Správná kobka

Velikonoce za dveřmi a román na pokračování spěje k závěru. Posledních pár stránek z ilustrovaného Bad Designu: vydal Divus 2009

Pravidelnější čtenáři (pokud jsou tací) si všimli, že pravidelný seriál ukázek z románu Bad Design skončil bruselským masopustem, zhruba koncem února 2001.

Další neilustrované díly okopírované z původního rukopisu 240 stránkového díla se vracejí k událostem kolem velikonoc v Belgii, USA a Afgánistánu .

Varování: Koho doopravdy zajímá, jak to tenkrát nakonec dopadlo, nechť si rovnou pořídí celou knihu, protože z blogu se rozuzlení nedozví; už proto že některé detaily by mohly některým nechtěným čtenářům připadat odpudivé.

Neilustrovaná blogverze rukopisu románu s vysvětlivkami seznamuje čtenáře s

a) ... bývalým lékařem (autorem),  který utekl z biochemické laboratoře, aby se stal zedníkem Nové doby. Po předvánoční demolici bytu na sídlišti Stodůlky následuje Mistra do Švýcarska, kde v horském bunkru vyzvednou nové pracovní kombinézy upletené z ženských vlasů, v Curychu se zamiluje do slečny Uschi a po kontrole zadlužené plovoucí žulové koule hotelového typu odjeli vlakem do Bruselu jednat o průlomové zakázce. Český komisař by si rád dopřál luxusní koupelnu, ale žádá příliš vysokou provizi. Snad by mohla vyjít zakázka pro belgické úřady? Lobbista pozval autora a Mistra na Velikonoce v Ardenách.

b) ...bývalým fetákem, pražským dekadentem Špínou, jenž po propuštění z nemocnice Na Františku vrazil všechny prachy do odvykací cesty po Indočíně.  V nejhorším srabu potkává krajana, jenž inspirován četbou Neználka si v džungli vybudoval pil -zen -budhistický pivovar. Špína po osvícení  přejmenovaný na Sv. Šroubka propašoval přes čínskou hranici náklad piva vysoce obohaceného opiem. Jeho křížová cesta vede přes Tibet do Afgánistánu, aby vysvobodil ze zajetí svou studentskou lásku ...

c) ...humanitární pracovnici Ráchel, která než by strávila vánoce s matkou, raději z humanitární mise v Súdánu zamířila přes Prahu rovnou do Afgánistánu, kde na ni čeká výuka v české hokejové škole vedené předním českým bojovníkem proti komunizmu Šupinou. Startují společně projekt Internet do škol zatímco enklávu obkličuje Talibán. Každé obkličování jednou skončí. Čím asi?

1. Čtveřici hrdinů doplňuje studentka Rozálie, rodná sestra Ráchel, dcera z nejlepší pražské rodiny, která brigádničí v krematoriu Noble, Georgia, USA. Sžila se zde s vzornou , v komunitě oblíbenou černošskou rodinou provozovatele podniku. Připadá si tam však trochu sama a trochu se nudí, začíná tam být vedro, ráda plave a k moři je daleko.

Velký pátek 2OO1, začátkem dubna, já s Egmontem

V Ardenách

„Vezete pomlázku?“, zajímá tajemníka, sotva jsme si k němu přisedli do vozu. Řídí sám.

„Ne,ne, sebrali nám je na hranicích. Nechali nám leda paraple.“

„Na hranicích? Prosím vás? Děvčata se tak těšila! Nazdobila spoustu vajec!“

„Na německých hranicích, samozřejmě. Kvůli slintavce.“

„Co má ta vaše pomlázka společného se slintavkou?“

„Proutí raší na venkově, kolem se pasou ovce, okusují vrbu, slintají. Kdoví.

Tak co dělá Dutroux?“

„Co s ním pořád máte, Egmonte?!“

„Znám z celé Belgie jenom vás a jeho, tak se ptám.“

„Hm. To mě mrzí. Byli jsme moc zvědavi na české velikonoce! No, hlavně že jste vpořádku dojeli. Před 14 dny jsme měli na železnici 8 mrtvých.“

„Jak to? Nějaká srážka vlaků?“

„Ano, proto tak nerad vidím, jak jedete vlakem. Bohužel, kousek před Bruselem. Vlám signalista nerozuměl našemu, že mu ujíždí nákladní vlak proti osobnímu. Komisní Vlám samozřejmě žádá ,Můžete to říct vlámsky?´ Jen skončili s touhle naší belgickou konverzací, bylo hotovo. Vlaky se srazily, konec.

Prostě taková naše malá všední belgická tragédie.“

„Nerozuměl?“

„Bohužel. Oni neumí francouzsky!“

„No tohle.“

„To je s podivem … že se to neděje denně.“

„Bůh chraň! Naštěstí nikoli. Ostatně viníkem byl samozřejmě strojvedoucí a nákladní vlak. Červená znamená pořád Stop: I pro ty naše milé Vlámy, to je jasné. Měli by se zase začít učit řeč. A skafandry máte?“

„Ovšem, přijeli jsme přece pracovat.“

„Skvěle! Pracovat! I ve svátek, to se ví. Nevím, jestli bych to měl prozrazovat, tak … Na sobotu jsem pozval valonskou vládu.“

„Vážně?“

„Ano, jistě. Ať jednáme o konkrétním problému přímo konkrétně na místě. V kompetentním složení, že …“

Zastavil v tichém koutě lesa.

„Pánové, věřím, že si budeme nadále rozumět. Ve společném zájmu. Všimli jste si už, jak je v Belgii politika delikátní. Neustále jsme nuceni hledat složitými a nákladnými způsoby kompromisy. Prosadit i drobnou změnu, maličkost, spotřebovává enormní množství energie. Na obou stranách hranice. Bohužel, v Belgii vždycky musíte počítat s tím, že někdo stojí proti vám. Z principu, chápete? Bohužel. Najít společný zájem je opravdu práce pro vraha, jak se říká. Rozumíte? Jak jsem řekl, je to únavný, vyčerpávající poziční boj. Situace je jaká je. Nedá-li se nic změnit, buďme rádi za to. Mezi námi, je logické, že obě strany sní o Blitzkriegu, o rychlém útoku a jednoznačném zisku. Zázračné zbraně však nejsou. Čili co nám zbývá? Není tu hřiště pro čestný souboj. V takové ztracené situaci se hodí každá špína a podlost. Pochopte, že se mi něco takového hnusí a říkám vám to raději rovnou proto, abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením. Samozřejmě, jste inteligentní. Vám snadno dojde, že jedním ze starých prohnaných prostředků skryté politiky je vydírání; ano,

ta hnusná pedofilie je jejich poslední hit. Jak snadno se rozpoutá hon na čarodějnice! Obvinění může vyvstat tak snadno. Každý se bojí, aby si nezadal, a místo zkvalitnění péče o děti tu máme pravý opak! S tím já se odmítám smiřovat, ale situace je právě taková, jak vám říkám. Není to vůbec snadné pochopit. Velmi těžké je v tom žít.“

Rozjeli jsme se.

„Zůstávám předsedou správní rady nadace našeho malého dětského domova, protože mám čisté ruce a chci dětem pomáhat. Ale za těchto poměrů nestojím o publicitu. Chci pro děti pořád jen to nejlepší. Předpokládám troufale, že mám vaši podporu?“

„Ovšem. Spolehněte se.“

„Pokud budou naše vztahy korektní, nebudete litovat. Může se, bohužel přihodit neočekávaná nepříjemnost. S tímto rizikem pak bych vás prosil o diskrétnost a o elementární loayalitu. Je to kolem nás, špinavá nevyhlášená válka.“

„Můžete se spolehnout. Takže náš projekt je přestavba dětského domova?“

„Výborně! Chápete! Nemusím nic vysvětlovat!,“ rozsvítil se a radostně zablikal.

„Tolik jsem se těšil! Vánoce a velikonoce miluji. Víte proč? Protože je mohu trávit s dětmi. Mám jinak hrozně málo času – práce, práce … někdy už ani nevím, k čemu to je. Mezi dětmi je to něco jiného. Cítím se jako znovuzrozený, v těch rozzářených dětských očích. Cítím, že mě potřebují. Chci, abyste to také cítili.

Já jsem se jako kluk na vánoce vždycky těšil – ale vždycky trochu marně.“

„Marně?“

„Ano! Záviděl jsem sestře! Ona dostávala panenky, a já jenom auta, tanky, takové ty kraviny. Jenže co s tím? Rodiče byli stejní jako všichni … chápu je.

Nikdy je nenapadlo koupit mi kočárek.

Jsem rád dospělý, protože si mohu hrát, s čím chci. Děti potřebují svobodu volby už od mala, já to vím.

Já rád rozdávám dárky. Všimli jste si? Nebudete litovat.“

Ráchel, Afgánistán, duben 2001, Velkopáteční večer

Studio Kamarád

Toho podvečera se celá třída sešla u televize v čajovně. Začínalo Studio Kamarád. Dědové a děcka střídavě vstávali, přehrabovali se a lovili v hromádce humanitárních sušenek a čokoládiček a usedali s humanitární pomocí na koberec.

Starci se modlili a kleli, když uviděli Mufa.

„Proč se to jmenuje Muf?, u aláha!,“ ptali se mě o překot.

Copak já vím? Navrhla jsem, že napíšeme do televize.

Když nám to Šupina s Kemalem dovolí.

Nálada byla slavnostní i pohřební zároveň. Pohřeb je jistě taky slavnost.

Úspěch byl, že naši se zmocnili humanitárního konvoje dřív než talibánští krvaví psi.

Všichni ale stejně už jen točili růženec a čekali, až přijdou.

Vešli Šupina s Kemalem. Tvářili se chmurně. Na výši doby.

„Asi bys měla vědět, že světová veřejnost už pokládá naši oblast za obsazenou Talibánem.“

„A je to snad pravda?“

„Nesmíme se strachy podělat.“

„Blbost! To ne! Ne! Musíme protestovat! Musíme vydat svědectví!“

Majitel čajovny vždycky když uslyšel Talibán, ochotně spustil o tom, že jsou to čágo belo (moc se mu to líbilo) - úplní šílenci. Pak vždycky propukne hádka, co udělají jako první: Vypnou televizi? Rozkopou televizi? Ustřelí anténu? Zapálí generátor? Nalepí všem vousy? Znásilní ženy? Rozpářou míč na nohejbal?

„Děsí mě naše současnost …,“ vzdychl Šupina.

„Čtu Kosmovu kroniku.“

Kemal s planoucím zrakem začal spekulanty uklidňovat: Možná je tu ropa, u aláha! Všude kde je islám, je i ropa! Kdo věří v jediného boha, tomu se nemůže nic stát! Ještě se uvidí, kdo s koho! Budeme se mít skvěle!

Štamgast Hafíz si zarputile nenechal vymluvit, že krev poteče proudem, naplní potok i rokli a vylije se z břehů, protože „bratranec je u nich, je ukrutným talibem už od ramadánu, tak snad o tom něco ví!“ a hned vytáčel jeho satelitní telefon,

aby nám dokázal, že je to přesně tak.

Menší děti začaly plakat, vřískat a choulit se k nám.

Šupina si mnul vous, a pak se vzchopil ke svému historickému opitimismu:

„Jen se nebát! Kluci! Udělám z vás hvězdy NHL!

Po Mnichovské dohodě jsme na tom v Československu nebyli o nic líp.

My, odnepaměti nejvyspělejší národ srdce Evropy. My, jediní zastánci demokracie široko daleko – tak jako teď vy v Ázii!

Naše vlast byla cudná a přece opuštěná! Naše krásná, mladá republika, štíhlá jako proutek, ověnčená náhrdelníkem nejmodernějších a nejdůmyslnějších, prostě nepřekonatelných bunkrů s věnem dokonalé artilerie, žádané po celém světě chtěla bránit svoji neposkvrněnou čest!“, mrká na mě.

„Leč, neohrozily ji zákeřné nepřítelovy tanky a děla. Znásilnila ji nečekaná zrada našich spojenců! V zájmu evropského míru odevzdali někdejší opatrovníci naši panenskou krasavici hanebnou úmluvou do rukou chlípného protivníka jako starou, ohlodanou kost! Arciďábel Hitler osobně dostavil se na Hrad utrhnout naši růži svobody, Prahu, matku měst - nejkrásnější město na světě. Nechť! Po hnusné svatební noci čekala uchvatitele nejlahodnějšího květu trnová koruna!

Uchovali jsme naši Prahu rozumnou politikou před zničením a naše skvělé klenoty, tanky a děla, se bezvadně osvědčily na všech frontách odložené války! Naši chrabří parašutisté, princové demokracie, jediní v Evropě, dokázali nenáviděnému místodržícímu, spícímu v Praze svůj sen o povolné děvce, setnout hlavu!

Všechno mohlo být jinak, kdyby opět na Krymu, v jiskrném městě Jaltě, o nás bez nás!, nezmocnili se naší zneužité vlasti škrtem mapy Rusové … 40 let jsem nesměl ani pípnout, že naši skuteční vyvolení osvoboditelé, Američané, vstoupili v Máji 45. s láskou až do Rokycan!

Až v srpnu 68. ruští barbaři téměř zadupali plod naší lásky k pravdě.

Historie je absurdní. Málem to byli naši chrabří legionáři, kdo utopil bolševickou hydru v kolíbce na krvavé sibiřské magistrále…

A co? Přežil jsem Sovětský svaz! Kde je ten prohnilý kolos, ptám se? Pohleďte!

Ke je srp a kladivo? Kde je rudá hvězda?

Leží v prachu! Také zásluhou vašich statečných otců a matek! Naše česká vlajka vlaje dál, na troskách zločinného bolševického impéria!

Pravda vítězí!“

„A co jste dělali v zimě?“

„V zimě?“

„Co jste dělali v zimě, když v srpnu přišli Rusové?“

„V zimě jsme přece jako hokejová velmoc kralovali na světových kluzištích!“

„A v létě jste dělali co?“

„Každou neděli jsme obuli vycíděné kanady, navlíkli s láskou opečovávané maskáče po dědovi, různé starožitné hacafraky z první a druhé války, popadli usárny a vyráželi do lesů, na vodu a do hor…“

„…střílet komunisty?“

„Jak to? Jak to že jen o víkendech?“

„Co?

Pánové! Situace ve středu Evropy, je mnohem, nesrovnatelně komplikovanější, než si vy dovedete vůbec představit.

Vy nevíte, co to je, muset chodit do práce. Co to je jezdit tramvají a metrem. Nemusíte se ohlížet na poklady minulosti, ani na rozvinutou infrastrukturu.

Boj v našich středoevropských podmínkách, se vede na diametrálně odlišné, sofistikované úrovni. Peticemi, manifesty, na tajných bytových seminářích ….“

Strhla se bouřlvá debata mezi negramotnými starci a staršími chlapci, kteří už z vlastivědy něco pochytili: co je to sobota, tramvaj, metro, petice, práce …

Šupina se ke mně přitisknul.

„Zmocňuje se mě pocit lehké melancholie nad nenapravitelností světa.

Jsou to ignoranti. Vážím si tvojí práce v Africe. Snad příští generace bude mít více štěstí …“

„Pusť mě. Prosím. Nech toho. Pusť mě na internet!“

„Něco za něco, děvočko. Kam zas jdeš?“

„Ale! Jdu čůrat. Proč tu doteďka není dámské WC!?“

Velký pátek ,duben 2001, já s Egmontem, dětský domov v Ardenách

Záhon-zákon

Zatímco si poslanec hrál v bývalém zámku nebo kláštěře s panenkami, v doprovodu ředitele ústavu a pomalého správce údržby jsme procházeli vylidněným parkem a zakreslovali, co je špatně. Pánové uměli špatně anglicky a rozuměli jen radikálním výrokům, kterým se zpěčovali uvěřit; k věcné diskuzi prakticky nedošlo. Tak jsme kráčeli od záhonu k altánu, od suché fontány k zarostlému jezírku a alejí ke kapli. Ředitel se vždycky vztekle zastavil, rozhodil rukama a syčel: „To nejde.

To je památka! Vy máte ale vkus! Prostě řekněte rovnou, že chcete udělat z francouzského parku anglický a je to!“

Shodovali jsme se jen v přesvědčení, že názor protistrany je bezvýznamný, když chybí rozhodující činitel.

„Ne! Je to jen staré, ale špatné!

Ty vaše geometrické záhony vypadají efektně na plánu, možná z ptačí perspektivy feudálního magnáta vznášejícího se v montgolfiéře. Na úrovni dětské postavy takové samoúčelné objekty jenom překážejí. Dovedu si představit, co následuje, když do záhonu vběhne malý grázlík. Záhon v cestě ke hřišti leží jako zbytečná zlomyslnost.

Hloupě nastražený záhon fixuje v dítěti nebezpečné, možná i zhoubné stereotypy a asociace: slyšíte? To, co prý je oficiálně krásné, ve skutečnosti překáží, to vadí a za tenhle zdravý, oprávněný a legitimní úsudek, můj protest, jsem trestán!

To není vpořádku. To je špatně. Demokracii škodí konzervování překonaných, vyumělkovaných modelů chování. Dítě nemůže takovému režimu důvěřovat. Vede to jen k frustraci,  pokrytectví a více méně otevřenému násilí nebo k vandalismu.“

„Co vy víte o demokratické výchově! Zásadní část našich chovanců nikdy ani nenapadne běhat do záhonu. Protože je krásný. Protože běhat v květinách se nesmí. Protože běhat v záhonu je hloupé! Vědí, že to prostě nejde.“

„Hloupé je obcházet hranatý záhon cestou ke hřišti!“

„Tam také nikdo nesmí! To je můj soukromý kurt!“

„A kde je tedy dětské hřiště?“

Hřiště bylo vysoko oplocené, mezi stromy, garážemi a zahrádkou, napříč, těsně za hlavní budovou. Celé to působilo nějak křivě.

„Hrozný dvorek! Takhle položené prostranství přece nemůže vyhovovat

vůbec nikomu!“

„Máme snad podle vás kácet ty úctyhodné velikány?“

„Chápu, že tu platany byly dřív! Pak se tu ale neměly stavět garáže!

A do toho ještě tohle hranaté hřiště!“

„Ha, ha! Vy jste fanatik! Hranaté hřiště! To je hřiště na volejbal a víceúčelové hřiště, když dovolíte!“

„Všechno jim usnadňovat! Nadbíhat jim? K čemu? Až přijdou do života, to bude mela. Nikdo se s nima nebude mazlit. Všechno je pak naruby.“

dětský domov v Ardenách Graffitti

Ve starodávných temných chodbách do vlhkého ticha vpadaly poryvy divokého řevu. Se zpožděním následoval křik krotitelek.

Vrchní vychovatelka nám ukáže interiéry. Zjevně neměla potuchy o tom, co je naším cílem. Myslela zřejmě, že chystáme obyčejnou údržbu.

„Vidíte to?“, ukazuje okopané, otlučené rohy, od kterých se loupe omítka.

„Jsou jak termiti! Ohlodají cokoli!“

„Slušný základ.“

Vidíme také pavučiny v koutech u stropu. Plíseň na stropě.

„Potřebovali bychom od vás hlavně zjistit, jaká jsou nejčastější poranění a úrazy ve vašem ústavu?“

„Nejčastější? Co asi, pane. Samý škrábance, vyškubaný vlasy, pokousání, vyražený zuby, to máme od rána do večera na talíři. Když je chvíli necháš, hned jsou v sobě. Chováme jedovatý klubko zmijí! Nemůžeš z nich spustit oči. A stejně je neuhlídáš! Bez dozoru by se hned sežraly. Nás taky. Koukni, co mi udělaly, svině.“

Ukazuje kousanec.

Chceme vidět hlavně společné prostory: „sdílená místa utvářejí vzájemnou atmosféru, když soukromí je v takových institucích podružné a nedostupné.“

„To vám povim! Soukromí! Pořád na nás lezou, furt něco chtějí, nedají chvíli pokoj! Sál uvidíte, až půjdeš na besídku. Tak co? Co ještě? Jídelnu? Záchody? Koupelny?“

„… a co je tohle?“

„No to je izolace!,“ zbrunátněla. „Tak počkat! Jestli zase chceš zrušit izolaci jako ti posledně , tak takový pokusy už tady taky byly! Neprošlo to. Jasný?“

„Dá se to předělat? Myslím, že dá.“

Nakreslil to.

„Tomu říkáte izolace? Podle vás, prosim tě, taková izolace!

To se z ní pak miláčkům vůbec nebude chtít! Nebudeme je z ní moct dostat ven!

Každej zmetek se by se chtěl dostat dovnitř! “

„Je otázkou, co od takového zařízení očekáváte? Chcete nesnesitelnou betonovou kobku model Dutroux, ze které se každý bude hned chtít za každou cenu dostat?“

„Do izolace díváme tu sběř za trest a ne za odměnu! Aby se uklidnily!“

„Pak vám zaručuju, že se uklidní.“

Šli jsme dlouhou chodbou k terase.

„No tohle … tohle nesnáším! Podívejte se! Kolikrát už se to natíralo a je to …“

Samá umazaná belgická, ale všeobecně čitelná kunda, píča, čurák, svastiky a pentagramy.

„Nedivte se. Nečleněná, tupá, prázdná, neúčelná plocha si přímo říká

o výtvarný útok.“

„Ahá!? No, pane. Já nemám slov. Říká si o útok. Prosím: - tady terasa.“

Z terasy se naskýtá výhled na většinu parku.

„Tak mi pověz, co s tím bordelem tady provedeš?“

„Když tu nebudou žádné zbytečné temné kouty, nesmyslně lomené linie, neosobní prázdné struktury, vznikne více otevřeného, společného prostoru pro všechny. Všichni se ve volně prostupném prostředí cítí lépe. Tamhleten nesmysl dáme pryč, tamhletu boudu zbourat, tu cestu určitě ohnout.“

„No počkej? A jak je tam asi budeme chytat, když tam nebude záhon, křoví a plot?“

„Nejde snad především o to, aby děti neměly vůbec potřebu utíkat?“

„Ty ses pomát! To bysme to tady mohli zabalit. My je musíme hlavně hlídat! Jestli to nevíš: uhlídat! A – už se to sjíždí.“

dětský domov v Ardenách Na sále

„Tady jste! Už toho nechte!

Zítra je taky den! … Tak prý nám chcete zrušit hřiště! Že je moc hranaté! Já to říkám odjakživa, pane řediteli!“, kyne nám tajemník ověnčený lípavými dětičkami.

„Pojďte, začne besídka!“

Zasedli jsme s tajemníkem a ředitelem do čela velikonočně zdobeného sálu.

Uprostřed zatravněné pódium s pentlemi, kraslicemi, kuřátky a zajíčky sestavené

do T.

„Příště už budeme sedět pěkně v kruhu. Slibuju.“

„… Jistě. Všechna hřiště jsou hranatá. Uznávám, že je lepší hřiště hranaté než žádné. Jen si uvědomte že každá hra se točí kolem něčeho kulatého.

Kolem míče, šišky, kuželky, koule. Hokej, fotbal, baseball, kulečník, basketball, golf, ruleta…“

„Hráčům za jakýchkoli pravidel jde jen o jedno. Dostat se s kulatou kořistí

do díry!“

„Aby byla vymahatelná pravidla, musí být přece dané linie!“

„Pokud věříte, že Bůh je jediný, všemohoucí a hranatý pak ano.

Já osobně tedy neznám člověka, který se dobrovolně pohybuje stylem pravovbok, vlevovbok, čelemvzad. Lidi co znám, se vyhýbají překážkám, které nepřekročí, obloukem.“

„Pravolevé dělení světa ničí osové klouby. Zvlášť kyčle, celou páteř.“

„Promluvil doktor, tomu věřte.“

„Kde žijete, pánové? Celý svět je rozdělen na čtverce a obdélníky!“

„Těžko na hříšti, lehko na bojišti. K čemu by dětičkám nakrásně bylo, vyrůst v kulatém světě podle vás, když dospělý svět je úplně jiný?“

„Mě přijde hloupé lpět na nepraktických památkách. Cílem bydlení v kláštěře je přece záměrně řehole, ne život. Špatný design.“

„Nemyslím, že tzv. moderní architektura je dospělá! Naopak! Je doslova infantilní. Dětská stavebnice je obvykle zajímavá, v nejjednodušším případě barevná hromada veselých kostek. Děti při hře napodobují výtvory dospělých. Nejsou zatížené statickými výpočty, úvahami o cenách materiálu, a nezabývají se ani předvídáním, jak by se v tom dalo bydlet. Taková dětská stavbička je zábavná prostě do doby, než dítě hra omrzí. Klidně stavbu opustí a s radostí ji zboří. Děti baví stavět a bourat,

ne bydlet! Bezstarostné děti domov mají.“

„Všichni jsme byli dětmi, samozřejmě zůstává to v nás. My dospělí už jsme si, bohužel, tak či onak vědomi toho, že čas jsou peníze. Chvíli to trvá, než si na stavbu vyděláme a sotva kdy budeme mít na jinou.“

„Dospělé kostky už dneska nejsou ani barevné.

Nám záleží na tom, aby člověk …“

Sál se rychle zaplnil sousedy domova z blízkého okolí.

Pak přišly děti a zavřely se dveře. Tajemník dal pokyn na kameru: show mohla začít.

pokračování příště

RECENZE ROMÁNU:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html

Román na pokračování – předchozí ukázky od začátku:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233686/PredvaNocni-cteni-Apokalypsa-musela-nekdy-zacit.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233839/Jeden-hadr-na-vsechno.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233852/AIDS-po-bramboraku.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/233855/Oblouk-nikdy-nespi.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/234717/Co-v-Praze.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235348/Horka-rozkos.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235730/2-Svycarky-a-cernosi-z-Prahy.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/235929/Zadna-velka-civilizace-nebyla-bezbarierova.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236111/PilZenBudhista.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236277/Smrt-korupcnika.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236406/Na-belgicke-fronte.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/236903/Dvojnik-a-Antikrist.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/237294/Spunt-na-prameni.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/247384/Bruselsky-masopust.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/247526/Had-na-3.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=254004&bk=2160

Literárně vybroušenější prorocká euronovela Pleonasmus (Divus 2001) se odehrává v eurotechno-optimistickém duchu.

EU provozuje supravodivost, teleport, euroobčané (převážně důchodci) jsou od narození vybaveni implantátem  - tzv. biodou, která v duchu New Age umožňuje komunikaci s celým živým vesmírem.

Evropu řídí anonymní Umělá Inteligence, panující režim se jmenuje Euforie a občané spolu komunikují ve virtuální Občanské společnosti. Každý platí symbolické daně historickému státnímu útvaru, který si zvolí, všude je spousta památek, výjimek a privilegií. Každý občan Unie má samozřejmě nárok na nesmrtelnost! ... Respektive ochranu proti násilné smrti, protože pokročilá technologie umožňuje (skoro) dokonalou rekonstrukcii těla a osobnosti z dochovaných zbytků.

Aktuálně také probíhá odškodňování obětí války proti drogám.

Problém je, že na to všechno nějak nejsou peníze.

Není divu, že se do Euroráje snaží z vnějšího světa proniknout imigranti za každou cenu. Jediný způsob je prolomit unikátní pachový kód, který slouží Euroobčanům jako vstupenka do virtuální občanské společnosti.

Když si hrdinové euronovely Pleonasmus všimli, že mezi důchodci přežívajícími v patogenních zónách (kterých je plná Evropa) není o virtuální komunikaci v občanské společnosti zájem, začali šikovní chemici pachové stopy = vstupenky do Euforie od důchodců nakupovat a prodávat zahraničním zájemcům o život věčný.

Koho zajímá osud Evropy, nechť si Pleonasmus s unikátní obálkou od přední umělkyně Veroniky Drahotové pořídí.

nabízí https://www.divus.cz/divus/cz/publikace.php?kat=proza&id=2

Černobíle ilustrovaný Bad Design (vydal Divus 2009) a osudová euronovela Pleonasmus (Divus 2001) jsou k dostání na všech netknihkupectvích, nabízí Neoluxor a kvalitní knihkupectví vůbec.  Nejlíp jsou k dostání v kulturním svatostánku Divus, jehož záře plane nad stanicí metra Vltavská a pražskou magistrálou, palác Orco