Vzpomínka humanitární pracovnice 2

Pokračování (skok vzad) vzpomínek Ráchel, dcery z nejlepší pražské rodiny. Jak se dostala do afgánského pekla (1. České hokejové školy). Vánoce 2000: v Praze zuří televizní krize a Ráchel se právě vrátila z mise v Súdánu. Co teď se Štědrým večerem?

Ráchel, před koncem roku 2000

Afgánistán

Proč já mám takovou smůlu na samolibý kretény!

Tenhle mě bude pronásledovat až domu, chudák! Aby nenastyd! Kretén!

Jo, ten si mě najde. Má svoje páky … kravaťák!

Pražští důchodci, od jara do zimy, načnou ráno svůj denVečerní Prahou.

Ráno co ráno, každý den hlásí rádio Přehled očekávaných událostí…

V Súdánu nikdo nikdy nic nečeká. Súdán se od vás ničeho nedočká.

Drazí spoluobčané! Vždyť vy víte! My víme. Jen žádnou neočekávanou událost!

Vy v Praze víte nejlíp, co se bude dít. Co by se dělo. Hlavně,  aby se něco nestalo!

Jasný zprávy.

To by tak hrálo!

Copak dělaj naši v koordinační humanitární agentuře?

Zase upadla klika. Jako posledně.

„Už by sis to moh přišroubovat.“

„Ráchel! Neser! To jsou k nám hosti! Vítej, hvězdo Jihu! Tak co hladomor?                                                   Bída, co?“

„Proč lezeš po zemi?“

„Mám za skříní myš! Obávám se, že je jich tam asi víc. Mrchy. Svině! Je to hrozný.

Když se zaposlouchám, slyším, jak dupou a hlodaj! Pakáž! Co v Súdánu?“

„Dupou? Co to máš za myši, simtě?“

„Pochybuješ? Jsou to myši! Viděl jsem je!“

„No …v Sůdánu … to vypadá špatně. Možná bude vánoční příměří, ale zatím to není podepsaný. Podle mě se nedohodnou.“

„Jasně. Hele a co jinak? Možná sis všimla, že tady se to taky vaří!“

„Ani ne. Co ty?“

„Holka, mám problém. Teda zaprvé nemám žádný dárky, … teď ta stávka do toho … a potřebuju do konce roku utratit nějaký prachy. Znáš to.“

„To bude problém.“

„Si dělej prdel. Půl melounu.“

„No bóže.“

„Kdybys věděla! To jsou ostře sledovaný prachy z ministerstva školství v rámci projektu Internet do škol!“

„Vo co de? Nějaký počítače?“

„Kompy máme. To je suma vyčleněná na mzdy. Potřebuju člověka do Afgánistánu. Doplnit tým. Nejlíp hned. Včera bylo pozdě.“

„Jo?“

„Já vim, hele, Ráchel… Klid. Jenom ti řikám, jaká je situace.“

„A co tam?“

„V Afgánistánu je klid. To se nedá se Súdánem srovnat. Vpodstatě odpočinková záležitost. Potřebujeme supl na naší experimentální škole.“

„Fakt? Co si mám pod tím představit?“

„Jasně. Hele. Je to česká škola. Výuka probíhá v češtině …“

„To je dost experimentální.“

„Jasně! Je to fantastická věc! Jinak se ještě domluvíš rusky, chápeš, okupace. Domluva tam není problém. Problém je, že v osnovách máme lyžařský zájezd. Máme lyže, boty, výstroj - všechno.

Jenže musí jet dva pedagogové. A ty já nemám. Učitelka mi odjela na dovolenou a zůstal tam ředitel Šupina.

Ten tam chudák musí bejt furt. Je nenahraditelnej. “

„Ten slavný válečný zpravodaj?“

„Jasně! Znáš!“

„A sníh?“

„Spousta sněhu! Kalamita! Sjezdovky v Kandaháru! Vyhlášený, nejlepší sjezdovky britskýho impéria! Já bych jel hned, neváhám ani vteřinu. Nemůžu. Prúda.

Všichni jsou teď na Kavkách, něco dělaj, o něco jim jde, bojujou a já … No a já tady musim dřepět a koordinovat.“

„No jo... Aha. Učit, to je to poslední, co bych chtěla.“

„Jasně. Mě by to ani nenapadlo ti to nabízet, přijelas po půl roce domu, z takový prdele, to je jasný. Musíš se dát v prvý řadě do kopy, jasný. Tam teda nejde vůbec vo učení, ale jen vo ten lyžák, ale to je jedno, to se vyřeší. Nezajdem na kafčo?

Telku nám zkurvili, sráči!“

„Co zkurvili? Ty nemáš Novu?“

„Dobrej fór, ha ha Ráchel. Tys byla vždycky kontroverzní. He he. Dobrej fór.

Dlouhos tu nebyla, viš! Nemůžeš dění tady tak úplně rozumět. Víš…“

"Nepochubuju. Já to znám.“

(kapitola z autorem ilustrovaného globálního románu Bad Design, vydal Divus 2009