Jeden z pěti pacientů v čekárně trpí záhadnou nemocí, kterou lékař v ordinaci nedokáže vysvětlit. 20% je jen průměrný údaj : někdy se podivné obtíže sejdou u dvou nemocných ze tří. O co jde?
Nehledě na vskutku nesmírné možnosti soudobé zobrazovací a laboratorní techniky, které jsou dnes lékařům k dispozici, zdaleka ne vždycky je výsledkem vyšetřovacího procesu jasná odpověď na pacientovu otázku: tak co mi je, doktore?
Jednoduše odbýt zástupy nevsvětlitelně nemocných odsudkem „simulanti!“ je radikálně lákavé, ale zcela nepřiléhavé skutečnému stavu věci. Ne jen proto, že lidí podivnými příznaky je tolik, ale především z podstaty problému: simulant je zdravý podvodník. Simulant je ten, kdo chorobu vědomě předstírá, aby se domohl nějaké výhody nebo úlevy. Odhalit a usvědčit simulanta může být sice složité, ale možné to je. Jako laik má běžný simulant i v době internetu přece jen jistou nevýhodu z nedostatku znalostí příznaků a průběhu vybrané simulované choroby. Pokud dojde na příslušné výše zmíněné objektivní vyšetřovací metody, narazí. Zmíněných 20 až 66% pacientů v čekárnách u praktických lékařů, neurologů, kardiologů, na gynekologiích atd. je určitě nějak nemocných, ale my přes veškerou snahu vlastně nevíme proč. (Viz http://simonwessely.com/Downloads/Publications/Other_p/85.pdf )
Tzv. syndrom medicínsky nevysvětlitených příznaků (MUS, MedicallyUnexplained Symptoms ) zahrnuje komplex mnohdy dlouhodobých, trvalých nebo časem měnlivých a stěhovavých bolestí nebo jiných nepříjemných stavů či pocitů (únava, nevolnost, teploty ...) , které nelze vysvětlit prokazatelnou tělesnou příčinou. Příkladně se uvádějí opisné diagnózy jako „chronický únavový syndrom“, „dráždivý tračník“ nebo fibromylagie. Obecně se dnes za správný postup považuje navigovat „obtížného“ pacienta co nejrychleji k psychiatrovi, kde konečně dostane tu správnou diagnózu (somatoformní, depresivní, úzkostná nebo jiná psychiatrická porucha viz http://solen.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id=1906&magazine_id=2 ) a tu správnou léčbu (antidepresiva, antipsychotika, ev. psychoterapie).
Jenže: Jak jsou lékaři v éře kapitalistického podnikání (platby za „hlavu“, za vyšetření, nepřímo z odbytu léčiv) reálně motivováni léčit levně, „usvědčovat“ simulanty, nebo identifikovat „psychiatrické“ pacienty? Kolik pacientů postižených „MUS“em se ze svých záhadných obtíží skutečně vyléčí u psychiatra ?
Záhadné nemocí bez přesně definované diagnózy a účinné léčby jsou v praxi jako nevykořenitelný plevel, tedy zárověň svým způsobem jistota. Pacient roky strádá, dochází k praktickému lékaři a obchází specialisty, podstupuje nepříjemná vyšetření, polyká léky, které mu moc nepomáhají, zato vyvolávají nežádoucí účinky a - je nespokojený s lékaři, kteří „jsou k ničemu.“ Bezmocní lékaři jsou samozřejmě nespokojení zrovna tak a čím dál víc otrávení . Poslouchat denně a roky stesky a nářky, se kterými nelze hnout, je o zdraví.
Dělat zbytečnou práci nebaví nikoho.
Existují různá vysvětlení toho, proč lékaři ordinují pacientům stiženým MUS postupy, o jejichž reálném významu sami pochybují. Zatímco někteří lékaři se cítí být nuceni pacientem k neúčelným výkonům, protože předpokládají, že pacient je hluboce přesvědčen o své tělesné nemoci (varianta A) , jindy si ani lékař není jist tím, že pacient sám má jasno o podstatě své „nemoci.“
Lékař ale obvykle raději volí standardní praxi slibující „hmatatelné“ výsledky, než by se pokusil vysvětlit pacientovi svůj názor (varianta B).
Unikátní rozbor nahrávek pořízených v rámci výzkumné studie v ordinacích praktických lékařů v oblasti Liverpoolu v letech 2000-2002 prokázal, že v dialogu to zpravidla není pacient, kdo se dožaduje dalšího fyzikálního vyšetření. Důvodem lékařova rozhodnutí o dalšímu byť pravděpodobně necíleném a zbytečném postupu, bývá zhusta prosté prodlužování a vyšší četnost návštěv v ordinaci nebo jen pacientovo vytrvalé opakování obtíží. (viz Why Do Primary Care Physicians Propose Medical Care to Patients With Medically Unexplained Symptoms? A New Method of Sequence Analysis to Test Theories of Patient Pressure. Salmon P. et. al., Psychosomatic Medicine 2006, 68: 570-577 )
Vypadá to, že se v ordinaci hraje určitá hra.
Pacient ví, že jeho „nemoc“ není ze světa rentegnů, ultrazvuků a analýz krve a moči. Doktor, který pacientovi sedí tváří v tvář, je o tom pevně přesvědčen. Ani jeden to ale neřekne. Pátrání tak pokračuje dál a dál a záhada zůstává záhadou.
Ostatně, pokud pacient i doktor vydrží, časem se tak jako tak na „něco“ přijde.
Tak co s tím ?
Kromě „záhadných“ a „nevysvětlitelných“ nemocí existuje ve stínu moderní medicíny také šeré moře „alternativních“, možná „placebo“ medicínských metod, jejichž princip je stejně „záhadný“ a eventuální úspěchy „nevysvětlitelné.“ Celostní, psychosomatická, čínská, tradiční orientální medicína, naše domácí bylinkářství, evropská homeopatie, akupuntura atd. Nabízí se zde vpravdě „homeopatické“ řešení: (míněno v principu „homeo - terapie“ aneb léčby „stejného stejným“) „záhadné“ nemoci přenechat znalcům a provozovatelům „záhadných“ metod, které s určitým nezanedbatelným úspěchem fungují, navzdory tomu, že objektivně (vědecky) nevíme jak. Ekonomicky vzato, alternativní medicína se od standardní zásadně liší tím, že není hrazená ze zdravotního pojištění. Pokud tady péči o „záhadné nemoci“ svěříme těm, pro které je „hádanka života“ denní chleba a „věčné pravdy“ důležité stejně jako důkazy ověřené na laboratorních myších, uleví se daňovému poplatníkovi od starostí s tím, za co vlastně platí zdravotní pojištění.
Jen si nalít čistého vína.
www.akupunktum.cz
