Vzpomínky humanitární pracovnice 3

Velikonoční vzpomínka učitelky z české experimentální hokejové školy v Afgánistánu z jara 2001. Talibán před branami a projekt internet do škol je vážně ohrožen.

kapitola z románu Bad Design, vydal Divus 2009, napsal a nakreslil Michal Vimmer

Ráchel, Afgánistán, duben 2001, Velkopáteční večer

Studio Kamarád

Toho podvečera se celá třída sešla u televize v čajovně. Začínalo Studio Kamarád. Dědové a děcka střídavě vstávali, přehrabovali se a lovili v hromádce humanitárních sušenek a čokoládiček a usedali s humanitární pomocí na koberec.

Starci se modlili a kleli, když uviděli Mufa.

„Proč se to jmenuje Muf?, u aláha!,“ zuřili o překot.

Copak já vím?

Navrhla jsem, že napíšeme do televize. Když nám to Šupina s Kemalem dovolí.

Nálada byla slavnostní i pohřební zároveň.

Pohřeb je taky slavnost.

Úspěch byl, že naši se zmocnili humanitárního konvoje dřív než talibánští krvaví psi. Všichni ale už jenom točili růženec a čekali, až přijdou.

Vešli Šupina s Kemalem. Tvářili se chmurně. Na výši doby.

„Asi bys měla vědět, že světová veřejnost už pokládá naši oblast za obsazenou Talibánem.“

„A je to snad pravda?“

Byl bledý a odmlčel se.

„...nesmíme se strachy podělat.“

„Blbost! To ne! Ne! Musíme protestovat! Musíme vydat svědectví!“

Vždycky když majitel čajovny uslyšel Talibán, ochotně spustil o tom, že jsou to čágo belo (moc se mu to líbilo) - úplní šílenci. Pak 100% propukne hádka, co udělají jako první, aŽ TADY BUDOU: Vypnou televizi?

Rozkopou televizi?

Ustřelí anténu?

Zapálí generátor?

Nalepí všem vousy?

Znásilní ženy?

Rozpářou míč na nohejbal?

„Děsí mě naše současnost …,“ vzdychl Šupina. „Čtu Kosmovu kroniku.“

Kemal s planoucím zrakem začal spekulanty uklidňovat: Možná je tu ropa, u aláha! Všude kde je islám, je i ropa! Kdo věří v jediného boha, tomu se nemůže nic stát! Ještě se uvidí, kdo s koho! Budeme se mít skvěle!

Štamgast Hafíz si zarputile nenechal vymluvit, že krev poteče proudem, naplní potok i rokli a vylije se z břehů, protože „bratranec je u nich, je ukrutným talibem už od ramadánu, tak snad o tom něco ví!“ a hned vytáčel jeho satelitní telefon,aby nám dokázal, že je to přesně tak.

Menší děti začaly plakat, vřískat a choulit se k nám.

Šupina si mnul vous, a pak se vzchopil ke svému historickému opitimismu:

„Jen se nebát! Kluci! Udělám z vás hvězdy NHL!  ... Po Mnichovské dohodě jsme na tom v Československu nebyli o nic líp.

My, odnepaměti nejvyspělejší národ srdce Evropy. My, jediní zastánci demokracie široko daleko – tak jako teď vy v Ázii!

Naše vlast byla cudná a přece opuštěná! Naše krásná, mladá republika, štíhlá jako proutek, ověnčená náhrdelníkem nejmodernějších a nejdůmyslnějších, prostě nepřekonatelných bunkrů s věnem dokonalé artilerie, žádané po celém světě chtěla bránit svoji neposkvrněnou čest!“, mrká na mě.

„Leč, neohrozily ji zákeřné nepřítelovy tanky a děla. Znásilnila ji nečekaná zrada našich spojenců! V zájmu evropského míru odevzdali někdejší opatrovníci naši panenskou krasavici hanebnou úmluvou do rukou chlípného protivníka jako starou, ohlodanou kost! Arciďábel Hitler osobně dostavil se na Hrad utrhnout naši růži svobody, Prahu, matku měst - nejkrásnější město na světě. Nechť! Po hnusné svatební noci čekala uchvatitele nejlahodnějšího květu trnová koruna!

Uchovali jsme naši Prahu rozumnou politikou před zničením a naše skvělé klenoty, tanky a děla, se bezvadně osvědčily na všech frontách odložené války! Naši chrabří parašutisté, princové demokracie, jediní v Evropě, dokázali nenáviděnému místodržícímu, spícímu v Praze svůj sen o povolné děvce, setnout hlavu!

Všechno mohlo být jinak, kdyby opět na Krymu, v jiskrném městě Jaltě, o nás bez nás!, nezmocnili se naší zneužité vlasti škrtem mapy Rusové … 40 let jsem nesměl ani pípnout, že naši skuteční vyvolení osvoboditelé, Američané, vstoupili v Máji 45. s láskou až do Rokycan!

Až v srpnu 68. ruští barbaři téměř zadupali plod naší lásky k pravdě.

Historie je absurdní. Málem to byli naši chrabří legionáři, kdo utopil bolševickou hydru v kolíbce na krvavé sibiřské magistrále…

A co? Přežil jsem Sovětský svaz! Kde je ten prohnilý kolos, ptám se? Pohleďte!

Ke je srp a kladivo? Kde je rudá hvězda?

Leží v prachu! Také zásluhou vašich statečných otců a matek! Naše česká vlajka vlaje dál, na troskách zločinného bolševického impéria!

Pravda vítězí!“

„A co jste dělali v zimě?“

„V zimě?“

„Co jste dělali v zimě, když v srpnu přišli Rusové?“

„V zimě jsme přece jako hokejová velmoc kralovali na světových kluzištích!“

„A v létě jste dělali co?“

„Každou neděli jsme obuli vycíděné kanady, navlíkli s láskou opečovávané maskáče po dědovi, různé starožitné hacafraky z první a druhé války, popadli usárny a vyráželi do lesů, na vodu a do hor…“

„…střílet komunisty?“

„Jak to? Jak to že jen o víkendech?“

„Co?

Pánové! Situace ve středu Evropy, je mnohem, nesrovnatelně komplikovanější, než si vy dovedete vůbec představit.

Vy nevíte, co to je, muset chodit do práce. Co to je jezdit tramvají a metrem. Nemusíte se ohlížet na poklady minulosti, ani na rozvinutou infrastrukturu.

Boj v našich středoevropských podmínkách, se vede na diametrálně odlišné, sofistikované úrovni. Peticemi, manifesty, na tajných bytových seminářích ….“

Strhla se bouřlvá debata mezi negramotnými starci a staršími chlapci, kteří už z vlastivědy něco pochytili: co je to sobota, tramvaj, metro, petice, práce …

Šupina se ke mně přitisknul.

„Zmocňuje se mě pocit lehké melancholie nad nenapravitelností světa.

Jsou to ignoranti. Vážím si tvojí práce v Africe. Snad příští generace bude mít více štěstí …“

„Pusť mě. Prosím. Nech toho. Pusť mě na internet!“

„Něco za něco, děvočko. Kam zas jdeš?“

„Ale! Jdu čůrat. Proč tu SAKRA doteďka není dámskej hajzl ???!!!?“

kapitola z románu Bad Design, vydal Divus 2009, napsal a nakreslil Michal Vimmer