V hlavním stanu europedofilie

Před 10 lety v pedofilním srdci temnot evropské Unie, v šerém ardenském lese ... Naši hrdinové přijíždějí do dětského domova, aby se seznámili s podmínkami veřejné zakázky. Kapitola z románu Bad Design.

Velký pátek 2OO1, začátkem dubna, já s Egmontem

V Ardenách

„Vezete pomlázku?“, zajímá tajemníka, sotva jsme si k němu přisedli do vozu. Řídí sám.

„Ne,ne, pomlázky nám sebrali na hranicích. Nechali nám leda paraple.“

„Na hranicích? Prosím vás? Děvčata se tak těšila! Spoustu vajec nazdobila!“

„...na německých hranicích, samozřejmě. Kvůli slintavce.“

„Co má ta vaše pomlázka společného se slintavkou?“

„Proutí raší na venkově ... kolem se pasou ovce, okusují vrbu, slintají. Kdoví. Tak co dělá Dutroux?“

„Co s ním pořád máte, Egmonte?!“

„Z celé Belgie znám  jenom vás a jeho, tak se ptám.“

„ ...Hm. Dejte pokoj.  ...To mě mrzí. Moc mě to mrzí. Byli jsme moc zvědavi na české velikonoce! No, hlavně že jste vpořádku dojeli. Před 14 dny jsme měli na železnici 8 mrtvých.“

„Jak to? Srážka vlaků?“

„...Proto tak nerad vidím, že jezdíte vlakem.  ...Bohužel, kousek před Bruselem. Vlám signalista nerozuměl našemu, že mu ujíždí nákladní vlak proti osobnímu. Komisní Vlám samozřejmě žádal překlad ,Můžete to říct vlámsky?´

Jen skončili s touhle naší belgickou konverzací, bylo hotovo. Vlaky se srazily, konec.Prostě taková naše malá všední belgická tragédie.“

„Nerozuměl?“

„Bohužel. Oni neumí francouzsky!“

„No tohle.“

„To je s podivem … že se to neděje denně.“

„Bůh chraň! Naštěstí nikoli. Ostatně viníkem byl samozřejmě strojvedoucí a nákladní vlak. Červená znamená pořád Stop: I pro ty naše milé Vlámy, to je jasné. Měli by se zase začít učit řeč. A skafandry máte?“

„Ovšem, přijeli jsme přece pracovat.“

„Skvěle! Pracovat! I ve svátek, to se ví. Nevím, jestli bych to měl prozrazovat, tak … Na sobotu jsem pozval valonskou vládu.“

„Vážně?“

„Ano, jistě. Ať jednáme o konkrétním problému přímo konkrétně na místě. V kompetentním složení, že …“

Zastavil v tichém koutě lesa.

„Pánové, věřím, že si budeme nadále rozumět. Ve společném zájmu. Všimli jste si už, jak je v Belgii politika delikátní. Neustále jsme nuceni hledat složitými a nákladnými způsoby kompromisy. Prosadit i drobnou změnu, detail, maličkost, spotřebovává enormní množství energie. Na obou stranách hranice. Bohužel. V Belgii vždycky musíte počítat s tím, že někdo stojí proti vám. Z principu, chápete? Bohužel. Najít společný zájem je opravdu práce pro vraha, jak se říká. Rozumíte?

Jak jsem řekl, je to únavný, vyčerpávající poziční boj. Situace je jaká je. Nedá-li se nic změnit, buďme rádi za to. Mezi námi, je logické, že obě strany sní o Blitzkriegu, o rychlém útoku a jednoznačném zisku. Zázračné zbraně však nejsou. Čili co nám zbývá? Není tu hřiště pro čestný souboj. V takové ztracené situaci se hodí každá špína a podlost. Pochopte, že se mi něco takového hnusí a říkám vám to raději rovnou proto, abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením. Samozřejmě, jste inteligentní. Vám snadno dojde, že jedním ze starých prohnaných prostředků skryté politiky je vydírání; ano,ta hnusná pedofilie je jejich poslední hit. Jak snadno se rozpoutá hon na čarodějnice! Obvinění může vyvstat tak snadno. Každý se bojí, aby si nezadal, a místo zkvalitnění péče o děti tu máme pravý opak! S tím já se odmítám smiřovat, ale situace je právě taková, jak vám říkám. Není to vůbec snadné pochopit. Velmi těžké je v tom žít.“

Rozjeli jsme se.

„Zůstávám předsedou správní rady nadace našeho malého dětského domova, protože mám čisté ruce.               Chci dětem pomáhat. Ale za těchto poměrů nestojím o publicitu. Chci pro děti pořád jen to nejlepší. Předpokládám troufale, že mám vaši podporu?“

„Ovšem. Spolehněte se.“

„Pokud budou naše vztahy korektní, nebudete litovat. Může se, bohužel přihodit neočekávaná nepříjemnost. S tímto rizikem pak bych vás prosil o diskrétnost a o elementární loayalitu. Je to kolem nás, špinavá nevyhlášená válka.“

„Můžete se spolehnout. Takže ... Takže náš společný projekt bude přestavba dětského domova?“

„Výborně! Chápete! Nemusím nic vysvětlovat!,“ rozsvítil světla se a radostně zablikal.

„Tolik jsem se těšil! Vánoce a velikonoce miluji. Víte proč? Protože je mohu trávit s dětmi.

Mám jinak hrozně málo času – práce, práce … někdy už ani nevím, k čemu to je. Mezi dětmi je to něco jiného.

Cítím se jako znovuzrozený, v těch rozzářených dětských očích. Cítím, že mě potřebují. Chci, abyste to také cítili.

Já jsem se jako kluk na vánoce vždycky těšil – ale vždycky trochu marně.“

„Marně?“

„Ano! Záviděl jsem sestře! Ona dostávala panenky, a já jenom auta, tanky, takové ty kraviny. Jenže co s tím? Rodiče byli stejní jako všichni … chápu je.

Nikdy je nenapadlo koupit mi kočárek.

Jsem rád dospělý, protože si mohu hrát, s čím chci. Děti potřebují svobodu volby už od mala, já to vím.

Já rád rozdávám dárky. Všimli jste si? Nebudete litovat.“

kapitola z románu Bad Design, vydal Divus , napsal a ilustroval Michal Vimmer