Románek humanitární pracovnice s kravaťákem, svěrák v televizi, feťákův odlet a bourání bytového jádra dokulata. To jsou mrazivé kapitolky z románu Bad Design ...
Ráchel, před vánoci 2000 – Praha, večer
Vánoční cukroví
Ble! Ten bramborák mi neudělal dobře. Vždycky se na něj těšim a vždycky je zase k poblití.
Zase ta šedá pražská ulice. Čiší na mě zima z těch psích čumáků!
Nesnáším tyhle konzumní vánoce. Třpyt! Třpyt! Třpyt! Jak se ve výlohách zablesknou koule, musíš koupit pod stromeček ňákou kravinu.
Nikdy jsem nedostala nic pořádnýho. Taky ode mě nic nečekejte. Pokrytci!
Vy jste křesťani? Africe darujete ten poslední šmejd. Ještě se slzou dojetí v oku!
Na vánoce, to se můžete všichni láskou umačkat na Půlnoční!
Jestli mě tam matka bude chtít ukazovat, to je naše Ráchel, stará se o děti v Súdánu, něco jí řeknu. Říkám rovnou. Nikam nepudu. Najíst se a spát.
(Matka řekne: „Ale Ráchel?“)
Kravaťáček. Hm, ten je.
Trochu opilý z firemního večírku. Zuří a hned se směje! Vyběhl na ulici jen tak!
Tak smyslně nadšený, rozrušený, zapálený pro svobodu. Tak odvážný!
Je přesvědčený o vítězství správné věci. To se mi líbí! Moc.
„Jdu vsadit na odboráře! Tohle jim neprojde! Svobodu uhájíme!“, křičí na toho druhýho tvaroha z banky, co už má dost, a na celej Václavák. To mě zajímá: kravaťák a odboj? Fajn! Má tu kabriolet. Fešák.
„Kurva! Než se to rozmrazí …!“
„Jaký odboráře?“
„Krávo! Kde žiješ? Tak pojeď se mnou a uvidíš!“
„Debile! To si povíme!“
U sebe doma zapnul bednu, ČT1 a komentoval černou obrazovku: „všem sráčům navzdory! Politikům, opoziční smlouvě, všem zrádcům demokracie!“
(Loni zvládnul Y2K bug: Všichni byli posraní z kolapsu počítačů, a my jsme to zvládli … srdce civilizace se nezastavilo.
Praskla internetová bublina: dalo se to čekat, taky pěknej průser!
Teď: na skutečném konci století a tisíciletí, když je životně nutná důchodová reforma, nikdo z politiků lidem neřekne pravdu, tlupa ekonomickejch diletantů vypne televizi! )
Teď!
Někdo zvoní; u dveří jsou z České televize!
Vyšel ven před dveře a soustředěně hovořil na svoje téma, s číší sektu v prstech.
Varoval před nárůstem mezd - s tím ustaraným výrazem, jako když pak pracoval k orgasmu (výraz, který v mužích provokuje maximální agresi, „čurák!“, řvou bezmocně, když ho vidí!), tak šumí sekt a testosteron; podprahově fascinoval ženskou půlku populace, která se ráda uskrovní a odřekne si nárůst platů (jako s lehkostí srdce schválí deregulaci nájmů, pracovního trhu, penzijního, zdravotního, sociálního pojištění), když na ní čeká deregulovaný princ s rohem hojnosti.
Vystupoval vždycky, když někde začaly odbory žehrat a vyhrožovat.
Vystoupil a ozřejmil, že tvrdá fiskální politika má smysl právě teď. Jakmile se prolomí mzdový strop, převálcují nás konkurenti. Byl specialistou na komparativní výhody.
„Proč s tebou točej o vánocích? Co se to v tý televizi vlastně děje?“
„Nevzdáme se! Je to prý jako v květnu 1945 nebo v srpnu 1968:
Musí se točit dál! Abychom mohli od ledna normálně pracovat! Práce je dost a dost. Chápeš? Především proces reforem se v žádném případě nesmí zastavit. Taky by si mohli najmout jinýho analytika. To si nemůžu dovolit, mám svou cenu! Je to prestižní záležitost. To nesmí stát!“
„Třeba už to nikdy vysílat nebudou. Co když to ta tvoje klika prohraje?“
„To už nikdy neříkej! Nikdy! Čeká se velká pražská manifestace za demokracii! Okupační stávka pokračuje. V televizi bude i pan Svěrák! Hele, co mám.
Lidi odborářům na Kavky nosej vánoční cukroví. Není to špatný. Nabídni si.“
„Tomu říkám komparativní výhoda.“
„Hele, Čechy jsou prostě podle všech světovejch ukazatelů nejlepší země budoucnosti, s fantastickým potenciálem rozvoje. To jsou strohá, silná fakta.
To je dobrodružství, co? Doufám, že to cítíš taky tak.“
Vánoce 2000: Špína jede na letiště Ruzyň, Praha
Taxi
(V rádiu tomu taxikářskýmu intelektuálovi vykládal vozíčkář, jaký dělal před úrazem blbosti, nevěděl co dřív, kam dřív skočit, ničeho si nevážil, honil prachy, ženský, chlastal, věděl hovno, jakej je smysl života: teď, co nechodí, má pro něj bytí novej, jinej, kosmickej význam! Pochopil, že jsou úplně jiný hodnoty! Opravdový! Duchovní! Vidí svět z jiný, nový perspektivy. Boží odstup.
Je klidnější, pomalejší. Nad spoustou kravin, ze kterejch dřív bělel, mávne rukou!
Má ohromný štěstí, že mu zůstala rodina, že potkal doktora toho a toho, sestru tu a támhletu, všem by chtěl moc poděkovat. Jezdí do lázní, pomáhá taky ostatním postiženým začít znova. Jeho život je mnohem plnější než dřív. Chystá se jako první vozíčkář zdolat osmitisícovku!)
Všichni sedí, čumí z okna, čumí před sebe, čumí do notebooku, spí, snaží se spát a mlčí.
Lidi, jsme v nebi! Copak to nechápete? Já letím!
Zírejte na mě!
Všichni zírali na mě!
Ráchel,vánoce 2000, ráno
AIDS
Štědrý den jsem prospala. Vzbudil mě akorát nějaký Rom, že s díky vrací VHSky.
Kravaťáček se vrátil do bytu z rodinné oslavy až na Boží Hod. Byl jak dělo. Slavili prej ještě s kolegyní z konzultační a analytické společnosti. Že od Novýho roku bude mít dívka vlastní kancelář! (Kdo má kancelář, netrčí jak vidle na hnoji v open space! Tam ti patří akorát ten stolek s počítačem.) On to prosadil!
On totiž umí jednat s lidmi!
Holedbá se, jak je báječný. Vždycky na všechny vyzraje. Má spoustu známých, kteří se ve slevách a únicích vyznají podobně jako on; a mít podobné zájmy,
to pochopitelně přináší další výhody. Neuhodla bych, kolik platí za nájem!
Určitě nemám tušení, jak jsou u nás oproti světu levné energie.
Například ten Cikán, co tu byl včera! Čeká nástup výkonu trestu, docela se tam těší. Elektriku má Cikán úplně zadarmo, protože je prostě zaháklej vedle hodin. Kravaťáček není blbej, takže si od souseda pučuje jenom vobčas!
Divila bych se také, kam míří na Silvestra. Že by mě vzal s sebou?
„To se trochu nestydíš, brát dvěstě litrů čistýho a bydlet si za pár šupů!,
a kázat lidem, aby si nestěžovali? Hele! To ti přijde morální?“
„Co to meleš? Každej se přece stará, jak umí! Respektive ekonomicky! Dělám všechno pro maximalizaci svýho zisku, to je snad jasný. To je vidět, že ty o ekonomii toho mnoho nevíš. Kdo umí, umí. To jsem já! Jasný, ty krávo?
Hele, kde je ten můj včerejší kondom?“
„Jakej kondom? Myslíš šprcku?“
„Ano!“
„Já to nenosim.“
„Hele, jo! To není sranda. Kams ho dala, ty krávo?“
„Co si to dovoluješ? Kam bych ho dávala? O žádnym nevim.“
Chudák prohlíží koš, koš na záchodě a sifón.
„Neser mi. Kams to dala?“
„Žádnej nebyl. Kam bych ho dávala?“
„To jsou vánoce! Kurva! Tys přijela z Afriky, jo? Ze Sudánu, jo? To je prdel!
Mě klepne! Ty zmije! Co když máš AIDS? Klidně se vyspíš i s negrem, že mám pravdu? Řekni?!“
„Co na mě řveš?“
„No jasně. Ty jsi ta pravá!“
„Co si to dovoluješ?“
„Chci, abys měla testy na AIDS, jasný? Kde bydlíš? Dej mi číslo domů, dělej!
Nebo počkej … zůstaneš tady! Jo! Jasně … tady zůstaneš! Nikam nepudeš! Tys mě normálně mohla nakazit? Je to možný? Taková bezcitnost! Kolik je inkubační doba?“
„3 tejdny, posero…“
„Zamknu tě tady na 3 tejdny! Mohla bys klidně infikovat půl Prahy!
Ty jsi ten typ!“
„To si zkus, mě zamykat!“
„Tak jdu na policii! Klidně tě udám!
To je zlej sen!“
Já, o vánocích 2000, sídliště Stodůlky
Vejce
Míra má vždycky práce nad hlavu, ale o vánocích si najde čas na rodinu.
Já nemůžu. Šel jsem s Mírovým doporučením raději bourat, než bych si zoufal s příbuzenstvem nad nezaměstnaným doktorem, nad mým zmarněným osudem.
(„Nějaký bourání v jednom paneláku na Stodůlkách. To najdeš, doktore. Firma Egmontáž: Eggmontage. Bourání. To zvládneš.“)
Bourali jsme v bytě pod střechou bytové jádro.
Sousedi byli na pokraji amoku. Po Štědrém dnu, mezi svátky, pravicoví odboráři stávkují proti prozápadnímu řediteli, Česká televize vysílá tmu a vánočním panelákem duní kladiva. Znamení konce světa.
„Je to v rámci zimní slevy! Taky bych raději letní slevu!,“ ohrazuje se majitelka vůči partajím, co jim vadí prach a hluk a jezdí si sem stěžovat výtahem.
Pořád ale mají kde bydlet. Zato Ona zrovna přichází o všechno.
„Ve svém bytě si budu dělat co chci!“
Jádro je namaďeru. Padá příčka za příčkou, z bytu není nic. Všechno je fuč.
Ona sedí na hromadě rumu a hlídá holobyt, nastražená proti nevyzpytatelným, zamaskovaným řemeslníkům. Občas mi pokynou, jakmile je zdemolovaná jedna příčka - „hele!“ Buším do další.
Když už domácí paní prach leze ušima, odchází si vyčistit brýle a kouřit a telefonovat na balkón. Muži v skafandrech brousí strop, visí bez štaflí, aby nepřekáželi nám, co ryjeme do podlahy.Koukám, že dlabeme z bytu vejce.
V podlaze je uprostřed prohlubeň, na stropě i po zdech vypoukliny.
„Když je vedro, tak je tady jak v peci. Když vítr fouká, tak, tak sem fouká. Když leje, sem zatéká. Doufám, že už nepoteče!“
„Spolehněte se. Plochá střecha, to je na hovno. To máte stejný, jako bydlet pod bazénem,“ huhlá jeden.
„Koukněte! Není to špatně?,“ všímám si. Nečekal jsem, jak ta ženská vystřelí.
„Proč bych měla mít rovnou podlahu? K čemu je mi rovný strop? Na co svislé zdi? Prosím vás, proč? Kvůli sousedům? Pchá! Chci začít znova, a teď po svém.
Chci žít lidském, útulném, pohodlném bytě. Chci, aby byt sloužil mě a ne já jemu!“
„Vybrala jste nejlepší řešení,“ ozval se stavbyvedoucí ze skafandru.
„Kde máš kombinézu?“
„Míra…“
„Jo Míra! Tak tebe poslal Míra! Tak ty jsi ten … doktor od Míry.
Tak to je naposled.“
Nevěděl jsem, co si mám myslet. Znělo to hrozivě; jestli pro mě, pro Míru nebo pro koho?
Vznikla dutina.
Syrový, ohlodaný beton, dřeň armatur. Vynášeli jsme drť a naváželi nahoru lehkou plnící směs, „voblinu.“ Našlehaná oblina se rychle se lepila kolem obrysu bývalé podlahy. Nejvíc materiálu šlo do koutů. Po ztuhnutí ji hned zabrušovali. K tomu jsem neměl kvalifikaci a šel jsem se s paní na balkón nadechnout vzduchu.
VYDAL DIVUS 2009, ILUSTROVÁNO AUTOREM
