Vzpomínka humanitární pracovnice

Protože zrovna válčíme v Lybii, zapomínáme na naše lidi v Afgánistánu. Co se tam zrovna děje těžko říct, takže nabízím vzpomínku humanitární pracovnice Ráchel na první den v České hokejové škole z ledna 2001.

Ráchel, Afgánistán, začátkem ledna 2001, 1. den ve škole

Křída

Zaspala jsem! …

Jsem mrtvááá! Chci spááát! Spát. Spát. Spát …

A, - Ferda...

To mám teď vstávat o 6 hodin dřív?!

Néééé! Doprdele!

„Vstávej! Máš zpoždění, děvenko! Chceme, aby nám děti chodily do školy a včas, tak my musíme být na místěí!“

„Nikdy jsem nebyla tak daleko na východě! Jaký je rozvrh hodin?“

„Odučil jsem za tebe tělák a občanku. Teď jsem dal řádně velkou přestávku, ale už šupej! Ať nemusím suplovat ještě tvoji biologii!“

„Myslela jsem, že … dneska mě tak maximálně představíš… Ferdo.“

„Myslela? My tady jsme zvyklí vyhrnout si rukávy a makat, děvečko! Tady nejsi v Súdánu!“

„Co je v osnovách?“

„O tom už jsme mluvili včera. Lyžařský zájezd. “

„…a dál?“

„Z objektivních příčin lyžák odložíme. Stejně v květnu děti do školy nedostanem. Uděláme si strejčka!“

Tak jdeme rezavým prachem do školy.

„ ...Tak děti; představuji vám vaši novou kantorku. Budete ji poslouchat jako hodiny! Co to vidím? Co znamenají ty ksichty zmalované? Co to má znamenat? Kolikrát jsem vám říkal, že lyžařský vosk není k jídlu!“

„Jdem se umýt!“

„Přinesu petrolej!“

„Nikam! Sedět! Máme skluz!“

(Nebude potřeba výplach žaludku? Ale jak na to? Vypláchnout lyžařský vosk? To asi nepůjde. V Sudánu jsme na to měli aparát. Llidi jedli hlínu a kobylky. )

„Dobrý den, děti, já jsem Ráchel. Teď bych vás chtěla poprosit, aby mi každý z vás  představil. Napsal svoje jméno na tabulku, abych věděla jak se jmenuje a mohla si zapamatovat, jak vám mám říkat … ukazujte tabulky tak, abych je viděla, tak …“

(Když jsme tehdy zjistili, že se nám vloupali do skladu a sežrali léky, hned jsem se do toho pustila. Nikdy jsem to nedělala, tak jsem to chtěla zkusit. Vybrala jsem nějmladšího zloděje, vypadal zoufale, nacpaný k prasknutí.)

„Tak děti, ky poslouchejte paní novou učitelku. Já jdu testovat puky.“

(Vypláchla jsem ho, a byl na umření, zato ostatní, co ty jedovatý kapsle v klidu strávili, zjevně pookřáli. Konečně to nebyly jen prošlý léky, co se běžně dostanou do Afriky. To byly prostě želatinový kapsle s moukou a cukrem. Placebo! Objev sezóny! Kaše Faux Pas!)

Koukám na ta jména: Mojmír, Pankrác, Prokop, Kazimír, Spytihněv, Bezdrev, Kozina, Vsacan …

„Děláte si legraci? Zajímají mě vaše skutečná jména!“

„Ale pani učitelko! To nám dala naše paní učitelka! Paní učitelka si nás tak pamatuje!“

„…dobře, zatím … dobře. Kde jsou dívky?“

Mlčení.

„Kde jsou holky?“

Nejsou.

„Ptám se, protože zrovna dnes máme … budeme probírat téma, které se nutně týká nás všech … tak, kluci. Jaký je děti rozdíl mezi holkama a klukama?“

Domorodý jazyk, smích.

„Česky, prosím! Nestyďte se. Proto jsem tady, abychom si objasnili základy pohlavní výchovy. O.K. Můžeme to tedy probrat zvlášť, holky, kluci …, ale s vámi začnu. Tak, kluci. Povídejte. Má někdo nějaký nápad? Chce někdo něco nakreslit?

A … kde máte křídu? Václave! Dojdi pro křídu!“

Václav zbledl

a odešel ze třídy.

Postavila jsem se zády k tabuli s nalakovaným obrysem České republiky, rozhodnutá improvizovat … rozhodila jsem rukama,  když začli vykřikovat:

„Aš! Výroba příze!“

„Haviřov! Založen 1950!“

„Ne Haviřov! – Bohumín! Drátovny plechu!“

„Počkejte s tou vlastivědou! Máme mít biologii. Měli bychom si říct, a jistě vás to zajímá, jako všechny … j

jak přicházejí děti na svět. Jak se rodí děti? Kdo to ví? …Kde je ten Václav tak dlouho?“

Josef před sebe položil na lavici krabičku křídy a zlomil ji.

Všichni najednou, jako na povel, začli mručet a divně se soukat z lavic,

nad hlavami se jim zježily židle…

„…sednout!“

… v letu se jedna odrazila od tabule, jiná mi přistála na palec…

„Au!“, uskočila jsem ke dveřím, řvou a skáčou taky, třebaže 7 z deseti nemělo ani jednu nohu.

Třída má asi čtyřicet žáků.

(kapitola z mého ilustrovaného románu Bad Design, vydal Divus 2009