Špunt na prameni

Román se špatným koncem se na pokračování valí od vánoc 2000 do velikonoc 2001 ze Prahy do Súdánu přes Curych, Brusel, USA, Afgánistán, Indočínu a  do Antarktidy: to je Bad Design. Vydal Divus 2009

Neilustrovaná blogverze rukopisu s románu s vysvětlivkami seznamuje čtenáře s

a) ... bývalým internistou (autorem),  který rezignoval na místo primáře v biochemické laboratoři a hodlá se uplatnit jako zedník, protože pochopil a nesmířil se s problémem smrtícího designu a filozofií Ludwiga Wittgensteina. Po předvánoční demolici bytu na sídlišti Stodůlky následuje nově nalezeného mistra do Švýcarska, kde v horském bunkru vyzvednou nové pracovní kombinézy, zamiluje se v Curychu do slečny Uschi a po kontrole rozestavěného plovoucího hotelu jedou vlakem do Bruselu jednat o lukrativní zakázce pro českou Misi. Český komisař by si rád dopřál luxusní koupelnu.

b) ...bývalým fetákem, pražským dekadentem Špínou, jenž po propuštění z nemocnice Na Františku vrazil všechny prachy do odvykací cesty do Zlatého trojúhelníku.  V nejhorším potkává krajana, který si inspirován četbou Neználka v džungli vybudoval pilzenbudhistický pivovar. Špína přejmenovaný na Šroubka veze náklad piva přes čínskou hranici. A už je v Číně. Kupodivu Špína alias Šroubek všemu rozumí: jak je to možné ...?

c) ...studentkou Rozálií, která brigádničí v krematoriu, Noble, Georgia, USA. Je to tam dobrý, prostě super. Vzorná , komunitou oblíbená černošská rodina provozovatele kremtoria ji bere za vlastní. S vlastní matkou si nemá moc co říct a otec medituje v Antarktidě ...

d) ... Rózinou sestrou, humanitární pracovnicí Ráchel, která než by strávila vánoce s matkou, raději z mise v Súdánu míří do Afgánistánu, kde na ni čeká výuka v české hokejové škole vedené předním českým bojovníkem proti komunizmu Šupinou. Startuje tam projekt Internet do škol zatímco enklávu obkličuje Talibán ...

pokračování

Já, v Bruselu, konec února 2001

V koupelně

Čekala na nás pověřená tajemníkova sekretářka. Misionář ani nepozdravil

a hnal se do koupelny.

Strávil tam drahnou chvíli sám. Pak se dveře otevřely a pokynul nám z vany. Dále.

„Tak mi řekněte, jak si to představujete. Mluvte. Jsem jedno ucho, ha, ha.“

Sedli jsme na kraj pěny. Egmonta očividně rozladilo, že má za takových okolností činovníka přesvědčovat a znovu všechno vysvětlovat.

Linie ladně koupelny běží, krouží a nenápadně přecházejí, bez švů, svárů, bez spár a bez výčnělků. Komponenty jsou skryté nebo zapuštěné do monolitu. Všechny plochy sousedí hladce. Vnitřek prostoru je celistvý. Je to vidět. Co se o tom dá říct?

„Víte, naše práce, a každý náš výtvor je unikát. Je to přesná koncepce pro místo a na míru jeho majitele. Nepoužíváme žádné prefabrikáty.

Čili nemůžeme vystavit v Bruselu nějaké to klasické koupelnové studio.“

„No, neviděl jsem od vás ani prospekt. Manželka se dost divila. Co to je za firmu?, povídala, divný, co?“

„Z obrazu samého nelze poznat, zda je pravdivý či nikoli.“

„Tak si natočte video.“

„Naše firma má zájem představit naše řešení mezinárodnímu publiku, třeba koupelnu, na reprezentativním místě. Význam Bruselu, metropole Evropy, nás logicky motivuje situovat naše dílo právě zde.“

„Říkkáte zastoupení firmy. No dobře, a co já s tím?“

„Zákazník si ze srozumitelných důvodů nepořizuje koupelnu proto, aby ji stavěl na odiv. Koupelna běžně nepatří mezi veřejné, respektive prvoplánově společensky užívané prostory bytu. Naopak. Koupelna je nejintimnější místo. Pozvat cizince do koupelny je nesporně projevem důvěry. Vzájemné důvěry. Hostitel pak předpokládá, že se na jeho pozorně střeženém území nebudete zdržovat déle než je nezbytně nutné.“

„No dobře.“

Vylézt z vany se ale náš zmocněnec nechystal.

Začátkem března 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

10.

Březen, a je vedro jak v červenci! Jsem líná se něco učit. Knihu ani nevodevřu!

Brent bohužel není na koupání. Přiznal se, že neumí plavat. Byl tak sladkej!

Neznám chlapa, kterej by se přiznal, že neumí plavat. Dokonce ani ještě v životě nebyl u moře. Raději se chodí celá rodina každou chvíli zchladit do kostela.

Jsou upřímně zbožný, až neuvěřitelně. Furt se kajou „Snad nám bůh odpustí!“

a pláčou jak želvy. Ne jako ti pokrytci u nás doma.

On tady ostatně nikdo venku neplave.

Já, v Bruselu, koupelna, konec února 2001

Artefakt

„To je pro nás problém, protože my si přejeme, aby se o kvalitě našeho řešení přesvědčilo co nejvíc eventuelních zákazníků. Koupelna v našem pojetí je dokonale praktická věc, funkce a krása v harmonickém celku. Náš produkt je ovšem, jak si můžete ověřit, naprosto exkluzivní.“

„No, není to špatný. Mně by se líbila. To vám řeknu na rovinu.“

„Náš výrobek je, a ještě pravděpodobně dlouho bude, cenově dostupný jen pro adekvátně exkluzivní zákazníky. Bohužel. Samozřejmě v každém směru ideální by byla instalace v nějakém luxusním hotelu.“

„…jako v Puppu ve Varech, co! Zlatá vana! Ta je, co!“

„Dovedete si představit, tedy nemusím vám vysvětlovat, jak složité je pro nás, navíc stále ještě čekatele členství, získat kdekoli v Unii nebo právě v Belgii s tou jejich superbyrokracií jenom stavební povolení. Natož soutěžit o významnou zakázku. … Zkrátka i tady to bylo dost náročné.“

„To mi povídejte. Vážně by mě zajímalo, jak vám to prošlo?“

„Tak, tajemství to není, není to ani nemírná nadsázka … Realizovali jsme tuto koupelnu jako umělecké dílo. Je to myslím přiměřené. Jako instalace. Na takovou kategorii se vztahují zcela jiné předpisy a omezení.“

„Instalace? Instalatér je v Belgii umělec? To se povedlo. Ha ha.“

„Instalatér se v procesu vzniku této koupelny vůbec nevyskytl.

Práce instalatéra v této koupelně začíná na vústění přívodu vody a končí na vyústění odpadu.“

„Mě instalatér taky nezajímá, budiž! Řekněte mi rači konečně, jak si to celý i se mnou představujete.“

„Naše představa je taková: představit naši koupelnu vašim významným oficiálním hostům jako ukázku vynikající české práce na vysoce nadstandardní úrovni, v sídle české Euromise.“

„Za jak dlouho?“

„Záleží na vybavení na jakém se dohodnem. Do roka můžeme být hotovi.“

„Aha. Do roka. Tak takhle vy si to představujete. Že to tady teď, pár měsíců před vstupem, kdy de vo všechno, zavřu a nechám vás dělat si koupelnu…?“

„ …termín…“

„…Moment! Helejte se. Abychom si rozuměli. Praha – Česko, Plzeň, má v Belgii, má v Bruselu stále, hromadu let vynikající renomé … Brusel 58? Laterna Magika? Jasný? To zní! Česko to je - a bude - pivo, sklo, škodovka … a bude! V tomle pořadí. Mám takový jasný instrukce z Prahy. To je naše strategie. Jasný?

Tak to prostě je! Přes to nejede vlak. Koupelna je vaše soukromá věc. Kapišto? Pochopte, že že vy jako přijdete, nebudeme dělat jako, že je jako Česko nějaká koupelna. To ne.“

„Samozřejmě, pane zástupče. Věřte, že máme jiný, silný společný zájem.

Mohu vám poskytnout výsledky psychologických studií, které jednoznačně hovoří o určujícím významu dojmu ze sanitárních zařízení pro navazování perspektivních kontaktů. Jednoznačně, koupelna utváří názor, koupelna závazně rozhoduje o sympatiích a antipatiích partnerů.“

„Vy byste nejradši, aby si všichni z jednání tady u mě –, sakra, hele, už ani nevim kde sem,- ha, ha, teda u mě na Misi – pamatovali akorát ten váš hajzl?! Že mám pravdu? S tim já nemůžu souhlasit, ať si vaše výzkumy řikaj co chtěj.“

Vstal z vany a šáhnul po ručníku.

vysv:Brusel 1958 EXPO, světová výstava. Československý pavilón stojí v Praze na Letné.

Poslední dny února 2001: Špína v Kunmingu, provincie Jinan

Nesmrtelný

Počítám se smrtí všeho. Já jsem nesmrtelný! Vstal jsem z mrtvých!

Je to jen hra!

(Čína je jedna velká čínská rodina. Jedna rodina, jedno dítě. V Číně ze zákona nemohou být dva. Dvojče? Dvojče je problém, velký, velký čínský problém.

Ježíš může být jen jeden!)

Je to jen hra. Ať zemře on, abych já mohl žít věčně!

On?

Já, v Bruselu, koupelna, konec února 2001

Ručník

„Nejraději bych co nejlépe prezentovat českou práci. Chci dokázat na

správném místě, že koupelna může být mnohem příjemnější – pohodlnější – praktičtější – čistší - a také bezpečnější místo lidského života. Známe statistiky, kolik lidí ročně uklouzne a zraní se, často vážně, bohužel nezřídka smrtelně, právě v koupelnách. Je to stále velmi … varovný trend. Možná jste zaznamenal pád pana prezidenta na Cejlonu?“

„Byl vožralej?“

„Na tom přece nesejde. Upadl i pan premiér. I papež si zlámal žebra a narazil hlavou do radiátoru. Zranila se řada dalších politiků …,“ a tak dále.

„Špatná koupelna může být člověku osudná. Nebezpečí si nevybírá. Minimálně jednou za život upadne v koupelně snad každý,“ střídáme se v útoku.

„V této koupelně neuklouznete. Nemůžete nebezpečně narazit.

Nic se vám tady nemůže stát.“

„Hm. Aby bylo jasno. Tady – teda tam na Rue … budu bydlet já. S rodinou.

Já samozřejmě o takovou nějakou vedlejší publicitu nemám zájem. Že byste nám vybudoval luxusní koupelnu? Jako má pan tajemník? A my bychom se pak podívali, co se dá dělat? Co? Za kolik?“

Klesla pěna. Misionář si otevřeně řekl o provizi z možné stavby.

Egmont zklamaný vývojem státní zakázky se ještě na schodech snažil hájit vidinu původního poloveřejného projektu.

Vykoupaný pan zástupce republiky odešel.

Ráchel, Afgánistán, únor 2001, 44. den ve škole

Štěstí

Navštěvuji Václava. Matka ho léčí jen opiem a nějakou mastí na pahýl.

Docela mu to pomáhá. Snáší to statečně.

Jak se Kemal zevrubně doslechl o mé první hodině ve škole, chodí mě denně kontrolovat. Nestrpí žádné neislámské projevy: kontroluje předem každý obrázek, tzn. musíme ho teď žádat o křídu, než něco nakreslíme. Ilustrace v knížkách, které schválil k výuce, zalepuje.

Jak mám potom žákům vysvětlovat, co to je hlemýžď zahradní, kudlanka nábožná, slunéčko sedmitečné, sýkora koňadra, smrk ztepilý, habr, buk, řepka olejka, květák, zajíc, sova pálená, lední medvěd, šimpanz, žirafa, lev, tygr, koala, medůza, bobr, chobotnice, papoušek, tučňák, žralok, atomová elektrárna, ponorka, letadlová loď, vlak, raketoplán, Bílý Dům, Hradčany, Rudolfinum, Petřín, Vyšehrad, Kolonáda, spořitelna, parlament atd., když všude jsou zároveň zvířata nebo lidi, a oni to v životě neviděli?

Máme v osnovách výlet do Prahy, tak se jim třeba poštěstí.

Hudební, pracovní a výtvarnou výchovu má naštěstí v péči Ferda, na to bych už vážně neměla nervy.

Jeho zpěv přeřve i muezína. Při pracovce v dílně vyrábějí hokejovou výstroj, hokejky a puky, sem tam nějakou protézu. Ferda si s Kemalem si rozumí tak skvěle, že mu při výtvarce projde i malování. Vysvětlil mu, že hokejisti nemají vlastně žádné tváře, když jsou na ledě vždycky v helmě. Takže se kreslí jenom výjevy z hokeje.

Jakmile skončí škola, nemá Kemal s islámskou morálkou až takový problém.

Chodí po vsi s walkmanem, z chýše se na plný pecky line Bon Jovi, Madonna, Helloween a z našich zbožňuje Leonu Machálkovou a Plíhala. Pouští si filmy, co stáhne z internetu a kšeftuje po okolí s DVD. Občas z něj táhne vodka jak ze Šupiny.

Když to říkám Ferdovi, jen se směje, pokládá to za náš kulturní úspěch.

„Kemal je liberál, a to je dobré. Jen víc takových kdyby bylo!“

Občas se ptám, k čemu taková výchova a znalosti našim dětem budou.

„Ve škole je taková pěkná koupelna i s bojlerem, a nedá se použít!

To mě Ferdo může nasrat!“

„Není zkolaudovaná! Instalatér jel do Mekky a elektrikáře nám odvezli na frontu. Musíme být trpěliví! Trpěliví! Mistrovství světa je taky jen jednou o roka!

Play off, díky našim borcům v NHL a Česká pojišťovna Extralize dvakrát, to je fakt!“

„Nezlob se Ferdo, ale to je bordel!“

„Eh, děvočko, neměj hlavu v oblacích! Buď ráda za to málo, co je!

Člověk jezdí na takové cesty vždycky kvůli pár chvilkám, které se mu přihodí zničehonic, ve vteřince, ve dvou. Sedneš si na zápraží, posloucháš jak v domě šustí myšky … To je ten pocit absolutního štěstí.“

„Myšky? To se dá, zatraceně, zažít všude! Kvůli tomu nemusíš nikam jezdit.“

„Nemusíš…“

Já, v Bruselu, konec února 2001: tajemníkův byt

Sekretářka

Sekretářka nalila koňak. Přišel vhod.

„Řekla bych, že ten pán se nemyl čtrnáct dní.“

„Je to možné …“

„My se neznáme, že? Já jsem u pana tajemníka něco přes rok.

Říkejte mi Anuschka.“

„Znal jsem Lucille.“

„Byla to prý milá dáma. Zemřela nedávno, chudák. Jak se vám líbí v Belgii?“

Zaskočí mě, když starší lidé mají dětská jména. Dlouho jsem nevěřil, že se takové jméno smí nosit i po šedesátce. Představili jsme se.

„Přijeli jsme včera. Zatím jsme si ve vlaku jen vyslechli něco o případu Dutroux. V Bruselu jsme vlastně teprve od rána.“

„Proč jste neletěli letadlem?“

„Vlak je pohodlnější.“

„Ovšem. Belgie je nudná země, lidé jsou přízemní. Já už vlakem nejela…

Brusel je něco docela jiného. Brusel má atmosféru, má šmrnc.

Brusel je hodně kosmopolitní.“

„Lidé se asi pořád domnívají, že Dutroux má mocné ochránce na vysokých místech.“

„Kteří lidé?“

„Ti ve vlaku.“

„No ovšem. Proč ne. Mohou se domnívat. Víte proč? Belgie má mnoho nepřátel! Belgie není právě milovaná země.

Kvůli Belgii dvakrát začala světová válka.“

„Kvůli Belgii?“

Co my víme, co se belgičani učí v dějepise.

„Nejvroucnější přání našich nepřátel je slabá Belgie.

Nejlepší Belgie, žádná Belgie, říkají. Například Vlámové. Určitě to byli Vlámové!“

„Je to přece hodně divné. Jak se ten případ vůbec neřešil a pořád se táhne.

Dokonce ho nechala policie utéct …“

„…ale prosím vás! Vždyť ho hned chytili! To je trapná vlámská propaganda!“

Březen 2001: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

11.

K rybníku se chodí jen na ryby. Hrozně se potim. Sprchuju se někdy pětkrát za den. Pučim si auto a pojedu někam k vodě.

Brent mi navrhnul, že bych mohla pro TSC dělat public relations. Jezdila bych do všech tří států a třeba i dál. Ať furt nesedim na prdeli. To by mohlo bejt supr!

Matka mě vytočila strašnym způsobem! Volala mi, že bohužel, evidentně bude nutný zaplatit za Ráchel výkupný. Sice ještě neví kolik ani komu by měla platit, ale už po mě chce, ať seženu ty prachy od otce. Dolary, to se ví, výkupný se platí v dolarech, to matka ví. Prej – abychom nic nezmeškali, ať to v žádnym případě nezpozdíme, aby nebylo pozdě! Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.

Na tebe on dá, ale znáš ho, Ráchel má rači… Takhle matka uvažuje. To je k posrání. Ráchel dělá kraviny a nakonec budu matce platit já?

Já, v Bruselu, konec února 2001: tajemníkův byt

Někdo horší

„Nezletilé prý od Dutroux objednával jistý Nihoul. Dá se říct, že ten asi měl styky v nejvyšších kruzích.“

„Dutroux dělá všechno proto, aby odvedl pozornost. Že Nihoul… Blbost.

Nihoula znám, pánové,“ pronesla sekretářka tvrdě a rozhodně.

„Protože ho znám, dlouho, velmi dlouho se známe; v prvé řadě, víc než všechny ty lži, mě zajímá… komu, pánové, celé to ubohé běsnění s takzvanou pedofílií tolik prospívá? S dovolením si zapálím…ano, Michel… říkali jsme mu prostě Mich.

Velmi šarmantní člověk. Skutečný dekadent. Princ Noci.

Zábavný člověk s rozhledem. Velkorysý muž par excellence!

Poslyšte, ta pedofilie nemá za mák společného se zdravým sexem!

Věřte mi, že ne, ne! Ne! Něco vám povím, mezi námi: je to taková úchylka pro chudáky! Přesně tak! A kde byl Mich, tam byl sex, velký sex, vemte na to jed,

to je zatraceně pravda! Fantastický sex de luxe!“

„On pokud vím nepopírá, že se s Dutroux zná.“

„Wallonie je malá země, co by ho neznal. Možná od něj koupil auto, co já vím.

Děti mají chodit do školy, co já vím, sportovat, hrát na něco, učit se …

… po 10. hodině spát! Já mám katolickou školu, katolické vychování, mám slušné základy, těm věřím. Mám v těhle věcech jasno. Děti…Co je to za rodiče?

To mi řekněte, co je to za lidi? Spodina! Však se ukázali. I kdyby se jim stalo já nevím co, mají snad právo zbořit stát?“

„Policie jim moc nepomohla.“

„Prosím vás! Policie má hlídat děcka na ulici? Komu to dítě patří? Komu?

Když necháte holky bez dozoru na ulici, Ježíši, - jak to asi může dopadnout?

Ó ! a vy si myslíte, že to byli nějací andílci? Nějaké pusinky? Ó, to nebyla

žádná neviňátka! Byly to malé kurvičky, asi takhle, víte?

Každá kurva byla někdy malá, no ne? I Dutroux býval někdy malý, ne že ne.

Takový malý, roztomilý, vychcaný zlodějíček.

Něco vám řeknu. Komu by těch dětiček nebylo líto, mě též, to je jasné.

My, slušní lidé, co nežijeme v podsvětí, jsme tím samozřejmě znechuceni. Jenže, bohužel, mezi touhle společností jsou takovéhle hnusné praktiky prostě norma.

Vždyť považte, jak se k němu ty mršky lísaly, když přivedl policajty!

Objímaly ho, líbaly ho, miláčka! Nechutné!“

„Prý jim napovídal, že je chrání před někým daleko horším.“

„Bestie! To je prostě jeho verze! To bude tvrdit do konce. Pochopitelně.

Nemá co ztratit: tak plive co nejvýš! Plivne klidně na krále. Na to lůza slyší! Proč ne? Co se mu může stát? Spláchne klidně celou Belgii, nevadí. Jim by se to hodilo. Jistě ho někdo odmění. Proč se věří víc vrahovi než slušným lidem?

Věří jemu, protože on je jeden z nich!Říká jen to, co chtějí slyšet!“

„A co říká pan Nihoul?“

„Doufám, že vydrží! Že nepovolí tomu hroznému tlaku. Nemá rád nepřátele. Naopak. Vždycky chtěl být s každým přítel. Každému chtěl a uměl vyhovět.

To je snad jeho jediná slabost. Nemá se zač stydět! Vždycky měl výdrž. Nedá se.

My jsme generace sladkých Šedesátých! Nemáte potuchy, jaké to bylo …

Spousta lidí se časem změnila … Mich ne:

Nihoul pořádal dlouhé, to sladké léto lásky! Měl rafinovaný cit pro koření.

… Ne , Michel je anděl! Bylo to tak neformální!

Ta lůza, co dnes tolik kříčí, doma to slintá u videa, žere vafle u hraného porna, natočeného někde za hodinu v pronajaté vile nebo v zámku … v profesionálním obsazení. Viagra a silikon! Ale my jsme tak žili, pánové. Pravé orgie! Žádné jako!

Bylo to divoké, nespoutané, famózní! Chtěli jsme všechno! Vyzkoušet všechno!

Byla tam rodová šlechta, praví aristokrati, majitelé zámku. Byly tam ochotné zdravé modelky. Generálové, magnáti, poslanci, ministři, ambasadoři, soudci i radikálové.

Výkvět doby. Elita! Prý tam byl sem tam i nějaký špión. Kdo ví. Taková byla doba.

Uměli jsme se zkrátka bavit. A žádný AIDS! A žádné děti!

Každý by to chtěl zažít. Pokrytci! To si ovšem oni neumějí ani představit!

Chtěli by žít jako my, a dokážou jen štěkat závistí.

Ale abych nemluvila jenom já: nejste tady kvůli mně nebo panu Dutroux, že?

Mohu gratulovat? Přesvědčili jste vašeho pana vyslance?“

„Nevím. Nejsem si jist … že on, že je to ten správný člověk.

Ten správný člověk na svém místě.“

„Chce provizi? Samozřejmě.“

„Ano. Ano, chce provizi. Mám nicméně pochyby, jestli v jeho rukou … jakákoli částka garantuje poskytnutí nějaké užitečné služby.“

„Ani mě se nezdá, že by tenhle pán byl ten pravý. Jestli vám můžu radit…. Takový člověk nemá vliv. Má jenom chuť. Jinak je to šmíra. Já znám muže.

Vy jste přijeli s ním? Odvezu vás.“

Poslední dny února 2001: Špína v Kunmingu, provincie Jinan

Co bude dál?

Jedu na překladiště, najíždím na rampu. Brzo budu na řadě, Číňani jsou rychlí. Za chvíli se zbavím cizího nákladu a budu volný! (V Číně právě teď žije víc lidí, než kolik se kdy na světě narodilo a zemřelo všech ostatních Nečíňanů, do doby, než se narodil první žijící Číňan. Kdo byl první člověk?)

Ještě se nenarodil.

Kuliové svlíkají plachtu. Odpojili návěs. Jeřáb přenáší kontejner na kolej 157. Modlím se strašně intenzivně: Bože, díky, Bože, - co bude dál? Dej mi znamení.

Jaký je tvůj plán?

Něco se musí stát!

Já, v Bruselu, konec února 2001: s Danou

Procházka

Cestou jsme diskutovali rizika důvěry v tohoto exponenta českého státu.

Egmont uvažoval, že by nutně potřeboval vědět, kdo vlastně v Praze rozhoduje o takových investicích. Vzápětí zuřil, že misionář ho od začátku tahá za nos.

„Takový pimprle taky můžou po volbách nebo kdykoli stáhnout!“

(Třeba i kvůli předražené koupelně.) „Měl jsem spolehlivý zprávy, že je to hotová věc! Protože na reprezentaci v Bruselu se na korunu nekouká!“

(Nejenže za kašpara nikdo nezaplatí koupelnu: příkladná koupelna

pro Brusel a Evropu bude ztracena. Hrozí, že o firmě se bude mluvit kvůli korupci.

Podstatou věci se nestane dokonalá koupelna ale zkorumpovaný hajzl.)

„Musíme jednat čistě. Ano, tak. Je to tak, je to horká půda.

Když se rozhoduje v Praze, musíme jednat v Praze. Ať se tenhle zmetek ve svý zasraný koupelně klidně zabije!“

Zkušená sekretářka nás vrátila k Daně před dům.

Zopakovala nám, že pan tajemník nás čeká v osm na večeři.

„To už je 3. sekretářka, co sem u tajemníka viděl. Vybírá si samý starý větve.“

Egmont se vytratil, odtančil mezi kapkami deště a psími hovny, že si jde koupit deštník. Dana naložila dítě do kočáru a vyjeli jsme na procházku.

„To dítě nějak neroste.“ Byl jsem nervózní, a chtěl jsem být aspoň vtipný.

„Co?“, zastavila. Narovnala se.

Byla tak v sedmém měsíci.

„Nebo se mi to zdá? Jak sedí v tom kočáře... Odposledka moc nepřibralo.“

„To je moje dítě! Bea!“

„Aha. Myslel jsem, že to je pořád ta samá …“

„Ta samá! Jsem vdaná! Bee je 17 měsíců.“

„Tak jo! Tak ty už chováš jenom sama sobě.“

„Dá se to tak říct. Nemám žádnou au pair. Zatím.“

„Co dělá manžel?“

„Vzala jsem si Leona.“

„Leona?“

„Vrátil se z Afriky a vzal si mě.“

Tak takhle je to tedy. Jinak bych Danu v Bruselu sotva našel.

„Vrátil se a rozved se?“

„Rozved se a vzali jsme se.“

„Vy jste … spolu něco měli už… před tim?“

Tehdy?

„Můžeš bejt klidnej. Ne že by na tom nějak záleželo. Ne. Zato s ní to bylo peklo. Bavila se mrcha, celou dobu co tu nebyl, jenom na můj účet. Bylo to vážně hrozný. Pořád slídila jestli se správně starám o dítě. V televizi bylo pořád nějaký zneužívání, pedofilie, Dutroux všude, já to měla doma denně na talíři.

Už jsem se bála, že Luise třeba schválně vypíchne oko, aby mě dostala.

Takhle jsem se třásla … Leon se vrátil a poslal jí do prdele. Oba jsme dost zkusili.

…Tady každou chvíli leje. A co tady děláš ty? Co je to s tebou za chlapa?“

„Ten člověk má firmu na zaoblování. Stavěl tady pro jednoho bosse koupelnu.

A já pro něj dělám.“

„Koupelnu? Odkdy ty děláš instalatéra?“

„No - od Novýho roku.“

„Hele!“

„Ne to, co děláme, je v podstatě zaoblování rohů. A hladká výroba, design - . Kulatý - oblý objekty, tak vůbec.“

„Co to je za nesmysl? Vždyť seš doktor?“

„Od Novýho roku nedělám medicínu. Nemělo to smysl. Tohle je prostě to, čemu věřim.“

„Ty vole! Tak ty ses zbláznil! No potěš! Ty si magor! Jak sis to moh dovolit? Člověče, vždyť na to by ti stačil učňák! To jsou doma všichni štěstim bez sebe, co? Magore! Děláš instalatéra! To tady děláte načerno? Tak to – tak jedině si v Belgii vyděláš. Tady jsou ukrutný daně!“

Batole vrní.

„Ale no jo.

Tak ty jsi tady … na brigádě. To jako myslíš, že budeš bydlet u nás, jo?“

„Ale ne. Nejsem na žádný brigádě. Chci konečně dělat něco pořádnýho.“

„Jako co, prosim tě? Promiň, asi jsem blbá.“

„Člověk jako živej tvor se prostě cítí úplně jinak – nesrovnatelně líp, v klenutém, oblém prostoru než v hranatý rakvi…“

Ráchel, Afgánistán, začátkem března 2001, 61. den ve škole

Play off

Do vsi se nahrnuly stovky hladových uprchlíků z hor. Někteří mají malárii, někteří tuberkulózu. Jedna žena se po příchodu k nám nakazila snětí slezinnou a do večera zčernala, byla mrtvá. Neuvěřitelné. Tady u nás má, zvlášť z ovčáků, antrax kdekdo, ale jenom takový malý flek na kůži. Chtěla jsem teda hned začít aspoň očkování proti žloutence A, protože toho máme plnou ledničku. Místní obecní představení, starci, kteří byli celou dobu proti očkování vůbec, najednou obrátili, jenom proto, aby vakcínu nedostali cizí.

Bohužel si mysleli, že máme něco univerzálního, takže sotva zemřel jeden z očkovaných na úplavici, očkování skončilo pro nezájem. Někteří si dokonce šuškali, že jsem ho otrávila!

Mezi uprchlíky a domácími panuje napjatá nedůvěra. Ferda ke mně v noci za školy přestěhoval bedny našich zásob, u mě to prý nikdo hledat nebude.

U mě v garzónce už není k hnutí.

„Tak v tom případě chci ale taky zbraň. Nenechám se kvůli pár bednám podříznout jako slepice!“

„Tobě by neublížili, děvočko.“

„Neříkej mi děvočko! Já sakra umim střílet!“

„To jsem neslyšel. Učitel, humanitární pracovník nebo novinář nesmí být přistižen se zbraní. To by byl náš konec! Prohlašuji, že nemáme žádné zbraně!“

„Tak si je koupíme. Všichni naši žáci mají aspoň samopal!“

„Koupíme? A jak bych to asi vykázal?“

„Dobře. Až bude příště třeba Emil plivat po třídě, nebo Slavoj jíst při hodině, tak jim kvéry prostě zabavím a je to. Copak se do český školy chodí s devítkou?“

„To děvenko nesmíš! Kategoricky zakazuju! Maximálně by mohli před hodinou dát zbraně do šatny, ale pak bys jim je musela vracet. Kdybys však ztratila jedinou nábojnici, rodiče si budou stěžovat. Znáš je. To nemám zapotřebí.“

„Tak to jsem já… dobře, já se o sebe postarám.“

„To rád slyším. Začíná přímý přenos z Dallasu, u toho nesmím chybět!“

Celá třída už civí na reklamy před utkáním, ozbrojení po zuby, aby se

k televizi náhodou nedostal nezvaný uprchlík. Naši miláčkové se s běženci ostatně vůbec nebaví. Jsou pod jejich úroveň. Protože oni přece nemluví česky!

Já, v Bruselu, konec února 2001

Atomium

„Aha! Oblý prostor! Ty jsi ještě nebyl v Atomiu? To musíme napravit. Víš co: třeba ještě není pozdě. Já ti těch pár franků dám a jdi. To budeš koukat, jak je tam příjemně.“

„Viděl jsem fotky, jak to tam vypadá.“

„Nic nevíš. - Koukej, to musíš zažít. Moc hezký, fakt…“

„Ale nám nejde jenom o nějakej tvar. Nám, jako přirozeně každýmu, záleží na tom, co a jak je vevnitř. Záleží na materiálu, záleží na konstrukci. Nejdůležitější je design a funkce. Celek je potom krásnej.

Atomium přece nestavěli proto, aby se v něm žilo; ale jen jako nějakej naučnej výstavní exponát. Mrtvá věc. Taková blbá alegorie moderní vědy.“

„Jdi se tam podívat.“

„Atomium je zastaralej model atomu železa, povídám, ne dům k bydlení. Nikdy nebyl a nemoh bejt. “

„No jistě, to je rozdíl. Já musim nakoupit, tak se běž pobavit do koule.

Sejdem se dole.“

Inu, nepršelo tam.

Projel jsem soustavou eskalátorů ohavné tubusy z lesklých plechů.

Nahoře, z nejvrchnější koule jsem se rozhlížel po Bruselu.

Město mokne; déšť v oparu dusí požár po zpomaleném výbuchu- po explozi, která ještě neskončila.

Probíhá bombardování. Desetiletí se čeká na otáčku a návrat těžkých bombardovacích perutí. Zbývá vysypat pumy, které se nestihly vyklopit v prvním sledu. Ze zčernalé mršiny trčí jako střepy obludné eurobudovy.

Utrpení konvenční války.

Jako dítě jsem se děsil atomové bomby. Ohnivého hřibu, žáru, řvoucí smršti, které nikdo neunikne. Ale ještě před posledním účtováním rok co rok 2x branná cvičení s plynovými maskami a igelitovými pytlíky, ve sklepě a na hřišti za školou.

Čím jsme byli starší, omrzelí čekáním, odvážně a smířeně jsme vzývali, ať to bomba skončí raději hned. Třeba hned.

Neskončilo to.

pokračování příště

Autorem černobíle ilustrovaný Bad Design vydal Divus 2009 a osudová euronovela Pleonasmus (Divus 2001) jsou k dostání na všech netknihkupectvích, nabízí Neoluxor a kvalitní knihkupectví vůbec

nebo přímo v prodejně - bufetu Divus - září nad KD Vltavská, palác Orco.

Heslo : Bad Design pod stromeček a konec světa 2012 vás už asi nepřekvapí.

recenze:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html

Román na pokračování:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233686/PredvaNocni-cteni-Apokalypsa-musela-nekdy-zacit.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233839/Jeden-hadr-na-vsechno.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233852/AIDS-po-bramboraku.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233855/Oblouk-nikdy-nespi.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/234717/Co-v-Praze.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235348/Horka-rozkos.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235730/2-Svycarky-a-cernosi-z-Prahy.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235929/Zadna-velka-civilizace-nebyla-bezbarierova.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236111/PilZenBudhista.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236277/Smrt-korupcnika.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236406/Na-belgicke-fronte.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236903/Dvojnik-a-Antikrist.html

Literárně vybroušenější euronovela Pleonasmus se odehrává v do jisté míry v eurooptimistickém duchu - technické předpoklady eurooptimismu zde znamenají supravodivost, možnost dopravy teleportem, euroobčané jsou od narození vybaveni implantátem tzv. biodou, která v duchu New Age umožňuje komunikaci s celým živým vesmírem. Evropu řídí Umělá Inteligence, panující režim se jmenuje Euforie a občané spolu komunikují ve virtuální Občanské společnosti a každý platí daně historickému celku, který si zvolí za svoji vlast. Každý občan Unie má nárok na nesmrtelnost! Respektive ochranu proti násilné smrti, protože pokročilá technologie umožňuje (skoro) dokonalou replikaci těla a osobnosti na podkladě zachovaných zlomků. Aktuálně také m.j. probíhá odškodňování obětí války proti drogám.

Problém je, že na to všechno nějak nejsou peníze.

A tak není divu, že do takového ráje na Zemi se snaží z vnějšího světa snaží dostat imigranti za každou cenu - jediný způsob je prolomit unikátní pachový kód, který má k dispozici každý rodilý nebo adoptovaný Euroobčan jako vstupenku do ideální demokracie. Když si naši hrdinové všimli, že zvlášť mezi důchodci přežívajícími v patogenních zónách (kterých je plná Evropa) nejeví o virtuální komunikaci v Občanské společnosti valný zájem, začali šikovní chemici vstupenky do Euforie od důchodců nakupovat a mimoevropským zájemcům o demokracii a život věčný prodávat.

Koho zajmá víc, nechť si Pleonasmus s unikátní obálkou od přední umělkyně Veroniky Drahotové pořídí.

viz https://www.divus.cz/divus/cz/publikace.php?kat=proza&id=2

... a všechny možné internetové obchody