Tajná jako Alkajda

Chartu77 podepsalo pár lidí. Každý o ní slyšel, ale nikdo ji nečetl. Spousta lidí Chartu povinně odsoudila. Všichni dohromady se pak po Listopadu nestačili divit. A kdo zná Kuřimskou výzvu? Abychom se zase nedivili ...

Michal Komárek, Greenpeace

Ani zde pravidelně informovaní zasvěcenci vlastně dodnes netuší, co to znamená, když se řekne tzv. Kuřimská výzva. Upřímně řečeno, ani po roce aktivit tohoto nadějného revolučního uskupení není divu, že definice nám uniká : když máme co do činění s tajnou platformou ...

 Nejlepším modelem, na kterém si můžeme ukázat fungování tohoto diskrétního orgánu je tzv. Alkajda.

O Alkajdě se ve světových masmédiích mluví už skoro 20 let, z toho nějakých 10 let denně. Pod trvalým tlakem oficiální propagandy vzniká dojem, že „samozřejmě všichni víme, co to je:“ Legenda o islámské teroristické síti řízené Usámou Bin Ládinem z Afgánistánu, která usiluje sebevražednými útoky o světovládu. Sebevrazi zbourali Dvojčata, řádili v londýnských autobusech a madridských vlacích, a od té doby, co se pro jistotu naprosto všechno natáčí, odposlouchává, monitoruje, archivuje, analyzuje a preventivně zadržuje a popravuje, se tento velkoklub islámských sebvrahů specializuje na letecké pašování bomb v zubních pastách, parfémech, podrážkách, ponožkách, slipech atd.

 Tomu se říká Alkajda.

 Kdyby nic jiného, Alkajda je opravdu vyčerpávajícm heslem ve Wikipedii viz http://en.wikipedia.org/wiki/Al-Qaeda Jenže docela podrobně si lze na netu přečíst mnoho argumentů proč nevěřit, že nějaká Alkajda vůbec kdy existovala. Např. Adam Curtis, dokumentarista BBC, o tom natočil seriál viz http://blisty.cz/art/20440.html (Al Kajdá neexistuje, 2004).

 Curtis (a četní jemu podobní nevěřící kverulanti) stručně řečeno dokumentuje, že tzv. Alakajda je umělá „organizace“, nic než imaginární složka, kauza reálná jako šanon novinových výstřižků a nahrávek pořízených a stvořených aliancí západních tajných služeb a médií. Tzv. „Alkajda“ je jeden špinavý pytel, do kterého se cpou zoufalé osoby a bezmocné spolky, které se navzájem nejen neznají, nikdy nespolupracovaly, ani nic nekoordinovaly, a žádného vůdce nikdy neměly.

 Co lze potom ve světle dosud objasněných poznatků potom říct o tzv. „Kuřimské výzvě“ ?

 Ano, tzv. Kuřimská výzva k nápravě naší společnosti má s Kuřimí asi tolik společného, jak srdečný vztah měl nebožtík Usáma s iráckým Sadámem nebo afgánským talibánem.

Hlavou a záštitou tzv. Kuřimské výzvy je brněnský ilegální Mravenec Pepa Škrla – asi do té míry, jako byl Usáma organizátorem 11. září 2001 (NYC), 11. března 2004 (Madrid) či 7. července 2005 (Londýn).

 Tzv. Kuřimská výzva má podobně registrované členstvo s legitimacemi, organizační strukturu a hierarchii jako tzv. Alkajda. Čili nevíme kdo, ani jak.

 A program tzv. Kuřimské výzvy? Je znám zhruba stejně detailně jako prezidentské plány filantropa Honzy Fišera, který pochopitelně nemá a nikdy neměl žádné vazby k revolučnímu islámu.

 Ještě než si shrneme pravděpodobně známé cílové body tzv. Kuřimské výzvy, přopomeňme si nejčerstvější indicii existence fenoménu tzv. Kuřimské výzvy z pera obvykle dobře infomovaného Michala Komárka.

Někdejší programový ředitel české Greenpeace píše aktuálně v Literárních novinách 15. srpna 2012 v článku „Začal Velký přechod … a Češi u toho nejsou. Dokonce o něm ani nevědí. : „Převratná událost ve světě nevládních organizací a občanských iniciativ se loni odehrála v Londýně: sešlo se tu přes sto zástupců nevládních organizací, výzkumných nadací a univerzit, aby na dvoudenní konferenci jednali o tom, jak naplňovat program nazvaný Great Transition (Velký přechod). Ten počítá s proměnou stávající ekonomiky, životního stylu a hodnot a otevřeně mluví o nutnosti proměny celého společenského systému.“  

 Ano, Češi zaslepení Prahou, Bruselem a Washingtonem systematicky dělají chybu, že si málo všímají dění v Londýně – a v Brně.

 Komárek přibližuje změnu strategie konglomerátu nikým nevolených spasitelských organizací a poukazuje na úskalí, se kterými se NGO v současné etapě cesty k zářným zítřkům setkávají: „Nevládní organizace upouštějí od přílišné kritičnosti a varovných prognóz, protože – poučeny moderním marketingem – chtějí lidi motivovat především pozitivně a obávají se, že „nepříjemné pravdy“ individuální dárce odradí. Zdráhají se říkat lidem, aby změnili svůj styl života, raději tvrdí, že nové technologie jim šetrnějším způsobem zajistí stejný standard. Upadají tak do „technologického optimismu“, který sdílejí s vládami i velkým byznysem: správně nasměrované investice a moderní technologie si pak podle nich se základními problémy poradí. Je ovšem otázka, zda je to směřování k udržitelné budoucnosti, či spíše budoucnosti výhodné pro určitý typ podnikání a politiky. 

 Podobná diskuse se vede i v Česku, byť zatím jen v úzkém kruhu lidí kolem některých občanských iniciativ, píše Komárek ...  Příznačný je povzdech aktivisty významné brněnské nevládní organizace, který komentoval poslední zprávu ministerstva vnitra o extremismu. Ministerstvo opět neopomnělo zmínit „ekologické subjekty“, nicméně volilo smířlivý tón a konstatovalo, že „environmentální scéna zůstala umírněná“. A aktivista v e-mailu desítkám kolegů napsal: „Je pěkné, že ministerstvo uznává ekologické nevládní organizace za legální, dokonce i za legitimní. Škoda jen, že s tou umírněností má taky pravdu.“

Takže to musí přestat !

Konečně od toho je tu tzv. Kuřimská výzva – neautorizovaná verze: ...

Pokračování příště. Možná.