaný skoro na minuty, povinný, na odpočinek minimum času. Dost mi to připomínalo letní pionýrský tábor.

Ráno budíček v 6:30. Pro nás sovy mor. V sedm rozcvička. To znamená, že se všichni pacienti z pavilonu "A" sejdou před vchodem, kdo to stihne, kouří. Před první jsem si nějak naivně myslela, že to musí být nějaká nejapná legrace, ale nebyla. Přišla sestřička a už jsme jeli: raz-dva-tři-čtyř, dva-dva...jako na základce v tělocviku. A kroužit hlavou. Atakdále. Paráda. Líbilo se mi to. Nejen to, jak se tlupa nejrůznějších "psychoušů" snaží dotknout se prsty špiček nohou, jak se flákáme nebo makáme. Mnoho z nás cvičilo s cigaretou v puse, nestihli dokouřit, a to mi přišlo obzvlášť vtipný, ona symbióza něčeho pro zdraví s absolutně nezdravým. S troškou škodolibosti jsem čekala, že by mohla přijít nějaká legrace, že by někomu mohla cigareta zaskočit nebo tak něco, ale bohužel, přání nikdy nevyslyšeno. Po čtrnácti dnech jsem se na rozcvičku skoro těšila, že si protáhnu svaly namožené téměř ustavičným sezením. Achjo. Asi začínám cvokatět, většina, což je přirozené, rozcvičku bere jako nutné zlo... Výdej léků trvá hodinu, do 8:30. Pacientů je 40, všichni způsobně sedí nebo stojí ve frontě na svou pilulku štěstí, ale i tak je to doba dlouhá. Vypozorovala jsem (na sobě), že čím déle v léčebně jste, tím více prášků polykáte. Asi když už se tam máte léčit, tak ať to stojí zato. Neva. Klidně budu brát celou hrstičku, hlavně ať jsem brzo fit. Nemůžu nechat manžela dělat tátu i mámu. Bojím se, že by se mohl zhroutit a pak bychom tady byli spolu. A naši kluci by nám nosili vypraný prádlo. Radši na to nemyslet. O půl deváté komunita. Když se tohle slovo vysloví, představím si něco jako skupinovou terapii z amerického psychofilmu. Sedí se v kroužku a rozebírají se nejrůznější psychoproblémy, ze kterých se pak vylíhne šťavnatá zápletka. V reálu zase všechno jinak. Byla to vlastně organizační schůzka, která se uvede informací, kolikátého je a co je za den (po dvou týdnech zjišťuju, že to není zbytečné, naopak), kdo bude co dělat, kdo se bude čím zabývat, kdo chce mluvit s lékařem, atp. Dále udílení bodů. Jasně, jako na táboře. Není to ale za úklid a já nevím za co, je to za zásluhy. Prostě se jeden z nás přihlásí a řekne něco jako "chci dát dva body xy, protože mi včera rozhovor s ní hodně pomohl" a tak podobně. Za šest bodů je buď volné dopoledne nebo odpoledne, body se tedy berou vážně. Druhá věc je předání kytičky. Malá plastová kytička v plastovém květináčku je jakýmsi putovním pohárem. Předává ji majitel kytičky někomu jinému z našeho týmu, řekne proč ji dává. Druhý den ji jiný majitel pošle dál. Za to body nejsou, občas se stane, že se kytička předá za naprostou prkotinu, např. "že sedí vedle mně" a tak. Závěr komunity patří zpěvu. Poprvé, co jsem jako vyjukané mládě nesměle usedla na židli, jsme zapěli "Okolo Hradce". Písnička zpívaná spíš s nechutí, dlouhá jak tejden a než jsme se dostali ke kobylce, co nechce dát hubičku nebo co, potvora, jsem si už vážně připadla jako v blázinci (a rozhodla se, že si budu opravdu muset přivézt kytaru, třeba to bude snesitelnější). Kamarádka mě utěšovala, že tuhle písničku mají velmi oblíbenou její svěřenci ve školce. A taky Kalamajku. Paráda, mohli bychom obměnit repertoár. Další přidává návrh, že bychom to mohli spojit s taneční terapií. Haha. Druhý týden se jel ve znamení "Šly panenky silnicí" už s kytarou. Lepší. Tu písničku jsem ale nesnášela už jako malá a refrén "v lése, v lése, v lesezeleném..." mi přišel až moc stupidní. Neva, týden uteče rychle. A já se mohla těšit, jakou další řachandu na nás nachystají příště. A pak se kolotoč činností rozjíždí naplno. Autogenní trénink, pracovní terapie, zdravotní tělocvik, oběd, léky, pracovní terapie, vycházky, odpolední klub, večeře, léky, občas večerní klub, léky, večerka. Do toho je třeba ještě vecpat občasné rozhovory s psychologem nebo lékařem. Těšila jsem se, že večerka (ve 22:00) znamená, že budeme na pokojích a já si budu ještě číst. Nene. Nemáme lampičky a moje spolubydlící zhášejí ještě před desátou. Lehnou si a usnou. A chrápou! Já sice taky beru prášek na spaní, ale nespím. Naštěstí mám mp3, na které se dá chytnout rádio. Objevila jsem kouzlo stanice ČRo-Dvojka, večer úderem desáté se čte na pokračování. Ale taky jsem se radši zásobila audioknihami (Harry Potter šest dílů, to mi vydrželo nadlouho)... Dlouho jsem odolávala, na tenhle pro mě absolutně převrácený rytmus jsem si moc nezvykla. Ranní vstávání docela v pohodě (až na několik zaspání), večer jsem se ale mlátila do hlavy, abych už konečně usnula. Nepomáhal ani autogenní trénink (jsem klidná-jsem klidná-jsem klidná-pravá ruka je těžká-levá...). Přes den mi zase chyběl odpočinek, bylo toho moc. Nejlepší byly víkendy. Od pátku odpoledne nebyl žádný program, jen pohodička lážo plážo. Všichni se na to obvykle děsně těší. Kdo by taky ne, že.