Udělejte z nich zeleninu !

Jako po náletu německého pilota airbusem do alpského hřebene, vraždách ve Žďáru, v Uherském Brodě a znovu v pondělí v Horní Bříze, se veřejnost ptá, na co tu psychiatrii máme ?

Normální většina společnosti (normální, protože normu z principu tvoří většina) se oprávněně může divit, jak se může stát, že je po nebi vozí duševně vyšinutý jedinec?  Jak to, že podivín, který dělá v ulici každou chvíli kravál a vyhrožuje na potkání, drží legálně revolver ? Jak to, že psychiatričtí pacienti po propuštění z léčení vraždí ?

Skutečnost je složitá, každý z uvedených případů je něčím jiný, zvláštní, možná mimořádný a těžko se k nim vyjadřovat bez detailní znalosti okolností. Ale bez ohledu na skutečnost, namluvilo a napsalo se toho hodně, protože čím méně víme, o to víc se nabízí příležitost omílat obecně zažitá klišé, předsudky a nepravdy. Tak aspoň 3 poznámky :

1. Například pilot German Wings, Lubitz: Mediální zkratka, která zůstane z katastrofy zapsána v paměti běžného posluchače zní, že se jednalo o nebožáka trpícího depresemi, tedy uživatele antidepresiv, který měl ležet doma v posteli a brát prášky. Jenže on, nešťastník, místo toho roztrhal neschopenku - a letěl. Co se do zkratky nevešlo ? To, co se o údajném vrahovi z kniplem airbusu napsalo, popsalo všechno možné, jen ne skutečně trpícího, depresivního člověka. Bohužel. Pravdou je, že dnes jsou antidepresiva běžně předepisována (nejenom) psychiatry i na stavy, které s depresí nemají nic společného a m.j. také psychopatům. Lidem, kteří sice nejsou normální, nejsou nemocní, ale jsou nebezpeční. Není také pravda, že moderní antidepresiva jsou neškodná, nemocným pomáhají a zdravým neublíží. Antidepresiva jako všechna psychofarmaka dokážou chování člověka změnit, a ostatně seznam jejich vedlejších účinků je dlouhé čtení. Zvýšené riziko sebevražedného, ale i vražedného chování je mezi nimi také.

2. Představa, že moderní psychofarmaka dnes léčí a vyléčí cokoli, i potenciální vrahy, jen je brát, je optimistická, dává naději, ale naivní. Úskalí psychiatrie jako medicínského oboru tkví v tom, že jde o jediné zdravotnické odvětví, kde si značná část pacientů neuvědomuje, že je nemocná a léčit se prostě nechce. Psychiatrická léčba pak bývá nucená a nedobrovolná ; také proto, že se po "léčbě" necítí vždycky lépe, ale mnohdy hůř. Stálá žízeň, neutišitelný hlad, ztuhlost, křeče, spavost nebo stálý neklid, vygumovaná hlava ... ne každému, ale může se stát. Takoví pacienti se neléčí pro sebe, nýbrž "ve veřejném zájmu."  Pokud se ovšem veřejný zájem omezí na to, že pacient přestane vykládat bludy a napadat okolí (a je tedy z psychiatrického hlediska považován za propustitelného) aniž by pochopil, proč se "tohle nesmíš a tohle se nedělá", takový z léčby vypuštěný pacient léčiva zahodí, sotva k tomu dostane příležitost. Jediný způsob, jak z nebezpečného šílence udělat spolehlivě neškodného chovance je předávkovat ho sedativy, "udělat z něj zeleninu", jak se říká mezi profesionály. Sebemodernější a sebedražší psychofarmaka prostě nemají svůdnost drog, které závislí užívají rádi nebo z nezbytné potřeby. Psychofarmaka neléčí příčinu, ale jen potlačují příznaky.

3. Psychiatrizace a chemizace společnosti postupuje mílovými kroky. Máme léčiva pro nepozorné a zlobivé děti, na úzkosti, deprese, manie, demence i schizofrenii. Vědecky je podrobně zmapováno, co ta psychofarmaka v mozku dělají a z toho odvozujeme, co pacientům chybí a co potřebují. Kupodivu, třebaže je mezi lidmi stále více psychofarmak, přibývá pacientů, nemocných, nikoli vyléčených. Stále více je  invalidních důchodců, a stále méně je psychiatrů, protože stárnou, umírají a mladí nejsou. Protože to skutečně nemůže dělat každý. Protože vyznat se v lidech, i když jim do hlavy nevidíme, je spíše umění než věda nebo učební obor.

Ano, něco je špatně a psychiatrie potřebuje reformovat jako sůl. Prášky a injekcemi na hlavu si ale asi moc neposolíme.