Když bude to vedro, zase pár kapitolek z románu Bad Design: mrzne , feťáci se netěší na vánoce r.2000, na Ruzyni přistála humanitární pracovnice a urolog Jirka je z toho zoufalý, protože ...
Kolem vánoc 2000: Špína s mladými squattery v záhrádkářské kolonii, noc Praha - Hládkov
Horečka
Mladí mě zbožňujou.
„Známe tě z televize.“
Pozvali mě k sobě do squatu se satelitem. Bouda na nářadí se zahrádkou.
V zahrádkářský kolonii pod Hradem. Ó, to je adresa! Taková bedna prohnilá!
Z rozhovoru nic nebude, nemám náladu. Jsem na tom fakt zle. Sleduju MTV. Oni dva mladí se u telky neohrabaně muchlujou. To mě tada vyléčili, Na Františku! Mám asi pořád horečku.
„Kde máte vodu?“
„Venku, venku je za rohem kohoutek.“
Kohoutek! To se na to podívejme!
„Kurva, vždyť to skoro neteče!“
„Ukaž, přidáme ještě šálu. Děláme to tak na chalupě.“
Šálu!
Koukám na klipy. Nažehlení negři skáčou z bouráku. Rocker za rockerem tancuje na poušti mezi kaktusy, s apartaurou bez šťávy. Vnadná samice se koupe v průsvitné říze. Zklamaný blonďák, tetovaný rebel bez příčiny, demoluje zařízení bytu. Ve vaně se mrská krokodýl. Po bytě na zámku jezdí fešáci na prasatech. Prohánějí zdravotní sestru. Je mi zle.
„…Tohle máme doma!“, volají.
Děti z lepší rodiny.
„Doma? Proč to nemáš tady? Na to se nedá koukat!“
Nechápavě čumí jenom chvíli.
„My pěstujeme dobrovolnou skromnost!“
Tomu já, ve svém věku, odmítám rozumět. Čili chápou, že mám pravdu.
Chlapec líbá dívku a jde na mráz.
„Kde to máš?“
Dívka mi ukazuje skrýš. „Dneska neberem. Dáme si až zejtra. Chceme s tím přestat.“
„Tak jo! Správně. Dej si to všechno ke mně.“
Dívka nekladla odpor.
Já před vánoci 2000, po pracovní době, asi 19h večer, Praha
Venku
Nebudu primářem! Co se mnou bude? Byl jsem před chvílí na samém dně!
Míra, ten se takhle nikdy neptá:
…„Zase neděláš, Míro?“
Z nádraží na Karlštejn a z hradu na nádraží pochodovali turisti.
Míra pil pivo před nálevní buňkou, a jiný vesnický chytrák, se zadostiučiněním po práci ve skladu, mu vysvětloval základ úspěchu: Musíš vstávat, jezdit do Prahy, poslouchat šéfa a vážit si toho, že máš práci. „Dostaneš bonus.“ Nevim, co to bylo za bonus. (Spousta dalších výhod.)
Míra trpělivě konverzoval.
Na mopedu projížděl kolem vesničan ze sousední vsi, starý, otřískaný chlap, který už dělá cokoli, aby se protlouk; a Míra mu vyplatil odměnu za provedenou práci. Objevil se další, „to je ale náhoda!“, mladý budižkničemu.
A podnikatel Míra řek, že už nemá. Mladý frflal, že už je to kolik měsíců. No a?
Zanedlouho se vyskytla matka mladého a snažila se z Míry něco vymámit, ale argumenty neměla žádné.
Proč děláme od sedmi? Abychom mohly bejt ve čtyry v Delvitě. Chápu.
Nezapomněl jsem tam něco?
Měl jsem jít se slečnou do kina. Nevím co dělá, ale dělá dlouho a má peníze.
Zajímavé je, že filmy nejsou o práci. Ve filmech se nepracuje. Hrdinové do práce maximálně přicházejí nebo odcházejí. Oni peníze prostě mají nebo je na konci filmu nějak dostanou. Práce není důležitá.
Kdo by se taky chtěl po práci dívat na práci?
Zajdu na jedno.
Kolem vánoc 2000: Špína s mladými squattery v záhrádkářské kolonii, noc Praha, Hládkov
Mráz
Přiznávám, že mě chlapec překvapil. Přitáh televizor jak se patří.
Hned je obraz jak víno! Klipy, reklama. Klipy, reklama. Vzorní šťastní mladí lidé.
Mám toho dost!
„Zasraný Čechy! Tady nikdy nic originálního nevzniklo a nevznikne! Nikdy nic pořádnýho! Nikdy nic, doprdele! Jsme v úplný prdeli!“
„A co perník?“, šklebí se na mě mládež bojovně a vlastenecky. Zdá se, že chtějí odporovat!
„Perník! Vy víte hovno! Perník přišel z Německa, kreténi! Jako všechno! Nedouci! Z vás taky nikdy nic pořádnýho nebude! Podívejte se kolem sebe, sračky! Copak to nevidíte? V čem to žijete? Copak vy vůbec žijete, chcípáci? Vy ani nikdy žít nebudete! Vy si na to na všechno jenom hrajete! Jste jen zasraný jakosmažky!“
Zřejmě poznali, že to myslím zatraceně sakra vážně, došlo jim hned, že se ještě mají od staršího, zkušeného co učit!
„Chceme toho nechat!,“ bulí dívenka.
Takže se trochu usebrali do sebe.
Zase, jako vždycky, došlo na moje slova.
Zamrzla voda.
Posílám je pro balenou, tu dobrou, ale to se hoch, kůže líná, zpěčuje.
„To je neekologický.“
V boudě se netopí, to je taky neekologický.
Televize je barevná, široká, placatá, zpívá se tam anglicky, všichni jsou vysmátí,
tady ti dva zmrzlí idioti!
„Cheš říct nevědecký? Ekologie je kurva věda, a ty jistě nejsi žádnej vědec!
Zima taky není žádná věda, kurva! Pročs nezůstal doma? Kdybys řek, že seš akorát línej sebrat pár briket, nasušit na zimu chrastí! Hanba! Vědče! Zima je každej rok. Potřebuju vodu!“
„Počkej do rána,“ chlácholí.
Ty snad hřeje to jejich hříšný mladý mládí…!
„Moje dýmka nepočká!“
„Ty máš vodní dýmku?,“ jsou zas mlsně zvědaví, to je zajímá - a já už toho mám pokrk!
Bože, dej mi sílu!
„V prdeli! Chcípněte! Bůh vás zatrať! Podívejte se na sebe! To je bída!
Nic z vás nikdy nebude! Nic originálního! Zasraný zmrdi! Vymatlaný smažky!“
Vysmátá bedna!
Předved jsem jim MTV, ať maj v Drop Inu co vyprávět. Hned bylo co pálit!
Odešel jsem středem. Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon ve mně!
Já před vánoci 2000, Praha Bohnice, po pracovní době, asi 19:20 h večer
Ráchel
Národní pohroma sídlí a lká v panelové hospodě. Zatuchlá, k nevyvětrání.
Kelti v sombrech sedí na hemeroidech jako přikovaní a pijí, na zácpu, nasraní, sveřepí a oklamaní. Chlast lepí a drží je pohromadě. Protože oni nevyhráli první světovou válku! Taky se necítím jako vítěz. Skočím si aspoň na záchod.
(Atmosféra je daleko horší než obvykle. Vánoce za dveřmi a v televizi krize.)
Dveře se přede mnou otevřely…. Vyšla Ráchel!
„Čau. Ty ses lek! Jé! No tak! Počkám venku.“
Ráchel ze Súdánu?
„Nejsme veřejnej záchodek!,“ volá výčepák, co jinak nezdraví.
„Ty ses lek! To mě podrž! Já nejsem tak zvědavá na pánskej hajzl, to zas ne!
Co mám dělat, když se potřebuju honem vychcat? Nebudu se prosit o klíč … nějakýho vrchního čuráka, to pardon. Dovedu si představit ten jejich dámskej komfort.“
„Jo, v pohodě.“
„Afrika tě naučí se rychle rozhodovat. Jednat rychle je ve světě otázka přežití.“
Asi bych měl taky někam vyjet.
Autobus sjížděl z kopce hrozně pomalu. Ráchel zachraňuje černoušky a já, já, doktor, nevím kudy kam. (Je fakt hrozná. Nikdo nechápal, co na ní Jirka vidí.)
Ta cesta s ní byla nekonečná.
Přiletěla před chvílí, přes Curych. V Súdánu opravdu existují ty hnusné nemoci o kterých jsme se učili. Jí se zatím nikdy nic nestalo. Od poslední návštěvy u homeopatky, od tý doby, co skončila s Jirkou, měla klid. Vyhojil se jí chronickej zánět močáku, tak byla v pohodě. Ať se dělo co se dělo, dobrý. Teprve před odjezdem, teda před evakuací tábora do Nairobi, zase chytla cystitidu. „Jenže v Nairobi, že jo, civilizace. Na nic se mě neptali … 3 dny už jsem měla bejt tady! Drželi mě v karanténě, musela jsem žrát antibiotika, ale já jsem na ně alergická! … Votekla mi tlama, že mi zas na letišti nevěřili, že jsem to já! Chcala jsem krev. Hádali mi horečku dengue! Povídám, já je všechny ty sračky, doprdele, znám, cpali mi ty sajrajty odmalička, co mi to dáváte! Hodila jsem to do hajzlu. A zase ňáká kráva to tam našla, prej - Co to je?, víte kolik to stojí? přivedli psa, ten jedinej měl ještě rozum, kázali mi, jaká je to drahá léčba a co si myslím, že jsem…“
Vzala si ode mě telefonní kartu a vystoupila.
Já před vánoci 2000, Praha Letná, po pracovní době, asi 20:15 h večer
Jirka
„Ráchel! Co že: Jak to, že je tady a nezavolá mi? Co; vzkazuje něco?
Nic neřekla?! Já se poseru! Róza taky nic neví!“
Ráchel je zpátky v Praze a Jiří nic neví. Udělal všechno, aby věděla, že jí chce jako vždycky, že na ní čeká – a ona nic. Nenaznačila, že je tady kvůli němu.
„Znáš jí, vždycky překvapí,“ tvrdím.
„Spí s homosexuálem!“, Jiří ho odposledka zná.
Jirka je nesnesitelně netrpělivý. Uvažuju, že pochopitelně přijela k rodině na vánoce, to je běžné, chovají se tak i humanitární pracovnice…
„Hovno!“
Je zpátky sotva několik hodin, má zánět…
„To měla. To znám!“
Stále jí prozváněl – vypnuli jí telefon, když tady tak dlouho nebyla…
„Už má jinej, mrcha!“
Pak zmlknul a už se jenom tvářil čím dál hůř, zarputile, ublíženě jako malej, zoufale.
Jdem ven, Jiří vypráví, co píše Ráchelina sestra z Ameriky. Jela studovat do NYC a teď už je brigádě v krematoriu někde v Georgii. Do kina nejdu. Mám důvod.
Že mi Jirka v Libni ukáže, co si přál od matky k vánocům.
„Tady jsem chodil do školy … tady jsme s oddílem vystoupili z podzemí…tady jsem jí prvně přefik. Holka z nejlepší pražský rodiny! Já jí chci!!!
Plynně ovládá 6 jazyků! Chápeš to? Měla před maturitou, sebrala se a odešla
do Bosny!
To bych nikdy neudělal!“
„Copak si neutek z domova?“
Je na tom dost zle, když už zlehčuje svůj odvážný kousek. Bylo nám 22, ve 3. ročníku medicíny. Jirka se skrýval 48 hodin.
„Já bych se strachy posral!“
„Protože seš chytrej. Víš, že by tě chytli.“
„Ona se nebojí. Ona to myslí vážně. Vážně. Kurva! Taky by mohla třeba v Mostě integrovat cikány, to je fakt! Zatraceně!“
„Kdyby chtěla. Proč v Mostě? Na Žižkově!“
„Ona vždycky udělá, co chce! Co vlastně chce?! To jsem nikdy nepochopil.“
„No.“
„Já jí chci…!!!…Jó, tady jsem potkal Špínu. Mlel něco jako že jsem skleněnej panák…“
„Jakej jinej? Když panák, tak skleněnej. Ne?“
„No, von se tvářil náramně povznesně. Znáš ho. Jako - že do mě vidí.
Je už úplně vypatlanej. To jeho konkrétní myšlení … už se fakt nedá poslouchat.
Zajímavý je - … chlubil se, že má prachy. Nic nechtěl. To mě překvapil.“
Špína je postrach. Jeden z těch nemnoha původních, okoukaných, inteligentních českých feťáků. Jirka rád vypráví, jak byl před lety na vánoce u hrobu Ladislava Klímy a nějací feťáci mu tam nabízeli k prodeji vodku. Jirka znal jenom pojem Špína, a tak se zeptal: Co dělá ŠPÍNA?
Feťáci se v hrůze rozutekli.
Bad Design (s ilustracemi) vydal Divus 2009
