PředváNoční čtení: Apokalypsa musela někdy začít

Předvánoční úryvky z původního apokalyptického románu Bad Design :  Doba je zlá už dlouho.  A před 10 lety? To taky nebyla ždádná sranda !

Příběh od podzima 2000 do jara 2001 vyprávějí:

Rozálie bývalá studentka ekonomie, mladší sestra Ráchel

Špína bývalý feťák

Ráchel humanitární pracovnice, bývalá studentka medicíny, starší sestra Rozálie

Já bývalý lékař

Motto:

„V urně je stejný počet černých a bílých kuliček (a žádné jiné). Vytahuji jednu kuličku za druhou a vracím je do urny … tímto pokusem mohu zjistit, že počty vytažených černých a bílých kuliček se při pokračujícím vytahování k sobě blíží. To tedy není žádný matematický fakt. … To, co potvrzuji tímto pokusem, je, že výskyt obou událostí je na okolnostech, které blíže neznám, nezávislý.“

Citace: Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus,

dle českého vydání nakl. Svoboda Praha 1993, překlad J. Fiala,

objevitel Denis Kostomitsopoulos

ŽIVOTOPISNÉ ÚDAJE A CITACE L. Wittgenstein: ÚDĚL GÉNIA, napsal Ray Monk, přeložil Otakar Vochoč, vydal Hynek 1996

vysvětlivky autor

KAPITOLA PRVNÍ, závěr roku 2000

Koncem listopadu 2000: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

1.

Konečně! Agentura mi našla místo! Můžu ti říct, že melu z posledního. Fakt. N.Y.C. je drahej a je tu zima … Nemůžu tu díru najít. Noble! To zní. Dobrý, ne? No asi fakt pěknej zapadákov. Nemá cenu zase psát, co sem si představovala, že jo. … Hele, mám to. Najdeš to v tom severozápadním rohu Georgie. Mezi Tennessee a Alabamou. Snad tam nějaký hodný lišky dávaj dobrou noc? Co myslíš?

… Aspoň je tam prej pořád pěkně teplo. Je to prostě na Jihu, ale přitom prej taky skoro v horách. Prej je tam docela příjemně. Uvidíme.

Tak co Kájínek?

Začátkem prosince 2000: Špína rozjímá v Nemocnici na Františku, Praha

Přežije rok 2000?

Buď Já nebo on! Já? Nebo Kristus? Zavřou mě nebo ukřižujou? Padesát na padesát, fifty fifty fifty. Já svůj konec stoprocentně nepřežiju a to mě tak těší!

A byl jsem to já! Já, ten, kdo poslední otevřel zrak na nové Slunce. Zrozdilo se v památném zatmění roku 1999! Málem jsem se neprobral! Zázrak! Velký div! Mě bylo nad slunce jasný: Takhle to nejde dál.

Odmala hraju divadlo. Mám svůj dramatický kroužek. Moje obdivovatelky; babička, učitelky, zdravotní sestry, soudkyně, kurátorky, holčičky a koťátka a a a!

Nadějný mladý matematik! Vítěz všech olympiád! Mladý nadějný rebel! Mladý vzdělaný anarchista! Rozervanec! Beznadějný televizní feťák! No future! No fun!

Ale stále mladý!

Vždycky jsem byl v televizi mladý. Když potřebujou přemýšlivého nonkonformního nihilistu, - přijdou za mnou. Nasvítěj, zahraju. Za dvě kila. Čau, zase na jaře.

Za reprízy neplatěj, kundy! Předváděj mě, jak jsem na tom špatně, ale vůbec se neserou s tim, abych jim vydržel!

Už zase? Ha! Přece přišli. Najdou mě i v listopadu na interně Na Františku.

Jsme tu dobrá parta. Pomáháme si. Máme cenné zkušenosti. Copak já! Kolega, ten by moh vyprávět! Samý lepší ročníky: deset, jedenáct, čtrnáct, sedmnáct, osumnáct, pak s odstupem - dvacetdva. Teenage boys. No a já jsem stejně zase nejmladší, holenkové! Jak k tomu kluci přijdou, že si točíte zase jen mě – výpověď na konci … Kurva čeho? Století? Tisíciletí? To pro mě není žádná míra, drazí zatracení! Řekli jsme na jaře! Mám nabitej duchovní program! Na rozdíl od vás!

Seru!

Kájínek vězeň; justičním omylem odsouzen na doživotí. Zázračně uprchl napodzim 2000 z nejstřeženější české věznice Mírov. Skrýval se 2 měsíce na pražském sídlišti Velká Ohrada, kde byl v paneláku, za noci, nahý a spící dopaden.

Já, před vánoci 2000, biochemická laboratoř, před sedmou ráno, Praha

Do práce

Ranní tmou sněží na vrány. Praha nemá chodníky, nemá silnice, zebry, bílé čáry - všechen asfalt zbělel. Trávníky zapadly sněhem. Copak je v zimě trávník? Roste jenom sníh.

Všude sníh. Slaný a neposolený.

Autobus nejel; pak přijel, pomalu vyjel, jede, jede, a sem tam najede na obrubník. Všechno se zpomalilo. Lidi s psím alibi volně pobíhají po bílé svobodě.

Není teď nic svobodnějšího, než se kamkoli vysrat: dokud je tma.

S řádným pocitem čistoty! Hovno zapadne, než bys řek švec!

Jedu pozdě.

Co by se stalo, kdyby se nedělalo od šesti? Od sedmi? Od osmi?

(To je snad jasný, ne? Nemohly bysme bejt ve dvě v Delvitě!)

Nikdo ve tmě kolem mě nemá náladu. Do práce! Do práce!

Někdo si ještě spí, někdo si venčí, náš řidič kouří své cigáro do vozu, a my jedeme do práce. Taky svoboda. Mlčíme vzteky.

Není to smutné? Není to neúcta k životu, když od rána chci, ať už je večer?

To je nějaký život? Můj?

Mě všechno vadí.

Od rána chci, ať už to skončí. To je ostuda!

Moje práce nestojí za nic.

Á. Paní inženýrka je k nerozeznání od pana inženýra; jednou jsem ho potkal. Vypadá úplně stejně jako on. Zdálky i zblízka. Má vaťák.

Ing má zpoždění. Je to ona. Je ještě daleko. Zavírám dveře. Už jsem v práci.

Za studií medicíny jsem nepochopil, že s léčbou lidí nechci mít nic společného. Bohužel. V práci bylo pozdě být proti. Nedokázal jsem se na interně radovat s kolegy z jejich drobných každodenních vítězství. Každý ošetřovací den navíc, každé další provedené vyšetření, každý nově podaný lék, výkon za výkonem, kolegy jaksi motivoval. Ale pro mě znamenal jejich úspěch jen opisovat na stroji více bezvýznamných výsledků, psát o to delší zprávu o vývoji případu. Pozdě jsem zdrceně zjistil to, co mi nikdo neřekl … Došlo mi, že každý pacient v našem ústavu zemře. Tak jako tak, dříve nebo později. Nikdo neodcházel. Neměl prý kam.

Tak jsem šel já.

Špatné svědomí mi však zůstalo.

Řekl jsem řediteli jasně, že nemám žádné ambice pracovat se živým materiálem. Udělám si v laboratoři svoje a půjdu domů s čistou hlavou, myslel jsem si; kreslit si obrázky a starat se o domácnost. Ředitel moje odhodlání schvaloval. Jen se ujistil: „Je vám jasné, že odtud není návratu do medicíny?“

Je mi jasné, že se nikdy nestanu doktorem ve smyslu kritérií, jak je stanovil urolog Jiří. „Vzít úplatek, vopíchat sestru a někoho zabít.“ Na pořadí nezáleží.

V laboratoři tohle splnit nelze.

Nemohl jsem tušit, na jakého debila narazím tady v podkroví!

Já, před vánoci 2000, biochemická laboratoř, 7:10 ráno, Praha

Sněhová koule

Paní inženýrka toho dne dorazila na ranní hlášení nezvykle unylá.

„Pane primáři…, to je krása! To mají děti radost! Přijela nám Paní Zima ve svém rouše!“ Podává mu zjihle čerstvou, bílou, jiskřící kouli.

(Nejsme ve špitále, a přece máme primáře. Je na pracovišti vždy první; a den co den se na ty, co přijdou po něm, významně tváří. Jako vítěz: on tu totiž bydlí.)

„Dejte to někam.“

(Primář je při síle, ale starý. Jednou skončí. A pak se prý jeden z nás dvou, mladých lékařů, stane primářem.)

„Poslouchejte, přečtu vám vtip dne: …“

(V nemocnicích se zrána probírá, co se stalo v noci. Koho přivezli, kdo nepřežil a co nového se bude dít dnes. V laboratoři se nic neděje. Ráno co ráno s Ing, vrchní sestrou a panem kolegou Milanem posloucháme primáře, co je nového u nich doma.)

„…Maminko, co je to orgasmus?´ptá se Pepíček. ,Já nevím, zeptej se tatínka!“

Primář se vtipu dne z internetu divoce se zasmál.

„Pánové, chápete, že!, haha! Chápete, dámy? Maminka neví! Neví!“

„Náš Filip musí na očkování. Potřebuje odčervit. Jde chudák z nemoce do nemoce…,“ hlásí vrchní sestra.

Primář: „O novinářích se říká, že jsou hlídací psi demokracie. Věděli jste to?“

„To slyším poprvé,“ diví se kolega.

„Já viděl v televizi hrozné věci! Jestli to takhle půjde dál, zase bude v novinách Lenin a začnou popravy! Viděli jste to? Když je v nebezpečí svoboda slova, je to

o demokracii. Bodejť ne, my si bereme si ze Západu jen špatný příklad. Jak bude sněžit, bude to do Brna horor. Tuhle jsem byl s mladou nakupovat v Chamu na letních gumách. To víte, Němci neposolili. Ta jejich ekologie! … A byli jsme v sobě!“

Ženám i kolegovi zatrnulo. Zase popravy. To už jsme slyšeli tolikrát.

Trpělivost, trpělivost. Vydržet. Než začnem něco dělat, bude devět.

(To není všechno. Jak již vícekrát zaznělo, v Německu primáře nařkli z několika dopravních přestupků, upadl do podezření z krádeže v seknhendu, donutili ho vystoupit, otevřít kufr, našli mu koupací čepice z aquaparku – nebo do aquaparku -, která měla být v akci, ale nebyla zadarmo.)

„Gestapáci! Všude je česky jenom „Češi, nekradněte nám tady!“, my tomu rozumíme, my jsme pro ně porád protektorát, ale před světem ze sebe dělají multykulty svatoušky, multykultymultykulty, na ně …“

„…budlikybudliky!“, dělá paní Ing,

„Pokrytci! Liebe Kunden! Kundy barevný!“

Pí Ing znovu připomněla, že „už zprovoznila ten nový zázrak z Kalifornie,“

který stál doteď ve škatuli.

„Anglicky uměli jenom špióni a estébáci, a to já nebyl. Počkám si na český autorizovaný návod. Už tu brzo jistě bude. Práce v laboratoři není pro dobrodruhy! Nemůžeme se pouštět do experimentů, protože naše výsledky musí být perfektní.

Televizní stávka Na vánoce 2000 stávkovali pravicoví odboráři proti nově dosazenému prozápadnímu řediteli. Odboráři obsadili Kavčí Hory a televize vysílala tmu. Ředitel se po vánocích zhroutil a odboráři dostali co chtěli.

Spolehlivé výsledky, pánové! My máme totiž, na rozdíl od mnoha jiných lékařských oborů, výsledky každý den. Pozor! Dnes nám přijdou zapojit klimatizaci.

Je to moc složitá záležitost. Z čehož, paní vrchní, pro všechny vyplývá, že nikdo neodejde, dokud to nebude hotové! Rozumíte?“

„Dneska? Dneska budeme odčervovat Filipa,“ vrchní ví svoje.

Klimatizaci čekáme rok.

„Dnes nikdo neodejde! Kdyby se něco stalo …“, varoval primář, „…je zde na zdi - ku pomoci moje stará, nerozbitná pipeta a v trezoru železná zásoba činidel. Slyšeli jste? Takže se nikdo nemá nač vymlouvat!“ (Vypráví, jak coby mladý elév použil vadnou šarži chlorečnanu a musel pak všechno opakovat! Všechno!)

Kolegovi na povel vzplanul zrak; jen dychtil se přisát k pipetě, rozprskat celou denní dodávku séra do zkumavek, nasávat jedno činidlo po druhém a kapat přesné počty kapek tam, kam patří, aby bylo co měřit. Tak má vypadat příští primář!

Proč se taky nenadchnu? (Konec hlášení, rozchod.)

Au!

„Pozor na hlavu, doktore!“

Zákeřné podkroví! Každý den se praštím! Trám tam, trám zpátky…!

„Vy jste nám nějak moc narost! Musíte se krčit! Jinak to nejde!

No co. Ještě se párkrát se praštíte a zvyknete si. Musíte se krčit!“

Na to si mám zvykat!?

Začátkem prosince 2000: Rozálie píše Jiřímu z brigády v USA (Úryvky z emailu.)

2.

Víš co to je T.S.C.? TSC znamená Tristate Supreme Crematory! Jo. To je hustý. Krematórium! Chápeš? Co budu proboha dělat v krematoriu? To se mi snad zdá!

Do prdele. To si v agentuře dal někdo opravdu záležet, aby mi našli nějakou exotiku.

Poznej Ameriku! Až za hrob! To až budu vykládat doma!

Už ste chytli toho vraha? Jak moh utýct z nejstřeženějšího kriminálu v Čechách?

Já, před vánoci 2000, komerční biochemická laboratoř, kolem osmé ráno, Praha: pokračování

Čekárna

Primář dřepí u sítě a my ostatní koukáme na sebe v čeledníku. Čekáme v dívčí komoře až přivezou krve a moči.

„Holky já chcípnu! Prej – pane primáři - tady máte dáreček! Krása, co? “

„Co blbneš? Ah! Neblbni, budu celá mokrá!“

„Ha ha! Na! Sněhová koule!“

„A co von?“

„Dejte to někam!“

„Ježiš, ta je prdlá!“

„Vona ho pořád miluje.“

„Je to chudák ženská.“

„Najaře mu přinesla první podběl!“

„To víš, ta nedá pokoj. První spadlej list, první hříbek z parku. Je to debil.“

„Hele, ukaž, já jí neviděla!“

„Nevidělas sněhovou kouli?“

„Holky, když se svlíkala, zase byla samá modřina! Mě to hned nenapadlo, tak se blbě ptám, prosim vás, kde ste si tak natloukla? Ale, prej, to bude ze schodů. Ukazovala mi, jakej si koupila v pracovních oděvech v Holešovicích pěknej vaťák.“

„No jo, ze schodů! Kdyby uklouzla na ledě! Ne? Tomu se dá věřit, ale …“

(Přivezli zboží. 2 se laborantky se zvedly. Jedna četla jména na žádankách, čísla a druhá popisovala fixem zkumavky.)

„Co na něm vidí, na slizounovi?“

„Hrdinu odboje, simtě! Rockera! Jak na schůzích Svazu přátel Sovětskýho svazu významně mlčel? Jak statečně nosil plnovous! Po vobědě nám denně vykládal, co řekne, až se ho zeptaj: soudruhu, kdypak se oholíš? On ? Soudruh Marx nosil vous, Engls, Lenin… i Rumcajs! Sliboval nám, že prej, až odtáhnou Rusové z Řáholce! Zamilovala se do těch Rumcajskejch vousů! “

„Ty asi měli nahnáno, co by jim řek, když se na to furt chystal! Jó, tedy jak hlubokej je Bajkal, to odpověděl v kvízu vždycky nejlíp!“

„Doktore, to je hrozný tohle poslouchat, co?“

„Jen ať ví, doktor! Podívejte se na půdu! Jestlipak je tam ještě ta matrace, jak na ní inženýr načapal inženýrku s primářem?“

„Nechte toho. Holky, dneska …“

„…počkej, vrchní, to nevim! A kdypak jí nechal? Když se voholil?“

„…voholil se, rozved se a vzal si mladou.“

„Chudák paní inženýr.“

„Jakej chudák! Inženýrka je blažená, že může pracovat u moderních strojů.“

„Zato on! Bojí se jich dotknout, aby je nepochroumal!“

„Jen žertuj. Snadno by se mohlo stát …“

„Promiňte, páni doktoři…, já pořád řikám holky, promiňte…“

„Cha, cha! Jaký promiňte?“

(Ilona skobu na zadku. Malá Zuzana má triko pod žebry děravý. Evě prosvítá opálená kůže okem z nohavice. Petře jsou vidět v ohybu tu červený, tu černý, tu zelený kalhotky. Na Evě je to sexy. Ale jim je to jedno. Proč by se měly v práci stydět.

Před námi? Vždyť jsou tu samé ženy. Vždyť jsme lékaři.)

„…no je mi jich líto, doktorů. To je primář, co? Nebejt inženýrky, celý se to tady posere.“

Já, před vánoci 2000, komerční biochemická laboratoř, 9 hodin, Praha : pokračování

Uklízečka

„To budou vánoce! Možná nepude ani televize. Slyšely ste to?“

„Kvůli tý klimatizaci jo? To nemyslíš vážně, hele! To by nešlo!“

„Ty nemáš službu, tak ti to může bejt jedno, ne.“

„Ne tady! Všude. Nikde nepude nic! V televizi rozdávaj výpovědi.“

„No to je hrůza, výpověď k vánocům.“

„Proto stávkujou, když maj dostat výpovědi.“

Sovětský svaz 1921-1991, největší komunistický stát, rudá diktatura, kterou vymyslel V.I. Lenin v Curychu.

Založen v Ruskěm carství navzdory varování komunistického proroka Karla Marxe. Rozpuštěn poté, co splnil svou nejasnou historickou funkci.

„Proč by neměla jít televize? Vždyť hrajou rok co rok to samý! Menšík, Bohouš, Mrazík... Viděla jsem to xkrát!“

„To by zvládla pustit z regálu cvičená vopice!“

„Ty jsi stávkokaz! Tak se přihlaš na brigádu! 30 let strkáš krvák do sosáku. Vystřihla si milióny krevních vobrazů. Dyť ty bys mohla pouštět koledy …!“

„To se ví, že bych mohla! Ať de pan primář do prdele. Já mám co dělat.

Já to tady do důchodu doklepu!“

„…Já mám kabel, mě je to jedno. Vlezte mi s Českou televizí na záda.“

„Poslouchejte, holky! (Doktoři už to slyšeli;) dneska přídou vrtat klimatizaci.

Tak u toho musí někdo bejt, než to skončí.“

„Zase? Blbost. Ty už máš cukroví, jo? To seš dobrá. Já ještě nezačla.“

„Když přídou, i když já osobně pochybuju, tak přece jenom, holky - pánové tady asi budou, že? - tak tady musí někdo bejt, aby stroje šly. Z toho vrtání bude fůra svinstva. Citlivá technika musí bejt čistá, to by byl malér.“

„A co uklízečka? Na tu si nějak zapomněla.“

„Jak, zapomněla? Ta má úvazek těch pár hodin ráno, tak po ní holt víc nemůžeš chtít. Kdyby si zase zlomila ruku po pracovní době, to by byl malér…“

„Máte hotovo,“ volá Odstředívka. Vrátila se k rozečtené knize, a my, hromadně jako jedna jsme se zvedli a šli rozlévat, číslovat a frkat kepíky séra do bubnů podle rozpisu: kolega Milan zblednul. Dutým hlasem zavyl, že už ho zase šíleně bolí hlava. (Šílená migréna byla jeho důvodem, proč se chtěl stát primářem v biochemické laboratoři. Nemohl by se uplatnit v nemocnici.) Šel si lehnout zpátky do světnice. Loudil po Odstředívce svačinu.

Ženy ho litovaly. Já ho nenávidím.

„Chudák. Musí to být hrozné, žít s takovou hlavou. Jestli on nemá tu nemoc šílených krav?“

(Hloupá poznámka. Třebaže v něm nákaza možná bují? Možná už to prý máme všichni. Všichni jsme jedli hovězí. Ortel se dozvíme do 30 let: nemoc má čas.)

Ženy mi nerozumí.

„Mrcha! Kde jí máš, hele, vrchní? Vona nedělá ani teď, co má. Kdepak je?

Nevšimly ste si?“

„Koš nevynese, jak je rok dlouhej!“

„Není tady? Vážně?“

„…popelníku si nevšimne, nedá papír na hajzl …“

„Třeba je na chodbě. Asi vytírá.“

„U primáře, vytírá. Svině…“

„No a? Co ti vadí?“

„Je to chlívák. Tak se musí snažit!“

„Vy ste si nevšimly? Nejvíc svýho úvazku si ta ramlice užije u něj.

Já nemám iluze. Teď je jeho favoritka!“

„Neke!“

„Máš bujný představy.“

Nemoc šílených krav byla módnim morem Západu konce 20.století. Kravám, které byly donuceny žrát nakažený dobytek, aby rychle rostly, se mozek změnil v houbu, a umíraly v šílenství.

Na nemoc po hovězím zemřelo také několik lidí.

„Jste snad slepý? Já vám něco povim. Když jí vidim, jak ta je aktivní - tak se z toho můžu zeblejt. Tuhle sem na ní čekala - než mě pustí na záchod, že jako vytírá.

Pak si du umejt ruce a vona meje nádobí. V ruce měla, Představ si to, v ruce má - ten samej hadr!!! Ta svině má, holky, jeden hadr na všechno!“

„…Dámy!, podívejte! Koupila jsem to v Holešovicích…v Dělnický. Ten je tak hřejivý! Zkuste si ho taky! A kalibrace se nám povedla! Vyvedla, vyvedla!“

Dámy soucitně obdivují vaťák infantilní paní Ing.

konec podkapitoly

Autorem černobíle ilustrovaný Bad Design vydal Divus 2009, k dostání na všech netknihkupectvích, nabízí Neoluxor a kvalitní knihkupectví vůbec

nebo přímo v prodejně - bufetu Divus - září nad KD Vltavská, palác Orco

předchozí ukázky:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/230422/Bendl-v-kleci.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/220135/Kde-jsou-ty-duchody-belgicke.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/220135/Kde-jsou-ty-duchody-belgicke.html

ttp://vimmer.blog.idnes.cz/c/208920/Nadeje-pod-gilotinou.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/201337/Cinska-bouda.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/201161/V-kouli.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200656/Pil-Zen-Budhizmus.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200522/Muslimsky-raj-peklo-v-Barme.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/200224/Picasso-masakr.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198940/Pred-cechem-neutecech.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198777/Rachel-na-toulkach-s-ceskym-kravatakem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198635/Rachel-pristala.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/198497/Nejpevnejsi-vlasy-sveta.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/194519/Mezi-zkumavkami-a-krematoriem.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191334/Evangelium-smrti.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191170/Agenti-a-tatrmani.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/191026/Turnaj-hvezd.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188473/Vzpominky-humanitarni-pracovnice-3.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188468/V-hlavnim-stanu-europedofilie.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/188442/Za-casu-slintavky-a-kulhavky.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/185583/Vzpominka-humanitarni-pracovnice-2.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/184829/Vzpominka-humanitarni-pracovnice.html

recenze:

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/162227/Na-co-ceka-ceska-literatura.html

http://vimmer.blog.idnes.cz/c/166058/Bruselska-nocni-mura.html

Heslo na závěr: Bad Design pod stromeček a konec světa 2012 vás už asi nepřekvapí.