A spali a spali a spali...

Několik let už příšerně závidím Šípkové Růžence, že si mohla dovolit prospat sto let. Já bych si to klidně střihla taky a běda princi, co by se mě snažil vytrhnout ze spánku sekáním nějakého bejlí. Na spánek myslím neustále. Když si mám vyvodit pocit něčeho příjemného, objeví se mi v mysli postel. Spaní se mi prostě nikdy neomrzí. Jsem závislačka a nebojím se to přiznat.

Umím usnout kdekoliv. Do kina jsem na druhý díl trilogie „Pána prstenů“ musela jít dvakrát. Bitvy se skřety mě spolehlivě ukonejšily do spánku spravedlivých. Ve Vinohradském divadle u „Jak je dobré míti Filipa“ lidi řvali smíchy a já spokojeně chrupala. Otřepaná spací místa v dopravních prostředcích, u televize, při přednášce či na varhanním koncertě ani nezmiňuji. Asi nejkurióznějším zážitkem bylo, když sem usnula při maturitě. Odpoledne, sluníčko, v místnosti teplo, studentka něco koktá a já přísedím už zcela v ne-bdělém stavu. Kolegové se tiše smějí, místopředsedkyně trne, kdy se vrátí předseda maturitní komise naplněn chlebíčky, ale mě to je všechno jedno, poněvadž je mi v mém stavu velmi, velmi dobře. Jenomže. Namísto toho, abych si spaní ospravedlnila, vystřihla nějakou bravurní výmluvu, proč už zase nebdím, tiše trpím a neumím se posměškům bránit. Naštěstí jsem ale v léčebně potkala mistra tohoto oboru. Kdyby se pořádaly Olympijské hry ve spaní, byla by to ona, které by všichni fandili víc než třeba Martině Sáblíkové. Můj vzor, moje inspirace, moje múza. Spolubydlící Blanička má prostě sto a jeden důvodů, proč si lehnout a zalomit to. Musela jsem si je začít zapisovat, zapamatovat se nedají. Tak například: "Člověk celej den nic nedělá, tak je z toho unavenej." To je naprostá pravda. V léčebně se většinu času prosedí, téměř jedinou aktivitou je přesun z budovy A do budovy B, kde jsou dílny a ateliéry a tak, a tam se opět uvelebíme na židli. K tomuto tématu bych ještě přidala: "já mám jen unavený oči, musím si je na chvíli zavřít". Kromě sezení je totiž další velice namáhavou aktivitou koukání. Jiný pohyb se totiž v léčebně ani moc nepěstuje. Trochu protichůdně k tomu, co jsem zmínila výše, může znít jiná věta: "já jsem dneska dobitá". No, fyzicky se moc vyčerpat nestačíme. Jenže když se člověk pořád jen babrá v sobě, je to mnohdy energeticky náročnější než složit valník dříví. A pokud dobití nestačí, pak je nasnadě další formulka: "Když mě ta postel dneska tak vábí". Na to protiargument neexistuje. Ostatní věty se týkají našeho spolužití na pokoji. Z nejlepších vybírám: "No, musela jsem se ti uhnout". To jo, ulička mezi postelemi je úzká, ale stačí uhnout, nemusí se rovnou usnout, ne? Anebo: "Nespím, jen si představuju to, o čem si povídáte." A poslední: "Vleže se mi líp čte." Zkuste si lehnout na záda, hlavu položit na polštář, zvednout ruce k očím a číst. Nechápu, proč by měl tento způsob čtení být nějak výrazněji preferovaný. Zkrátka a dobře, spolubydlící prostě potřebuje spát. A zřejmě protože se za to stydí, pálí ze sebe jednu úžasnou větu za druhou. Fascinuje mě to. Podezírám ji, že si ty důvody nějak v duchu formuluje napřed, protože je ze sebe vyrazí ihned poté, co na její šípkovorůženkový způsob trávení volného času pronesu nějakou hlášku. Je prostě vtipná, naše Blanka. A taky úžasně ospalá. Tu ospalost hodně způsobují tlumící prášky. Všechny naše úzkosti, strachy, nelibé pocity potřebujeme zaspat. Sice je nezaženeme, zjevují se nám ve spánku, ale tam se jim asi dá líp čelit. Proč ne. Spánek je dobrá věc, určitě na toto téma existuje mnoho poučných studií v lifestylových časopisech i kdekoliv jinde. Zřejmě proto jsou ty tišící léky tak nastaveny. Třeba se spaním posílíme. Nojo. Ne nadarmo se říká, že spánek je milosrdný. Zahladí všechny současné problémy, ukonejší, ochrání. Moc se mi líbí indické přísloví „Spánek hýčká všechno živé“. Určitě mi dají všichni za pravdu. Přece nemůže existovat škarohlíd, kterému by se tato úžasná činnost nelíbila. A tak mi nezbývá, než parafrázovat otřepanou fučíkovskou větu: „Lidé, spěte“. Užijme si spánek. My depresáři víme, o čem mluvíme.