Jak se (ne)zbláznit poprvé

"Já se z toho zblázním", případně "z toho mě odvezou (míněno do blázince)" - časté rčení, které určitě mnoha z nás vytanulo na mysl či utkvělo na rtech. Běžná reakce na situace, ve kterých si člověk neví rady, je jimi zahnaný do kouta anebo se mu zdají být prostě neskutečně paradoxní, až naprosto k zešílení. Touto větou pak dá obrnit vůči nesmyslnosti světa, prozkoumat, že já na tom nejsem až zas tak blbě, a jupí, jedeme vesele dál a dál ke světlým zítřkům. Nojo. Jenže někdy se toho prostě navalí tolik, že se člověk najednou ocitne v blázinci. A to doslova. Mě se to podařilo.

Dostat se do psychiatrické léčebny není zas až takový problém. Znám způsob, sice lehce zdlouhavý, leč zaručeně platný. Stačí se snažit být perfektní ve všem, co vás obklopuje - perfektní matka, manželka, manažerka, učitelka, řidička, zastupitelka obce a vůbec ještě v mnoha dalších funkcích - a jednou, takhle v pondělí, se tělo prostě vzbouří a začne stávkovat. "Co tě nezabije, to tě posílí", řekla jsem si, a v zaběhnutém rytmu jsem pokračovala dál. Pak přišel další kolaps. A pak další. A potom poslední, ten, který mě zavedl až do ústavu. Svým způsobem jsem za svou životní zkušenost ráda. Jsem zase v něčem jednička (kolik z nás se může chlubit tím, že několik měsíců strávil v blázinci). Dostala jsem obrovskou šanci zastavit se, zreflektovat svůj úprk životem. A navíc jsem mohla na chvilku pozorovat život uvnitř léčebny a porovnat ho s tím "normálním", za její zdí. A protože jsem rozená altruistka, zažít blázinec bych přála všem. Aby člověk mohl oba světy porovnat. Aby se přestal bát. Sebe, i ostatních, možná divně se chovajících jedinců. Aby se mohl na svět, který nějak vnímá, podívat jinýma očima, a s odstupem. A aby měl dostatek času nové zážitky vstřebat. Zkrátka a dobře, není zas tak špatné říkat si "já se z toho zblázním". I když se nám ono bezděčné přání jednou třeba splní, vem to nešť. Tento nový stav se dá úžasně zúročit. Daleko horší by bylo držet se jiné fráze - "já z toho nebudu"...